„Oddělování dětí od rodin a nucené přesuny lidí stovky kilometrů od jejich domovů jsou dalším důkazem těžkého utrpení, které ruská invaze způsobila ukrajinským civilistům,“ uvedla generální tajemnice Amnesty Agnès Callamard. 

„Ruské síly od začátku útočné války proti Ukrajině, která je sama o sobě mezinárodním zločinem, bezohledně napadají a nezákonně zabíjejí civilisty, ničí bezpočet životů a dopouští se násilného rozervání rodin. Nikdo nebyl ušetřen, dokonce ani děti. Ruská odsouzeníhodná taktika násilných přesunů a deportací je válečným zločinem. Amnesty se domnívá, že musí být vyšetřena jako zločin proti lidskosti.“

Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty 

„Všichni, kdo byli násilně přesunuti a doposud jsou protiprávně zadržováni, musí mít možnost odejít, a každý, kdo je za spáchání těchto zločinů odpovědný, musí být hnán k odpovědnosti. Děti zadržované v Rusku musí být vráceny do svých rodin a jejich návrat do oblastí kontrolovaných ukrajinskou vládou musí být usnadněn,“ dodává Callamard. 

Amnesty zdokumentovala případy, kdy byli příslušníci určitých skupin – včetně dětí, starších lidí a osob se zdravotním postižením – nuceně přemístěni do jiných oblastí okupovaných Ruskem nebo byli nezákonně deportováni do Ruska. V jednom případě byla žena během tzv. filtrace oddělena od svého jedenáctiletého syna a zadržena.  K opětovnému shledání matky se synem následně nedošlo, což je v jasném rozporu s mezinárodním humanitárním právem. 

Lidé zadržení během filtrace sdělili Amnesty, že byli vystaveni mučení a jinému špatnému zacházení, včetně bití, elektrošoků a vyhrožování popravou. Jiným bylo odepřeno jídlo a voda a mnozí byli drženi v nebezpečných podmínkách a přeplněných prostorách. 

Amnesty vyzpovídala 88 lidí z Ukrajiny. Většina z nich byli civilisté z Mariupolu, stejně jako civilní obyvatelstvo z Charkovské, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti. Zejména ti z Mariupolu i většina ostatních popisovali donucovací podmínky, kdy neměli jinou smysluplnou možnost, než jít do Ruska nebo jiných oblastí okupovaných Ruskem. 

Amnesty považuje ruskou anexi ukrajinského území, včetně tzv. „Doněcké lidové republiky“ (DNR) v Ruskem ovládané části Doněcké oblasti za nezákonnou. 

Násilný přesun z Mariupolu 

Jihovýchodní město Mariupol bylo počátkem března 2022 zcela obklíčeno ruskými silami, což znemožnilo evakuaci. Město bylo vystaveno téměř neustálému bombardování a civilisté neměli přístup k tekoucí vodě, teplu nebo elektřině. 

V polovině března se z Mariupolu směrem k oblastem pod ukrajinskou vládou úspěšně evakuovaly tisíce lidí. S postupující okupací města ale Rusko některé civilisty násilně přesouvalo do čtvrtí pod svou kontrolou, a odřízlo je tak od jiných únikových cest. Civilisté podle vlastních slov cítili, že do DNR odjíždějí „evakuačními“ autobusy z přinucení. 

Třiatřicetiletá Milena popsala Amnesty svůj pokus o útěk z Mariupolu: „Začali jsme se ptát na evakuaci, kam můžeme jít… Bylo mi řečeno [ruským vojákem], že jedině do DNR nebo do Ruska. Jiná dívka se ptala na další možnosti [evakuace], například na Ukrajinu… Odpověď přišla okamžitě, voják ji přerušil slovy: „Když nepůjdete do DNR nebo do Ruské federace, zůstanete tady a už se odsud nedostanete.“ 

Milenin manžel, bývalý příslušník námořní pěchoty ukrajinské armády, byl krátce poté zadržen při překračování hranic do Ruska a dosud nebyl propuštěn.

Násilný přesun dětí a jiných ohrožených skupin

Individuální nebo hromadný násilný přesun chráněných osob, včetně civilistů, z okupovaného území je podle práva ozbrojeného konfliktu zakázán. Děti prchající bez rodičů nebo jiných opatrovníků na ukrajinské území byly v několika případech zastaveny na ruských vojenských kontrolních stanovištích a převezeny pod dohled Ruskem řízených úřadů v Doněcku. 

Jak již bylo zmíněno, během filtrace byl od matky oddělen jedenáctiletý chlapec, čímž bylo porušeno mezinárodní humanitární právo. Ruské síly zajaly a zadržely chlapce a jeho matku z železáren a oceláren Azovstal v Mariupolu v polovině dubna. Pro Amnesty uvedl:

„Mámu odvedli do jiného stanu. Vyslýchali ji… Řekli mi, že mě od mámy odvezou… Byl jsem vyděšený… Neřekli mi, kam máma pojede… Od té doby od ní nemám žádné zprávy.“ 

Zpráva rovněž podrobně popisuje násilný přesun všech 92 klientů a klientek státního zařízení pro seniory a osoby se zdravotním postižením v Mariupolu do Doněcka. Amnesty zdokumentovala několik případů, kdy starší lidé z Ukrajiny byli poté, co opustili své domovy, pravděpodobně umístěni do zařízení v Rusku nebo v oblastech okupovaných Ruskem. Jedná se o praxi porušující lidská práva a překážku, kvůli které je pro tyto lidi odchod z Ruska nebo návrat k rodinným příslušníkům na Ukrajině či jinde obtížný. 

Několik lidí uvedlo, že po příjezdu do Ruska na ně byl vyvíjen nátlak, aby se ucházeli o ruské občanství, nebo jim bylo sděleno omezení pohybu. Pro některé ukrajinské sirotky, děti bez rodičovské péče a některé osoby se zdravotním postižením byl proces získání ruského občanství zjednodušen. V rozporu s mezinárodním právem to usnadňuje adopci těchto dětí ruskými rodinami. 

Uvedené kroky naznačují, že deportace civilistů, včetně dětí, z Ukrajiny do Ruska je záměrnou ruskou politikou. To nasvědčuje, že se Rusko kromě válečného zločinu nezákonných deportací a přesunů pravděpodobně dopustilo také zločinu proti lidskosti, který spočívá v deportaci nebo nuceném přesunu. 

Hrubé detekční prověrky, zadržování a mučení

Civilisté z Ukrajiny, kteří uprchli nebo byli převezeni do Ruskem okupovaných oblastí nebo do Ruska, museli při vstupu do DNR, překročení hranice do Ruska a také při odchodu z Ruska do třetí země obvykle projít procesem hrubé detekční prověrky. Takový postup porušuje jejich právo na soukromí a fyzickou integritu. 

Úředníci na filtračních místech pořizovali fotografie lidí, kteří jimi procházeli, snímali jejich otisky prstů, prohledávali jim telefony, dlouze je vyslýchali a některé muže nutili se svléknout do pasu. 

Amnesty zdokumentovala sedm případů, kdy lidé byli během zadržování mučeni a bylo s nimi špatně zacházeno. Jeden případ se týkal 31leté ženy, další 17letého chlapce a v pěti případech šlo o muže ve věku 20 a 30 let. 

Jednatřicetiletý Vitalij byl zadržen, když se 28. dubna pokusil opustit Mariupol evakuačním autobusem. Ruští vojáci ale prohlásili, že nemá v pořádku dokumentaci, a společně s několika dalšími muži ho donutili nastoupit do jiného autobusu. Poté jej odvezli do Dokučajivsku, města poblíž Doněcku, a umístili do cely s 15 muži. Z ní byl předveden k výslechu. 

Pro Amnesty uvedl: „Svázali mi ruce páskou, přes hlavu mi dali pytel, pásku mi omotali i kolem krku... Pak spustili: „Pověz nám všechno… Řekni nám, kde sloužíš, na jaké základně?“… [Když jsem řekl, že nejsem voják], začali mě velmi tvrdě bít do ledvin… Byl jsem na kolenou, většinou do mě kopali. Pak mě zavedli zpátky do garáže se slovy: „Tohle ti budeme dělat každý den.“ 

Amnesty zdokumentovala další případy, které lze v podstatě považovat za násilné zmizení podle mezinárodního práva v oblasti lidských práv a válečné zločiny nezákonného věznění, mučení a nelidského zacházení. 

Husajn, 20letý student z Ázerbájdžánu, byl zadržen při útěku z Mariupolu do Záporoží v polovině března a držen ve vazbě téměř měsíc. Obvinili ho, že je členem ukrajinské armády, a při výslechu ho bili. 

Husajn pro Amnesty uvedl: „Jeden z vojáků řekl: ‚Takhle mluvit nebude, přines elektrošok’… Přístroj měl dva dráty, ty mi omotali kolem palců u nohou a začali do mě opakovaně pouštět elektrické šoky… Opakovaně mě bili… Ztratil jsem vědomí. Vylili na mě kbelík vody a já se znovu probral. Už to nešlo vydržet, tak jsem jen hlesl: ‚Ano, jsem voják.‘ Dál mě mlátili, až jsem spadl ze židle. Vytáhli mě na ni zpátky. Z nohou mi tekla krev.“ 

Poprava, bití a elektrošoky hrozily Husajnovi, až na pár dnů před propuštěním 12. dubna, každodenně. 

„Rusko a ruské ozbrojené síly musí kruté zacházení se zadržovanými osobami okamžitě zastavit."

Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty 

„Úřad žalobce Mezinárodního trestního soudu a další příslušné orgány musí tyto naprosto nepřípustné zločiny vyšetřit. Včetně těch, které se týkají obětí z ohrožených skupin. Všichni, kdo jsou podle mezinárodního práva odpovědní za deportace a násilné přesuny, jakož i za mučení a další zločiny spáchané během filtrace, musí být spravedlivě potrestáni,“ dodala Callamard. 

Metodologie výzkumu

Amnesty pro účely zprávy vyslechla 88 žen, mužů a dětí z Ukrajiny. V době rozhovorů se všichni kromě jednoho nacházeli v oblastech kontrolovaných ukrajinskou vládou nebo v bezpečné třetí zemi v Evropě. Jedna osoba zůstala v oblasti okupované Ruskem. 

Odpovědnost za válečné zločiny 

Amnesty od začátku konfliktu dokumentuje válečné zločiny a další porušování mezinárodního humanitárního práva spáchané během ruské agresivní války na Ukrajině. Všechny výstupy Amnesty jsou k dispozici zde (EN). Část zpráv a reportů přeložených do ČJ najdete zde. 

Amnesty opakovaně vyzvala k tomu, aby členové ruských ozbrojených sil a činitelé odpovědní za agresi vůči Ukrajině a za porušování práv byli hnáni k odpovědnosti. Uvítala také probíhající vyšetřování Mezinárodního trestního soudu na Ukrajině. Dosažení komplexní odpovědnosti na Ukrajině bude vyžadovat společné úsilí OSN a jejích orgánů, jakož i iniciativy na vnitrostátní úrovni v souladu se zásadou všeobecné soudní příslušnosti.