Proč se Netanjahu směje celou cestu do banky

7. 3. 2024

I když izraelská politika odporuje preferencím USA, výsledkem není nic víc než slovní výtky. Příkladem může být nespočet případů, kdy po výstavbě dalších izraelských osad na okupovaném území následují nesmělá oficiální prohlášení USA, ale žádné konkrétní kroky - například když ministr zahraničí Antony Blinken minulý měsíc prohlásil, že je "zklamán" posledním oznámením Izraele o výstavbě nových osad na Západním břehu Jordánu.

Ve skutečnosti jsou dny, kdy byl Izrael obklíčeným, zranitelným státem obklopeným silnými, nepřátelskými sousedy, dávno pryč. Izrael má nejsilnější armádu na Blízkém východě - a to na konvenční úrovni i úrovni jaderné. Izraelská armáda kompenzuje jakoukoli početní nevýhodu v podobě hrubého počtu vojáků vyspělou technologií, která dalece převyšuje to, čím disponuje jakýkoli jiný stát v regionu. Navzdory často slýchané rétorice, která přisuzuje nějakému režimu nebo skupině údajné odhodlání "zničit" Izrael, nemá žádný nepřítel Izraele ani zdaleka takové schopnosti.

Někdo by mohl namítnout, že tato bezpečná pozice Izraele je zčásti zásluhou veškeré americké pomoci, a je tedy důvodem, proč v pomoci pokračovat. Ale Izrael je bohatá země. Patří mezi 20 nebo dokonce 10 procent nejbohatších zemí světa, podle toho, jak se měří HDP na obyvatele. Izrael si může tuto silnou armádu zaplatit sám. Objemná americká pomoc je dotací amerických daňových poplatníků izraelským daňovým poplatníkům.

Snížení nebo ukončení této pomoci by proto neohrozilo izraelskou bezpečnost. Izrael by vynaložil tolik financí, kolik musí, aby splnil svou vlastní představu o bezpečnosti. Přerušení objemné americké dotace bez jakýchkoli závazků by však jistě vzbudilo pozornost izraelských politiků, a mohlo by tak mít značný vliv na izraelskou politiku.

Výdaje na Izraelské obranné síly (IDF) a jejich využívání v mnoha ohledech nezvyšují izraelskou bezpečnost a mohou ji dokonce snižovat. V posledních letech se IDF z velké části zabývaly udržováním podmaněného, a tudíž nespokojeného palestinského obyvatelstva na okupovaných územích a ochranou tamních izraelských osad. Nejedná se o zajištění bezpečnosti Izraele, ale naopak o náklady spojené s rozhodnutím lpět na dobytém území a udržovat nelegální okupaci.

Celou škálu nákladů spojených s tímto použitím IDF podtrhl smrtící útok Hamásu na jižní Izrael v říjnu loňského roku. Jedním z důvodů, proč mohl Hamás tak snadno spáchat toto zvěrstvo, je fakt, že Izrael přesunul své síly z této oblasti na Západní břeh Jordánu.

Dnes je velmi pravděpodobné, že veškerá munice, kterou Spojené státy Izraeli poskytnou, bude použita k další devastaci pásma Gazy. To kromě otázek vlivu a pák vyvolává důležité otázky ohledně možné spoluúčasti USA na válečných zločinech. Pro současné účely je však třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že izraelský útok daleko přesáhl rámec toho, co lze chápat jako obranu, jakékoli omezení prostředků USA pro pokračování útoku by omezilo devastaci v Gaze, a nikoli bezpečnost Izraele.

Pokračování útoku a jakékoli logistické nebo finanční usnadnění útoku by ve skutečnosti spíše snížilo než zvýšilo budoucí bezpečnost Izraelců. Utrpení Palestinců v Gaze vychovává rozzuřenou generaci, která bude odhodlána vrátit Izraeli úder, včetně teroristického násilí.

Dalším relevantním bodem současného krveprolití v Gaze je skutečnost, že USA mají páky, které mohou omezit nejhorší aspekty izraelské politiky nejen tím, že ovlivní izraelské politiky, ale také tím, že přímo zabrání realizaci této politiky. Ačkoli Izrael nakonec vyrobí nebo získá munici jinde, přinejmenším v krátkodobém horizontu platí, že čím méně bomb USA Izraeli poskytnou, tím méně čtvrtí bude srovnáno se zemí.

Velkorysost USA vůči Izraeli a s ní spojený vliv sahají daleko za hranice vojenské pomoci. Diplomatické krytí, které Spojené státy Izraeli běžně poskytují a chrání jej před důsledky vlastních akcí, má pro izraelské politiky nepochybně velký význam. Z 89 vet, která Spojené státy v historii Rady bezpečnosti OSN uplatnily, se více než polovina týkala rezolucí kritizujících Izrael, většinou kvůli okupaci palestinského území a špatnému zacházení s Palestinci. Bidenova vláda v tomto vzorci pokračovala, když vetovala několik rezolucí vyzývajících k příměří v Gaze.

I pouhé zdržení se hlasování o takových rezolucích by izraelské předáky přimělo k tomu, aby vážněji uvažovali o změně své destruktivní politiky. Hlasování pro rezoluci by mělo ještě větší účinek, neboť by zdůraznilo, že Izrael již nemůže počítat s tím, že jeho velmocenský patron bude stát v cestě celosvětovému rozhořčení nad izraelskými kroky.

Bidenova administrativa by mohla přijmout další nevojenská opatření, aby uplatnila svůj značný politický a diplomatický vliv na Izrael. Mohla by zvrátit některé kroky Trumpovy vlády, například obnovením konzulátu ve východním Jeruzalémě, který sloužil jako hlavní komunikační kanál s Palestinci. Mohla by se dokonce připojit ke 139 zemím, které oficiálně uznaly Stát Palestina.

Žádné z těchto diplomatických opatření by ani v nejmenším neohrozilo bezpečnost Izraele nebo jakýkoli závazek USA k této bezpečnosti. Naopak, zlepšila by postavení USA ve světě, protože by se Spojené státy méně vymykaly mezinárodnímu konsensu.

Premiér Benjamin Netanjahu vytváří - přinejmenším stejně jako ostatní izraelští představitelé - image člověka, který je odhodlán jít vlastní cestou bez ohledu na to, co chtějí nebo říkají Spojené státy. Tato sebejistota je však založena na již desítky let trvajícím modelu, kdy Spojené státy nevyužívají svého vlivu na Izrael. "Vím, co je Amerika zač," řekl kdysi Netanjahu. "Amerika je věc, se kterou můžete velmi snadno manipulovat. Nebude se nám stavět do cesty."

Kdyby se Amerika začaly stavět do cesty spornému izraelskému jednání, Netanjahu a další izraelští představitelé by změnili názor.

 

Celý text v angličtině ZDE