O inkluzivním školství
7. 3. 2024 / Vít Kučík
čas čtení
7 minut
Šimon u oběda vyprávěl, jak dnes hráli v tělocviku nějaký fotbal pro slepé. Že to bylo zábavné. Měli zavázané oči, hřiště bylo ohraničeno špagáty se zvonečky, museli být dost potichu páč se dalo orientovat jen hmatem nebo sluchem.
Půl roku půlka pubertální třídy italského gymplu hraje dobrovolně nějaký ‘baskin’, což je snad take nějaká verze basketu, v rámci osnov zkouší ještě další hry pro hendykepované.
Všechny tři moje děti od školky po střední školu vyrůstaly ve třídách s “jinými” - černochy, asiaty, Araby, dislektiky, s Nikolou, upoutaným na vozíku, který nebyl schopen vyslovit slovo, s obrem, který vydával jen skřeky a asistentka ho musela vodit za ruku…
Když jsem se Šimona ptal, co na to říká, že ‘museli’ hrát tyto netypické hry, nechápal, na co se ho ptám. Když jsem se ho ptal, co na to říká, že musel chodit do školy s dyslektikem nebo klukem na vozíku, co nevnímal realitu, opět nechápal, o co mi jde. Ten “kluk na vozíku” byl přeci Nicola! Kde jinde by Nikola jako měl být?!
Toto je realita skutečně inkluzivního školství, a jsem upřímně rád, že jej moje děti mohly prožít. Jejich mozky a vnímání se vyvíjelo v jiném prostředí, než to moje, mnoho věcí je pro ně tak přirozené, že je ani nenapadne nad tím přemýšlet. “Jinakosti” vnímají méně šablonovitě, s méně předsudky, což jim umožňuje lépe komunikovat a spolupracovat s různorodým i v abstraktnějším měřítku.
To, že nad tím pozastavuji a přemýšlím já, je jen k mé ostudě a škodě. Celé dětství jsem proseděl v árijsky selektované třídě čtyřiceti bílých dětí. Frýdecké cikány poslali do zvláštních škol jaksi automaticky, jedna chytrá holka, co se na půl roku pochroumala, chodila do jakési nemocniční školy, ze které ji do původní už nepustili, musela opakovat a zbytek školního života prožila s neodpustitelným cejchem propadlice. Kdepak s vozíkem do školy, “divní” šli v osmdesátkách stranou, aby nezacláněli cestu jednotně pochodujícím spartakiádním ročníkům!
Po takové výchovné kůře jsem černochy, dyslektiky, autisty, vozíčkáře, hluchoněmé a další, viděl prakticky až v dospělosti. Nevědomky na ně zíral jako na cirkusovou atrakci, s nepřirozenou opatrností s nimi mluvil jako s nebožáky, nebo s rozpaky nevěděl, jak se tvářit vůbec.
Moje děti to nechápou. Nijak se nad nimi nepozastavují, jsou pro ně normální. Jako bych se jich úzkostlivě ptal, co říkají na modrou pastelku v penálu.
K tomu slíbenému zločinu - před pár lety v Čechách téma boje proti inkluzivnímu školství ze špinavé země sebral jeden politický všivák (kterého nebudu ani jmenovat, protože jeho jméno by mělo být navždy s pohrdáním zapomenuto), a rozséval mezi veřejností zločinné teze o tom, že by tito “jiní”, kteří fyzicky nebo intelektem vybočují z normy, měli být z běžných tříd separováni do zvláštních ústavů (“se speciální péčí”, říkal), protože prý odčerpávají zdroje (čas a peníze), běžnou populaci brzdí v rozvoji a vůbec prý bude lépe, když nebudou tak na očích.
Otevřeně říkám, že tyto teze jsou zločinné - v principu jdou stejným směrem jako nacistická politika likvidace tělesně a duševně postižených. Nacisté začali ve zcela stejném duchu - postižené nejprve ocejchovali jako společenskou přítěž, pak je izolovali, pak jich tisíce zlikvidovali. Náš malý český všivák jistě neměl na mysli nacistickou koncovku, ovšem ty první kroky se mu líbily a koukal na tom tŕískat politické body.
To skutečně skandální však bylo, že v české společnosti skutečně začaly o jeho nehoráznostech náznaky seriózní debaty. Zda inkluze ano či ne. A neslyšel jsem žádný adekvátní poprask, že stejně jako není možno ve slušné civilizované společnosti vůbec začínat diskuzi, zda můžeme černošské dítě pustit do lavice mezi bílé české děti, jsou zcela mimo diskuzi i další variace na totéž, tj. jestli tam mohou dyslektici, paraplegici, …atd.
Nikola na vozíku jen cosi chrčel, zakláněl hlavu a obracel oči v sloup. Jeho rodiče říkali, že vnímá. Co a jak, to věděli asi jen oni sami. Byli rádi, že je v kolektivu mezi vrstevníky. Pokud skutečně vnímal (což bylo mystériem, o kterém nikdo nemohl říci nic určitého), bylo to jistě pro něj důležité. Začátek svého věčného života prožil mezi svými, mezi ‘normálními’, mezi sobě rovnými.
Pokud ale nějaký v pravém slova smyslu hendikepovaný omezenec namítne “ale k čemu mu to bylo, stejně se nic nenaučil”, je na místě říci, že ten Nikola o celé řády více dal, než dostal. Dvacet spolužáků ve třídě při dennodenním kontaktu, když viděli jeho asistentku řešit základní tělesné problémy, když tlačili jeho vozík, když řešili na exkurzích a školních výletech, jak jej dostat do autobusu nebo na horskou chatu… dostali bohatství, které navždy změnilo jejich mladé mozky lepším směrem, které je naučilo reagovat s nesentimentální přirozeností, které je naučilo jisté věci přijímat, a jisté dávat.
Dostali řádově více, než dostal onen Nikola. Cena nějaké asistentky nebo rampy u schodů je oproti tomu směšná.
Ještě více získává samotná lidská společnost, neboť ta přirozenost, s jakou “jinakost” vnímá od útlého dětství mladá generace, vytváří to nejlepší společenské předivo (společenskou kohezi, jak říkají sociologové), kterým drží pohromadě.
Toto předivo je pevnější, hlubší a reálnější, než uměle nafukované nacionalistické vlastenčení, které se proti inkluzi v Čechách tradičně vyhraňuje. Ten pocit je těžko sdělitelný, musí se prožít. To je asi také důvodem, že tady, v Itálii se proti inkluzi hendikepovaných nestavěli ani chvastouni z nacionalistické Ligy, dokonce ani ti nejradikálnější nazi-rváči z Casa Pound.
Snad dokonce i od těch by dostal boxerem do zubů náš všivák, kdyby za nimi s něčím takovým přišel. Inkluzivní systém zde bez větších problémů funguje dlouhá desetiletí, je tak samozřejmý, že je nepředstavitelná obdobná diskuze, kterou se v Česku pokoušel otevírat.
Diskuze, kterou smysluplné otevírat je, jak inkluzivní systém naopak zjednodušit a prohloubit tak, aby ono vzácné předivo, které neviditelně vytváří, činilo naši společnost v době hybridních tlaků a společenských polarizací odolnější a soudržnější.
Ti “jinatci” jsou jako hedvábní motýli, kteří nám to vzácné a jinak těžko vyrobitelné vlákno nabízejí jen za trochu listí.
3501
Diskuse