A
kdo by měl přijet na jejich záchranu, ne-li ušlechtilý obhájce svobody a
péče o trávník, Donald Trump? Spolu se svým čerstvě pomazaným ministrem
křivd, sirem Elonen z Muskvale (samotným exilovým princem ze smaragdových
dolů nejasného původu), rozhodl Trump: Afrikánci budou svobodní! Svobodní se
přestěhovat do Západní Virginie, kde je jistě čekají strasti amerického
života - věrnostní karty CVS, popelnice na tříděný odpad a, nedej bože,
diverzita.
Chudáci, za apartheidu - ty zlaté časy - měli veškerou
moc. Půda? Jejich. Vzdělání? Pouze pro bílé. Volby? Rezervovaná poslanecká místa, děkujeme. A když zrovna neschvalovali zákony o tom, kdo smí
milovat koho a kde se kdo smí narodit, budovali jeden z nejpropracovanějších
rasových byrokratických systémů v lidských dějinách. Povolovací knížky,
bantustany a obušky - svatá trojice civilizované správy!
A teď
si představte tu úzkost, jejich zoufalství, když se kruté vlny
spravedlnosti obrátily a oni měli žít v zemi, kde každý (!!) může volit.
Kde černé děti mohou chodit do školy! Kde policie nemusí vždy střílet
první (i když staré zvyky těžko umírají). „Tohle je diskriminace!“ křičí
jejich hlasy, ozvěnou z Pretorie až k slzami nasáklým polštářům na
floridských předměstích.
Jaká podívaná! Vidět bývalé příjemce
výhod apartheidu - jejichž průměrné bohatství domácností je stále
dvacetinásobkem bohatství jejich černých krajanů -, jak žadoní o azyl,
jako by právě utekli z Kigali v roce 1994. „Jsme oběti,“ říkají,
popíjejíce Pinotage v oplocených sídlech střežených elektrickými ploty, s
prsty odřenými od zuřivého psaní příspěvků na Facebook o temných vlnách
zločinu a politiky.
Ale svět by se neměl posmívat!
Pronásledování má mnoho podob. V tomto případě nosí khaki kraťasy a
stěžuje si na pozemkovou reformu přes WhatsApp. Ano, země, kde 7 %
populace stále vlastní většinu soukromé zemědělské půdy, je zjevně
příliš krutá pro své nejměkčí dobyvatele...
Čekali na uprchlický
status méně než tři měsíce, zatímco děti z Konga se krčí v nejistotě
roky. Ale tyto bílé uprchlíky - ty slzami zalití titáni minulosti - si
zaslouží nejrychlejší úředníky, nejvýše postavené politiky,
nejupřímnější soucit. Vždyť nic neříká „morální jasno“ jako vláda, která
zabouchla dveře před Syřany, ale otevřela dveře dokořán pro lidi, kdysi
vládnoucí Robbenovu ostrovu.
Dopis svobodnému světu
Z pracovny Hendrika-Johannese van der Blanché, bývalého vlastníka půdy, současného mučedníka
Květen 2025, někde poblíž předměstí s dobrým oplocením
S
těžkým srdcem, zhrublým roky jemného golfu a optimalizace daní, píši
tento dopis z exilu - běloch bez domova v zemi, kterou jsem kdysi
spravoval pevnou rukou a jasnou rasovou hierarchií. Možná se ptáte:
„Proč by muž mého postavení - potomek statečných Voortrekkerů a
francouzských protestantů - potřeboval azyl?“ A já vám s pláčem odpovím:
protože trpím.
Netrpím tak, jako vaši konžští uprchlíci
(mačetami a milicemi), ani jako afghánské ženy (bombami a burkami), ale
hlubším, existenciálnějším způsobem. Trpím… vládní politikou. Trpím
kvótami. Trpím ztrátou práva být výjimečný.
Pryč jsou zlaté časy
apartheidu, kdy člověk mohl mít jistotu dobré školy, pohodlného
zaměstnání a zeleného předměstí - stačilo být bílý! V těch dnech jsem
byl váženým mužem: vlastnil jsem pět farem, tři služebné a vágní
představu o demokracii. Měli jsme mír (pro nás), pořádek (pro nás) a
zákony (které jsme si psali sami). Bylo to dokonalé? Ne. Trochu represe
jsme si dovolili? Možná. Ale bylo to velmi efektivní.
A teď?
Černoši chodí k volbám, policie už nestřílí úplně bez rozmyslu, a na každém druhém
billboardu se sebevědomě usmívá někdo s dredy. Tomu říkají rovnost?
Affirmativní
akce mi vzala důstojnost (a jednu středně vysokou pozici ve vinařské
firmě). Pozemková reforma ohrožuje majetek, který jsem zdědil po
dědečkovi - a ten ho přece získal od Křováků jen s mírným nátlakem. A co
je nejhorší: musím teď o místo na univerzitě soutěžit na základě
schopností a ne barvy kůže. Můj ubohý synovec Jan-Willem se musel
spokojit s druhořadou právnickou fakultou. Už jsme snad nekrváceli dost?
Proto
když prezident Trump (oranžový strýček, ať žije mezi spravedlivými)
otevřel svou náruč mému lidu, plakal jsem do biltongu. „Konečně,“ řekl
jsem, „někdo nás vidí.“ A tak jsme tady - 54 hrdých Afrikánců -
vystupujících z charterového letu na Dullesově letišti, s kufry, pasy a
sdíleným pocitem hluboké křivdy.
Dostali jsme iPhony. Nový
začátek. Můj bratranec Theuns dostal dům se čtyřmi ložnicemi v Ohiu!
Ano, jsme uprchlíci. Vyhnanci rozumu. Oběti toho, čemu říkáme „obrácený
rasismus“ (který je jako couvání - nepříjemný a měl by být zakázán).
Prosíme
Vás, Ameriko, buďte na nás něžná. Nepřicházíme zneužívat, jen se
usadit. Slibujeme, že budeme ctít vaše tradice: právo nosit zbraně,
svobodu nedůvěřovat vědě a posvátnou víru, že i běloši mohou být oběťmi.
V úctě k dědictví,
Hendrik-Johannes van der Blanché
Diskuse