Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

KVIFF 2025: Na druhé straně léta

6. 7. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 5

Bětka a Alma tráví letní prázdniny na chatě u Sečské přehrady, pod dohledem Bětčiny starší sestry Marie. Zdánlivě poklidné dny se pomalu proměňují, když dívky objeví tajemný ostrov a zvláštní rybník, o němž se říká, že je branou do jiného světa. V prostředí letní přírody, pod tíhou dusivého vedra a nevyřčených emocí, se mezi dívkami začne odehrávat příběh o dospívání, touze uniknout i hledání vlastní identity. Film jemně balancuje mezi realitou a magickým realismem a nabízí intimní pohled na křehké přátelství ve chvíli, kdy se dětský svět pomalu rozpadá.

Na český film se poslední dobou díváme buď shora, nebo bokem. V lepším případě jako na výletní parník, který sice občas zaskřípe, ale dojede do přístavu s grácií. V tom horším jako na pedalboard, kde hlavní motor pohání granty, regionální patriotismus a terapeutické ambice. A přesto se někdy stane zázrak: vznikne něco, co nesnaživě šeptá, místo aby řvalo. Na druhé straně léta je právě takový film – skromný, ale ne ponížený, vychovaný, ale se špetkou dětské vzpoury.

Režisér Vojtěch Strakatý se nesnaží ohromit, což je v současné české kinematografii revoluční krok. Jeho kamera se nerozmachuje, ale naslouchá. Zůstáváme se dvěma dívkami, které se nudí, touží a možná se trochu bojí toho, co si přejí. Film je vlastně o prázdninovém nicnedělání, o napětí mezi dospíváním a představou, že někde jinde – třeba za jezerem, na ostrově, ve světě – je život větší, divočejší, opravdovější. Jenže každá cesta má cenu jen tehdy, když není zaručeno, že vás dovede k cíli.

Zápletka s jezírkem, které „dokáže přenést kamkoli na světě“, je svůdná svou dětinskou bláhovostí – a právě proto funguje. Strakatý nenabízí fantasy eskapismus, ale poetický únik, který může být stejně tak halucinací z letního horka jako skutečným skokem za hranice reality. Dospívání je tu podáno bez hysterických výkřiků, spíš jako ozvěna toho, co si pamatujeme z doby, kdy si ještě psali deník.

Herecky film táhnou především dívky – ne profesionální výkony, ale tváře, které věříte. Hrají s takovou samozřejmostí, až máte pocit, že sledujete dokument, nikoli hraný film. A když se na scéně objeví ostrov, najednou se celé to mikrodrama nafoukne do tvaru mýtu: místo, kde se rozhoduje o budoucnosti, aniž by se muselo cokoli říct nahlas.

Ne, ten film není dokonalý. V několika momentech se propadne do lyrické manýry, kdy máte chuť říct režisérovi, že mlčet je někdy výmluvnější než hudba podtrhující emoci. A přesto… Na druhé straně léta je film, který vás nenutí obdivovat jeho formu, ale cítit jeho duši.