Vše, co z tebe zbylo
6. 7. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Zvláštní uvedení / Illi baqi minnak / Německo, Kypr, Palestina, Jordánsko, Řecko, Katar, Saúdská Arábie 2025
Píše
se rok 1988. Na napjatém Západním břehu Jordánu se palestinský teenager
s planoucí vervou vrhá do víru protestů proti izraelským vojákům.
Vzduch je nabitý emocemi, ale náhle vše ztichne. Do popředí vystupuje
chlapcova matka a obrací se přímo na nás, svědky temných kapitol
minulého století. Její slova, plná vroucnosti a bolesti, splétají
strhující příběh sedmi dekád života jedné vykořeněné rodiny.
Vracíme se do osudného roku 1948, kdy sionistické paramilitární organizace vyhnaly přes sedm set tisíc palestinských Arabů z jejich domovů. Tato epická kronika však není obžalobou ani soudem. Je to hluboce lidské vyprávění o nezměrném úsilí zachovat celistvost rodiny a osobní důstojnost tváří v tvář ztrátě svobod a útlaku ze strany mocnějších. Neobyčejně poutavě a s nesmírnou moudrostí se s námi dělí o prožitou zkušenost, která o to intenzivněji proniká přímo k našim srdcím. Připravte se na cestu časem, která vás donutí zamyslet se nad významem domova, identity a nezlomné lidské vůle.
Cherien
Dabis natočila film, který bolí, film, který krvácí, ale nikdy neprosi.
Nepoddává se tíze svého politického a historického břemene – zpívá,
drsným, popraskaným hlasem generací. A v tom spočívá jeho síla: není to
protestní píseň, ale spíš requiem. Dabis, která sama ztvárňuje matku
Hanan, minulost nepřetváří, ale vzkřísí ji.
Je odvážné vyprávět příběh Nakby ne z pozice politického hněvu, ale z místa zraněné paměti, bolesti žité a znovu prožívané. Právě v tom tkví síla tohoto filmu: není rozčilený, i když má k tomu každé právo. Místo toho vzpomíná a nutí vás vzpomínat taky – i když jste to nezažili. Dabis odmítá proměnit tragédii své rodiny v divácké představení. Její kamera, doprovázená sluncem zalitou, ale realistickou kamerou Christophera Aouna, zachycuje tváře jako starověká poezie zachycuje bolest – pomalu, s úctou, nikdy nespěchá s vysvětlováním.
Struktura se odvíjí jako album zažloutlých fotografií oživujících se, přesahující desetiletí: 1948, 1967, 1982, 1988. Každý rok je dalším cihlou v hrobě palestinské příslušnosti. Ale Dabis je příliš bystrá a znalá nuance exilu, než aby z toho udělala poučnou historii. Minulost tu není jen kulisou – jedná. Pulzuje v Noorovi, teenagerovi, kterého s rozbitou nevinností ztvárnil Muhammad Abed Elrahman, vstupujícím do obrazu jako otázka, na kterou přítomnost nemá odpověď.
Co je pozoruhodné, je, jak Dabis, jako nejlepší vypravěčka-filmová tvůrkyně, ví, kdy ustoupit a nechat mlčení promluvit. Jedna z nejničivějších scén vůbec nezobrazuje násilí – jen Hanan vypráví o vyhnání otcovy rodiny s takovou důstojností, že divák cítí ostudu, že se dívá. Je to herecký výkon zdrženlivosti a právě ta zdrženlivost je politická. Odmítá divákovi dát pohodlí spravedlivého vybití emocí.
Rodina Bakriů – Adam, Saleh, Mohammad – hraje v tomto příběhu generace jako druh fugy, představují otce, syny a duchy mužů, kteří nikdy nemohli zvolit své role. Jejich společné scény nesou rytmus rituálu, jako předávání příběhu vyřezávaného do olivového dřeva. Maria Zreiková jako Munira je stejně silná: není obětí, není symbolem – jen ženou, která drží rodinu pohromadě očima, které toho viděly příliš.
Dabis natočila film, který žije v prostoru mezi poezií a historií, mezi dokumentem a mýtem. A ano, najdou se tací, kteří ho budou nazývat „vyváženým“, jen proto, že nekřičí. Ale ti nepochopili pointu. Vše, co z tebe zbylo nepotřebuje křik – pronásleduje.
Závěrečný obraz – klidný, nepoddajný portrét Hanan, která hledí za kameru, za nás, za budoucnost – není výzvou o pomoc. Je to požehnání, možná i kletba.
Je odvážné vyprávět příběh Nakby ne z pozice politického hněvu, ale z místa zraněné paměti, bolesti žité a znovu prožívané. Právě v tom tkví síla tohoto filmu: není rozčilený, i když má k tomu každé právo. Místo toho vzpomíná a nutí vás vzpomínat taky – i když jste to nezažili. Dabis odmítá proměnit tragédii své rodiny v divácké představení. Její kamera, doprovázená sluncem zalitou, ale realistickou kamerou Christophera Aouna, zachycuje tváře jako starověká poezie zachycuje bolest – pomalu, s úctou, nikdy nespěchá s vysvětlováním.
Struktura se odvíjí jako album zažloutlých fotografií oživujících se, přesahující desetiletí: 1948, 1967, 1982, 1988. Každý rok je dalším cihlou v hrobě palestinské příslušnosti. Ale Dabis je příliš bystrá a znalá nuance exilu, než aby z toho udělala poučnou historii. Minulost tu není jen kulisou – jedná. Pulzuje v Noorovi, teenagerovi, kterého s rozbitou nevinností ztvárnil Muhammad Abed Elrahman, vstupujícím do obrazu jako otázka, na kterou přítomnost nemá odpověď.
Co je pozoruhodné, je, jak Dabis, jako nejlepší vypravěčka-filmová tvůrkyně, ví, kdy ustoupit a nechat mlčení promluvit. Jedna z nejničivějších scén vůbec nezobrazuje násilí – jen Hanan vypráví o vyhnání otcovy rodiny s takovou důstojností, že divák cítí ostudu, že se dívá. Je to herecký výkon zdrženlivosti a právě ta zdrženlivost je politická. Odmítá divákovi dát pohodlí spravedlivého vybití emocí.
Rodina Bakriů – Adam, Saleh, Mohammad – hraje v tomto příběhu generace jako druh fugy, představují otce, syny a duchy mužů, kteří nikdy nemohli zvolit své role. Jejich společné scény nesou rytmus rituálu, jako předávání příběhu vyřezávaného do olivového dřeva. Maria Zreiková jako Munira je stejně silná: není obětí, není symbolem – jen ženou, která drží rodinu pohromadě očima, které toho viděly příliš.
Dabis natočila film, který žije v prostoru mezi poezií a historií, mezi dokumentem a mýtem. A ano, najdou se tací, kteří ho budou nazývat „vyváženým“, jen proto, že nekřičí. Ale ti nepochopili pointu. Vše, co z tebe zbylo nepotřebuje křik – pronásleduje.
Závěrečný obraz – klidný, nepoddajný portrét Hanan, která hledí za kameru, za nás, za budoucnost – není výzvou o pomoc. Je to požehnání, možná i kletba.
450
Diskuse