
BBC: „Proč ten voják střílel na třináctiletého chlapce? Stojím hned vedle něj. Střílejte raději na mě. Proč střílíte na děti? Jsem tady. Střílejte na mě.“
22. 9. 2025
čas čtení
9 minut
Pokud by někdy vznikl palestinský stát, jeho většinu by tvořila,
zcela nebo zčásti, Západní břeh Jordánu, území zahrnující města Nablus,
Ramalláh, Hebron a Betlém. Od roku 1967, kdy Izrael toto území obsadil,
na něm jeho vláda v rozporu s mezinárodním právem buduje osady.
Přestěhovalo se tam více než půl milionu Izraelců. Od útoku Hamásu na
Izrael před téměř dvěma lety došlo k rekordnímu nárůstu osad a
agresivnímu omezování palestinského území, stejně jako k oficiální
vládní a vojenské politice, která ohrožuje suverenitu jakéhokoli
palestinského státu. Korespondentka BBC pro Blízký východ Lucy
Williamson nám zaslala tuto reportáž ze Západního břehu.
Reportérka:
Státy jsou tu od toho, aby chránily, ale totéž platí i pro otce. Když Abdul Aziz Majami tento měsíc pohřbil svého dospívajícího syna Islama v Jeninu, měl jednu otázku pro izraelského vojáka, který ho zastřelil.
„Proč ten voják střílel na třináctiletého chlapce? Stojím hned vedle něj. Střílejte raději na mě. Proč střílíte na děti? Jsem tady. Střílejte na mě.“
„Není žádné vyšetřování, nemám si komu stěžovat. Oni kontrolují všechno. A palestinská samospráva jen provádí rozhodnutí Židů.“
Izraelská armáda uvedla, že střílela na podezřelé osoby, které představovaly hrozbu, a že incident vyšetřuje. Odmítla však upřesnit, jakou hrozbu představoval třináctiletý Islam. Města jako Jenin, která jsou pod kontrolou palestinské samosprávy, měla být zárodkem nového palestinského státu. Skutečnou vojenskou a finanční kontrolu však má Izrael. Vchod do tábora, poblíž místa, kde byl Islam zastřelen, je nyní zablokován zemním valem. Uprchlický tábor je pět minut jízdy od kanceláře starosty Jeninu, Mohammeda Jary. Uvnitř Izrael používá metody vypilované v Gaze k demolici toho, co označuje za teroristickou infrastrukturu. Starosta mi řekl, že je to součástí izraelského plánu, jak se vypořádat s ozbrojenými opozičními skupinami před anexí Západního břehu.
„Izrael se jasně ubírá směrem k větší okupaci Západního břehu, ale to nic nemění na skutečnosti, že již je okupační mocností. Uznání palestinského státu je pro nás velmi důležité. Může nám to uškodit v terénu, ale na politické a strategické úrovni to bude mít velmi významný dopad.“
Izraelský premiér si vybudoval kariéru na slibech, že zablokuje vznik palestinského státu. Zopakoval tvrzení krajně pravicových ministrů z tohoto měsíce, že Západní břeh patří jim.
„Řekli jsme, že palestinský stát nebude, a skutečně žádný palestinský stát nebude. Toto místo je naše. Budeme dbát na naše dědictví, naši zemi a naši bezpečnost.“
Někteří Izraelci říkají, že okupovaný Západní břeh je jako Divoký západ, místo, kde o státnosti a suverenitě nerozhodují zákony a deklarace, ale fakta na místě, někdy i se zbraněmi v ruce. Podle poslední mírové dohody podepsané izraelskými a palestinskými vůdci před 30 lety měl Izrael předat území, které okupoval v roce 1967, pod palestinskou kontrolu. Místo toho podle lidskoprávních organizací vzniklo jen za poslední dva roky na Západním břehu více než 100 nových osad. Ayman Soufan ze svého domu v kopcích jižně od Nablusu před několika měsíci sledoval, jak na sousedním kopci vzniká nová osada.
„Každý den přijde osadník, buší na dům a křičí: ‚Odejděte! Odejděte! Volám úřady. Říkají mi, že pošlou armádu. Ale armáda nikdy nepřijde.“
Aymanovi vnoučata zírají z okna na plechovou boudu na kopci.
„Kdo mě má chránit? Palestinská policie nedokáže ochránit ani město. Tady je moje bezpečnost v rukou lidí, kteří mě okupují.“
(…)
Uznání Palestiny má pro různé skupiny velmi odlišný význam. V diplomatickém světě je to docela velká věc. Když to oznámí i Francie, USA budou jediným členem Rady bezpečnosti OSN, který palestinský stát neuzná. Pro jiné je to však prázdný tanec. Příliš málo, příliš pozdě a bez doprovodných smysluplných opatření, která by mohla přinést mír nebo spravedlnost. Profesor Rashid Khalidi je předním palestinským intelektuálem své generace. Do loňského roku byl emeritním profesorem moderních arabských studií na Kolumbijské univerzitě a je autorem knihy Sto let války o Palestinu. Zeptal jsem se ho, zda uznání palestinského státu ze strany Velké Británie má větší váhu, vzhledem k britské historii v této oblasti.
„Británie nese obrovskou odpovědnost za vše, co se v Palestině odehrálo, přinejmenším od roku 1917, od Balfourovy deklarace až po současnost. Británie již není velmocí, jakou bývala, ale když byla dominantní světovou mocností, hrála klíčovou roli při založení Izraele. A tak má skutečnost, že Británie zaujala tento postoj, obrovský historický význam.“
Vyrovnává to nějakým způsobem historii minulého století? Zlepšuje to podle vás postavení Británie, nebo je současná historie ve skutečnosti jiná?
„Myslím tím, nebyli jsme uprostřed genocidní války, ve které Británie, Evropa, Spojené státy a řada dalších západních zemí prostě odmítly udělat cokoli účinného, aby Izrael zastavily, z nichž nejdůležitější jsou samozřejmě Spojené státy, ale Evropa a Británie mohly udělat enormně mnoho. Mohly přestat přijímat izraelské ministry nebo izraelského prezidenta v době, kdy je Izrael obviněn nejen z válečných zločinů, ale i z genocidy. Mohly by velmi jednoduše přestat prodávat zbraně Izraeli. Existuje mnoho věcí, které by mohly a měly udělat země, které jsou ve skutečnosti spoluviníky genocidy. A nebýt toho, že se to děje a za pár dní to budou celé dva roky, byl by to nesmírně důležitý krok. Musím však říci, že jakákoli země, která uznává, uvozovky, stát Palestina, ale zároveň nemluví o úplném a okamžitém ukončení okupace a odstranění osad, mluví naprosté nesmysly. Neexistuje žádná možnost palestinského státu bez úplného zrušení izraelské okupace a bez odstranění 800 000 osadníků, které Izrael nelegálně přivedl do okupovaných území, nebo alespoň bez jejich podřízení palestinské svrchovanosti. O těchto věcech nikdo nemluví. Je to v podstatě nereálná představa, která nemá absolutně žádnou šanci na realizaci a která je podle mého názoru předkládána jako náhrada za skutečné, seriózní kroky k zastavení genocidy. V mnoha ohledech je to vlastně bezvýznamné.“
Malujete poměrně depresivní obraz. Musel jste o tom přemýšlet, vím, že vy a vaše rodina jste úzce zapojeni do historie Palestiny už více než sto let. Musel jste přemýšlet o tom, zda se dožijete palestinského státu.
„Vlastně neočekávám v nejbližší budoucnosti, v příštích několika letech, velký pokrok. Situace je extrémně ponurá. Vnitřní rozdělení Palestiny, absence jasné palestinské strategie, strašlivý traumatický dopad této války v Gaze. Myslím, že to jsou věci, jejichž změna bude trvat dlouho. Ale vidím změny, které jsem nikdy nečekal. Evropské veřejné mínění se posunulo. Nedávný průzkum YouGov ukázal, že Izrael má nanejvýš 20% podporu v šesti nejdůležitějších evropských zemích, včetně Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a tak dále. To se nikdy předtím nestalo. Veřejné mínění jako celek se změnilo. A dříve nebo později tato válka a tato podpora skončí, protože stejně jako v případě války v Iráku a války ve Vietnamu trvalo téměř deset let, než veřejné mínění nakonec donutilo lidi, kteří tyto války vedli, aby přestali. Veřejné mínění nelze v demokratických zemích dlouhodobě ignorovat. A to bude platit. V Evropě se to již děje. Myslím tím, že skutečnost, že Francie a Británie udělaly to, co udělaly, i když je to omezené, je známkou toho, že vlády jsou dříve či později nuceny podřídit se tomu, co lidé chtějí. A v tom jsem optimistický. Nemyslím si, že to změní věci v krátkodobém horizontu, ale v dlouhodobém horizontu to určitě změní.
Rashid Khalidi. Izrael samozřejmě vehementně popírá, že by v Gaze prováděl genocidu, a o tomto obvinění musí ještě rozhodnout Mezinárodní soudní dvůr.
192
Diskuse