Evropa využívá Írán jako pěšáka v transatlantické mocenské hře

22. 9. 2025

Jak jsem naznačil, když E3 poprvé aktivovala mechanismus snapback, nejde již o íránský jaderný program; jedná se o strategii EU, jak přimět USA k souladu v otázce Ukrajiny:

Prohlubující se partnerství Íránu s Ruskem v ukrajinské válce jej v očích Evropy přetvořilo v přímou hrozbu. Ekonomické vazby EU na Teherán jsou po letech sankcí zanedbatelné. Zároveň je závislost Evropy na transatlantických vztazích – vojenských, politických i ekonomických – mnohem větší než v roce 2003.

V tomto kontextu slouží eskalace s Íránem dvěma evropským cílům. Za prvé trestá Teherán za sblížení s Moskvou a vysílá signál, že podpora Ruska má vysoké náklady. Za druhé sbližuje Evropu s jestřábími elementy Trumpovy administrativy v době, kdy jsou transatlantické vztahy pod historickým tlakem. Pro evropské lídry, kteří se zoufale snaží udržet si přízeň Američanů, se Írán stal vhodnou obětí.

Nic z toho není spekulace. Německý kancléř nedávno uznal, že Izrael bombardováním Íránu „dělá špinavou práci za nás všechny“. Tato poznámka byla neobvykle upřímná. Podtrhla to, co mnozí v evropských hlavních městech soukromě přiznávají: že izraelské vojenské akce proti Íránu slouží evropským zájmům tím, že oslabují stát, který se nyní spojil s Ruskem.

Proto již dlouho pochybuji o účinnosti odvážných snah zabránit návratu k původním podmínkám. Pokud je jedna strana pevně odhodlána spustit tento proces pro své vlastní účely, pak samotné jaderné ústupky pravděpodobně nebudou stačit.

Podle zpráv se Íránci přímo spojili s USA a navrhli kompromis: jako první krok by "zředili" své zásoby 60% obohaceného uranu výměnou za dočasné odložení termínu sankcí o několik měsíců. Během této doby by USA měly poskytnout pevné záruky, že proti Íránu nebudou podniknuty žádné vojenské odvetné akce. 

Jakmile Írán získá zpět obohacený uran, mělo by být ustanovení o sankcích "snapback" trvale zrušeno, zásoby uranu by měly být zředěny na 20% a USA by měly zrušit dříve dohodnuté sankce. To by představovalo prozatímní dohodu, po které by následovala jednání o komplexním konečném urovnání. Ostatní sporné otázky, jako je rozsah obohacování a intenzita inspekcí MAAE, budou odloženy do konečné dohody.

Šíří se zvěsti, že Trumpova administrativa tuto nabídku odmítne, protože její strategie je založena na zesílení sankcí „maximálního tlaku“ v přesvědčení, že Írán je na pokraji kolapsu a že další tlak přinese výsledky. E3 má zase v úmyslu poskytnout Washingtonu pravomoc sankcí "snapback" v naději, že tím upevní jestřábí politiku USA vůči Rusku.

Vzhledem k tomu, že Rusko je pro Evropu důležitější než Írán a že pro Washington je důležitější uklidnit Izrael než se vyhnout konfrontaci s Íránem, zdá se, že podstata íránského kompromisu je sporná.

Tato situace připomíná podobná jednání v roce 2011, jak jsem popsal ve své knize o Obamově jaderné diplomacii: Turecku a Brazílii se podařilo získat souhlas Íránu s požadavky USA, aby se předešlo sankcím OSN. Brasília a Ankara však nevěděly, že Obamova administrativa již uzavřela dohodu s Ruskem – založenou na tom, že Moskva souhlasí se sankcemi OSN – a ujistila proizraelské jestřáby v Kongresu, že Írán bude nakonec sankcionován, ať se stane cokoli.

V okamžiku triumfu – poté, co po maratónských jednáních dosáhli souhlasu Íránu s požadavky USA – Obama pokazil oslavu tím, že odmítl právě tu dohodu, se kterou naléhal na Lulu a Erdoğana, aby ji uzavřeli. Jednání s Teheránem byla pouhou iluzí; skutečná vyjednávání probíhala mezi jinými aktéry, přičemž jaderná otázka sloužila pouze jako taktický tah.

Diplomacie zaměřená na zabránění návratu k původním sankcím vyvolává stejný dojem. Skutečný spor se netýká íránského programu obohacování uranu; tento spor probíhá mezi USA a EU ohledně Ruska, Ukrajiny a transatlantických vztahů. Íránská jaderná otázka se jeví jako pouhá figurka v šachové partii E3.

Celý text v angličtině ZDE