Chladnou hlavou, srdcem vroucím

27. 9. 2025 / Richard F. Vlasák

 

Text, na němž je založeno kázání, je v 1. listu Petrově, 5. kapitole, verše 5 – 11.

„všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť

„Bůh se staví proti pyšným,

pokorné ale zahrne milostí.“

⁶Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. ⁷Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží.

⁸Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist. ⁹Postavte se mu jakožto silní ve víře a vězte, že stejné utrpení zakoušejí vaši bratři po celém světě.

¹⁰Když projdete tímto krátkým utrpením, Bůh veškeré milosti, který vás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, vás obnoví, upevní, posílí a ukotví. ¹¹Jemu náleží moc navěky! Amen.“

Milé sestry, milí bratři,

„Všichni se však odějte pokorou jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, pokorným však dává milost‘.“

Na billboard politických stran moc dlouhé, a ne dost sexy. Ale tohle není text na návěští, ale do dnešního dne, poslední neděle před volbami. Zdůrazněme, že v našem, evangelickém pojetí, právě dneškem začíná týden, který skončí 4. října večer. Evangelium je důležitější, než výsledky s M. Augustovou ve studiu na Kavčích horách. Apoštol Petr píše mladým sborům v Malé Asii. Žijí pod tlakem – od někdejších
i zůstávajících přátel z židovských synagog, které jejich víru zpochybňují, i od římských úřadů, které v nich vidí hrozbu. Nero z nich dokonce udělal obětní beránky za požár Říma. Křesťané byli veřejně házeni lvům do arény, takže když o lvech píše Petr, nejde jen o odkazy na starozákonní žalmy, ale i na soudobou realitu. Lvy bylo slyšet dost zřetelně – lidé ve sborech to vědí.

Co se dá v takové situaci dělat? Petr říká: Nepomůže pýcha, násilí ani vzdorovité povyšování se. Ale postoj, který nás zachová: pokora. Pokora, která na venek rozptýlí všechny pomluvy od politických vůdců a jejich poskoků; uvnitř nám dá sílu – přijmout skutečnost jako výzvu, v níž je, navzdory všemu, důležité zachovat chladnou hlavu a mít srdce vroucí.

Pokora nebyla pro první křesťany tedy jen ctností, ale životní strategií.
Kdo vystupoval pyšně vůči chudším, jinak smýšlejícím ve sboru, kdo se povyšoval nad židovské sourozence, ten jen nahrával Nerovi. Ale kdo sloužil druhým, kdo zůstal v rozhovoru se synagogami, kdo byl k sousedům i sestrám a bratrům laskavý a poslušný zákona (proměnného milostí), ten odzbrojoval předsudky. Petr volá: Zanechme vnitřních sporů, soupeření ega. Pokora není slabost, ale síla, která nás nese.

Nežijeme v ulicích římského impéria, nebojíme se arén se lvy. Ale i dnes vidíme, jak pýcha, egoismus a touha po moci otravují celé společnosti. Někteří říkají jméno nahlas: Donald Trump. Sice není Nero, ale má rysy, které nám ho připomínají. Vládce, který zneužívá nejistotu lidí, který manipuluje strach věřících, šíří nenávist proti cizincům a jinak smýšlejícím. A sociální sítě v rukou oligarchů mu v tom napomáhají. Jen my nevíme, jestli on je skutečný vládce nebo jen loutka skutečných vládců.

A důsledky vidíme: na Ukrajině, v Gaze, v pohrdání uprchlíky a odpůrci.
Také v samotných USA se podněcuje násilí – a nakonec platí cenu i ti, kteří sami k násilí podněcovali.

Proto volby nejsou jen politickou záležitostí, ale i duchovní výzvou.

Evangelium se nás neptá nejdřív na stranickou příslušnost, ale na naše skutky. Ježíš to v Matoušově evangeliu, 25. kapitole říká jasně: Soudce světa se zeptá, zda jsme nasytili hladové, napojili žíznivé, přijali cizince, oblékli nahé, navštívili nemocné a vězně.

Křesťanská víra tu není duchovní produkt na trhu spirituálních, individuálních potřeb, ale život v oddanosti: být tu pro Boha, pro druhé, ne pro vlastní ego. A přece: když vidíme jen a pouze sociální rozměr evangelia, ztrácíme Krista. On není jen učitel milosrdenství. Je to především král nad všemi králi, prorok a léčitel, který obnovuje zevnitř, dotýká se našich osobních i společenských ran, léčí a nese je. Bez něho se naše angažovanost vyprázdní – a z našich skutků se stane výkladní skříň naší pýchy. A pak dojde k vyhoření víry. Víry, která si může zoufat, být slabá, nedokonalá, pochybující a jen jako taková – pokorná, jako tiché vyznání, problému dnešních dní, tentokrát v duchovním hávu, odolá.

Proto chci říct i toto: Ano, nasazujeme se pro životní prostředí a uprchlíky, pro demokracii a lidská práva, pro LGBTQ+ komunitu a sociální spravedlnost. A to je dobré. Ale: děláme to z Kristova středu? Nebo se až příliš bijeme v prsa, že my jsme ti „dobří“?

Pravá pokora se ptá: Je moje angažovanost svědectvím o Kristu – nebo jen o mně samém?

A neměli bychom ukazovat prstem jen na druhé. Také evangelikálové v USA, které často kritizujeme, mají pravdu, když zdůrazňují nutnost vnitřní kázně a věrnosti víře. Kde chybí modlitba, pravidelná účast na bohoslužbách a oddanost, tam slábne
i naše služba ve světě. Zdá se nám až komická jejich plakátová zbožnost, ale umíme s pomocí Boží vyprávět o Ježíši stejně naléhavě? Nejde o zaplněné stadiony fanoušků, třeba jiné slovo pro fanatismus, ale o vnitřní nastavení našich odpovědí.

Co to znamená pro volby?

• Můžeme jasně pojmenovat, kde pýcha, nenávist a touha po moci rozkládají společnost.

• Ale nesmíme pohrdat těmi, kdo volí jinak. Pokora znamená slyšet jejich starosti, i když jejich odpovědi nesdílíme. Mnozí svou úzkost z války nebo chudoby skrývají za tvrdými výroky.

Náš dialog s nimi musí začít přiznáním vlastních chyb – musíme vidět pětinu obyvatel republiky ohrožených chudobou, musíme si přiznat, že v naší demokracii se až příliš pohodlně usadili oligarchové, že se média často posmívala lidem potřebným, neúspěšným. I my jsme zanedbali vytváření společného příběhu naší země. I my jsme příliš spoléhali na svou morálku místo na naslouchání. Jen když budeme ochotni se dělit – nejen o peníze a bezpečí, ale i o důvěru a čas – bude mít naše demokracie
i Evropa budoucnost.

A kde vzít sílu? Petr říká: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť on má o vás péči.“ Síla neleží v programech, v naší morálce, ani v politické chytrosti. Je v Ježíši Kristu. On zná srdce – druhých i naše vlastní. On pozvedá, upevňuje, zakládá.
Proto můžeme zůstat pokorní: pevní ve víře, jasní ve svědectví, solidární se slabými – a přitom ochotní zůstat v rozhovoru i s těmi, kdo smýšlejí jinak.

Milí bratři, milé sestry,

Nero neměl poslední slovo. Ani dnešní narcisové a oligarchové je nemají. Poslední slovo má Bůh, který pokorným dává milost.

Proto: odějte se pokorou. Ne jako znamením slabosti, ale jako strategií života, pokoje a naděje.

Modlitba:

Pane Bože,
děkujeme Ti za Tvé slovo, které nás učí pokoře a lásce k bližním.
Pomoz nám být naslouchajícími, soucitnými a odvážnými ve svém životě i ve společnosti.
Učiň nás schopnými vidět potřeby druhých a jednat tak, aby se Tvé království projevovalo v našem světě.
Dej nám sílu zůstat pevní ve víře, moudří ve slovech a laskaví v činech.
Prosíme Tě, ochraňuj nás před pýchou a násilím, otevři naše srdce těm, kdo smýšlejí jinak, a uč nás žít v dialogu, solidaritě a pokoře.

Pane, provázej nás ve volbách i v každodenním životě, a dej, ať naše rozhodnutí a skutky svědčí o Tobě a Tvé lásce.

Amen.