Volby 2025: kataklyzma nebo krize?

2. 10. 2025 / Matěj Metelec

Skutečností je, že politika se od doby, kdy se formovala demokracie v podobě, jíž se dodnes dovoláme, posunula výrazně doprava. To samo o sobě je paradox – demokracie, o níž se zejména v předvolebním období tolik napovídá, byla projekt výrazně sociálnější a progresivnější, než je dnes. Pravda, my jsme si jí v tomhle „zlatém věku“ moc neužili, vlastně v podstatě vůbec, a vrátila se k nám až v poněkud očesané podobě, kdy původní demokratický impetus již dostal neoliberální ohlávku, na níž bylo zlatým písmem vyraženo THERE IS NO ALTERNATIVE. Snad i proto je postkomunistická střední a východní Evropa k liberální demokracii skeptičtější než ta západní: chybí jí sladká vzpomínka na demokratické mládí. 

Není se tak co divit, že postoje běžné pro poválečné západoevropské sociální demokraty prorážejí současné české politické kompasy vlevo dole. V tomto kontextu není o nic překvapivější, že v takto posunutém politickém mainstreamu coby alternativa kvetou hlavně různé formy reakcionářství. Zmíněná vstřícnost k Rusku je přitom u běžného voličstva častěji spíš sekundárním znakem odporu k těm či oněm rysům stávajícího stavu věcí (o jeho hlavních rysech mají podobně zmatené pojetí jeho zarytí obhájci i zavilý odpůrci) než vědomým a promyšleným politickým postojem. Podobný obrat k Rusku má ostatně v českých dějinách svou tradici – už 19. století, když na české požadavky neslyšela Vídeň, obraceli se představitelé české politiky, včetně těch nejctihodnějších, k samoděržavnému Sankt Petěrburgu. 

Antisystémovost, když už se jednou politicky etablovala, se stala tím, čím se musela stát: trumfem v předvolebním boji, populistickým manévrem, který je z podstaty věci performován populisticky. Možná se pletu, ale nedokážu se ubránit a cynicky nepovažovat prohlášení Daniela Sterzika o změně režimu za stejně neupřímné a účelové, jako blouznivé tvrzení Petra Fialy, že pokud zůstane ve Strakově akademii ještě jedno období, zajistím občanům České republiky německé platy.

Jako obvykle se letos často a hlasitě opakuje, že tyto volby představují okamžik, kdy je nutné se rozhodnout, kam budeme napříště směřovat. To však není zcela přesné. V podstatě totéž se totiž říkalo o volbách minulých, a jak je vidět, tehdejší „dějinné“ alternativy „obrany demokracie“ jsou na stole pořád, ba spíše se ještě rozhojnily a posílily. Naše směřování se tedy nikterak nevyřešilo, pouze odložilo. Nebo se dějinný zlom bude odehrávat každé čtyři roky? Nadto otázku, jestli jsou strany současné vlády náhodou nenesou spoluzodpovědnost za to, že zmíněná alternativa posílila, si klade z jejich příznivců málokdo. Je to pochopitelné, protože odpověď by mohla znít, že riziko, že prodloužíme linii evropských potížistů a připojíme se k Maďarsku a Slovensku, vychází do nemalé míry z logiky doprava vychýleného politického výběru. 

I proto mi přijde užitečnější vnímat tyto volby spíše jako symptom než jako okamžik posledního soudu. Antisystémový populismus, který je hlavním vyzyvatelem liberálně-demokratického statu quo, bude bez ohledu na jejich výsledek patrně dále posilovat, a jen sotva mu bude možné čelit nekončícím přehráváním apokalyptické rétoriky (a tím méně opakovaným tvrzením, že se máme objektivně vzato báječně). To neznamená, že se musíme smířit s nevyhnutelností antisystémového kataklyzmatu, ale je velmi pravděpodobné, že bez předchozí krize se katarze, jež by znamenalo konec volebního rozhodování na půdorysu buď anebo, neobejde. Pokud máme demokracii zachraňovat, budeme se nejspíš muset obrátit k jejím kořenům, tj. učinit ji radikální.