Kdo brzdí českou vědu a tím i společnost?
4. 6. 2026
Renomované univerzity a Akademie věd dlouhodobě usilují o rozvoj poznání na mezinárodně srovnatelné úrovni, což by měl být nadstranický nárok napříč celým politickým spektrem. Jejich cílem je, aby se český výzkum stále pevněji začleňoval do světové vědecké komunity a aktivně se podílel na jejím rozvoji. Přesto lze i na významných tuzemských institucích narazit na badatele, jejichž odborná produkce tomuto standardu neodpovídá, píše Patrik Nový.
Česká republika disponuje kvalitním výzkumným zázemím i schopnými odborníky. Potenciál domácí vědy však podle řady analýz zůstává zčásti nevyužitý. V této souvislosti se diskutuje o strategickém dokumentu „Česko: Země pro budoucnost 2.0“, který mezi přetrvávajícími slabinami uvádí nedostatečné zapojení do mezinárodní spolupráce a nízkou míru internacionalizace výzkumných týmů. Právě tyto faktory oslabují schopnost českých institucí obstát v konkurenci předních světových center.
V současném akademickém světě je považováno za standard, že vědci publikují výsledky své práce ve světových jazycích, především v angličtině, která dnes plní obdobnou úlohu, jakou v minulosti zastávala latina. Součástí odborných standardů je rovněž publikování v respektovaných časopisech, jež představují hlavní platformy světové vědecké komunikace, což se opět odehrává ve světových jazycích.
Praxe v Česku však ne vždy odpovídá těmto očekáváním. Média například psala o případu sociologa Ondřeje Lánského působícího ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Přestože byl jmenován vedoucím oddělení politické filosofie, do nástupu do této funkce měl podle jím uveřejněných informací na svém kontě pouze jedinou skutečně odbornou publikaci v cizím jazyce. Ani v posledních čtyřech letech od jeho nástupu do pozice vedoucího nedošlo k výraznějšímu posunu, přestože by měl jít svému malému výzkumnému týmu příkladem a má k tomu adekvátní prostředí. Z údajů zveřejněných na webových stránkách jeho instituce vyplývá, že během posledních čtyř let publikoval v angličtině pouze dva články. Ani jeden nebyl publikován na zahraničních světových pracovištích: jeden vyšel v sousedním Slovensku, kde se můžete na vydání textu domluvit i česky, a druhý byl publikován v České republice dokonce v periodiku vydávaném pracovištěm, na němž sám sociolog působí.
Taková publikační bilance se jen obtížně srovnává s nároky, které jsou běžně spojovány s mezinárodně konkurenceschopným výzkumem. Vyvstává proto otázka, jaké předpoklady vedly k obsazení vedoucí pozice konkrétním pracovníkem. Je namístě diskutovat také o tom, zda může osoba se skoro nulovou zkušeností s publikováním v zahraničních odborných periodikách efektivně hodnotit práci kolegů nebo stanovovat požadavky na jejich vědecký výkon. Problematicky může působit zejména situace, kdy vedoucí vyžaduje od podřízených výsledky, kterých sám ve své kariéře nikdy nedosahoval, zvláště když pak kvůli těmto požadavkům jeho podřízení ztrácejí na ústavu práci.
Případ zároveň otevírá širší debatu o fungování akademických institucí. Jakou váhu mají při výběru kandidátů odborné mezinárodní výsledky, jež se nejvíce hodnotí, a jakou ideologická konformita? Otázky směřují také k vedení ústavů. Jak je možné, že ředitel může jmenovat do pozice vedoucího oddělení člověka bez adekvátních mezinárodních výsledků? Není to součást větších problémů na konkrétním ústavu nebo na více ústavech? Pokud jsou mezinárodní standardy základním měřítkem kvality výzkumu, měly by být zohledňovány i při personálních rozhodnutích. Zůstává proto na místě ptát se, zda ředitelé ústavů dokážou tyto principy důsledně prosazovat a řádně řídit vědecké ústavy, nebo zda budou tolerovat výsledky, které za světovou úrovní zaostávají.
Diskuse