Bůh je Bohem živých, ne mrtvol, a život, který dává a proč ho dává, je v pohnutí soucitem

31. 10. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
30750
Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, jak říká Ježíš Kristus, je Bohem živých a ne mrtvých. Není to Bůh mrtvol na hřbitově, Bůh pověr o tom, jak mrtvoly vstávají z hrobů, Bůh vzpomínek a vydlabávaných dýní, Bůh strachu z démonů a tmy. Naši zemřelí žijí před námi, v budoucnosti. Láska navazuje na minulost, ale dívá se do budoucnosti, žije v budoucnosti, protože je životem a ne smrtí, budoucností a ne minulostí.

Ten, kdo porazil smrt na kříži, uzdravoval ze soucitu a pro budoucnost. Slepci na něj volali a on, pohnut soucitem, jim dal zrak. Neřekl jim: myslete na život věčný, lépe je pro vás, abyste neviděli a nebyli pokoušeni. Cituji závěrečné verše 20. kapitoly Matoušova evangelia:

„Když vycházeli z Jericha, následoval ho velký zástup. A hle, dva slepí seděli u cesty; když uslyšeli, že jde kolem Ježíš, začali křičet: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!“ Zástup je napomínal, aby mlčeli, ale oni křičeli ještě víc: „Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!“ Ježíš se zastavil, zavolal je a řekl jim: „Co chcete, abych pro vás učinil?“ Odpověděli mu: „Pane, ať se otevřou naše oči!“ Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním.“

Ježíš Kristus v evangeliích pořád někoho uzdravuje. Kult mrtvol, vyděračského odříkání (skončíš v pekle!), strachu ze života a těla je naopak regres, atavismus, proud unášející křesťanskou kulturu daleko do minulosti, do animistických fantasmagorií. Tahle verze křesťanství se v ničem neliší od prastarého animismu. To není dílo toho, kdo všechno dělá nové. Ježíš Kristus přemohl smrt ne proto, aby nás umrtvil, ale aby nás oživil. Přemohl smrt stejně jako slepotu těch slepců. Nemoc je částečná destrukce organismu, smrt úplná. On přemohl i smrt. Ze stejné z lásky, z jaké vrátil zrak slepcům.

Což nám nedal za příklad Samaritána? Samaritána proti knězi a levitovi. Nevíme, zda se Samaritán správně modlil, zda dodržoval obřady, jakou měl vlastně funkci a pověst… víme jen, že Samaritán byl proti knězi a levitovi někdo podřadný. Ale jej dává Kristus za příklad naplnění přikázání lásky. Proč? Protože Samaritán byl pohnut soucitem, na rozdíl od kněze a levity, když šel kolem zraněného pocestného. Lukášovo evangelium, 10. kapitola:

„Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.“

To je ten Život, který je základem svátků Všech svatých i Dušiček. Ne mrtvoly, démoni, tma. Proto naši zemřelí žijí, proto máme naději v život i my, protože Bůh byl pohnut soucitem. Protože Golgota.

A snad ještě jedna poznámka. Fantasmagorií, velmi nebezpečnou, je také představa, že dát slepci zrak, musí vést k nějakým sexuálním orgiím nebo nějaké pekelné hrůze. K tomu vede právě mnohem spíše neustálé popírání reálné lidské fyziologie a nesoucitná neúcta k lidskému tělu, které opravdu, pokud je zahnáno do kouta, může podlehnout posedlosti chtíčem a typickým středověkým fantasmagoriím o ďáblu, jak je popisuje Le Goff v Kultuře středověké Evropy. Kult mrtvol, strachu, hrůzy, šílenství.

Ale schválně: zkuste si vybavit nějakou představu ďábla, třeba rohatého démona – myslíte, že to nenajdete v animismu? Možná by se animistické fantasmagorie měly učit během katechumenátu s důrazem na poučení: ne, tohle opravdu není křesťanství, tohle taky ne! Ty sušené lebky někde v Oceánii… to by taky stálo za to. Je pravda, že podle Le Goffa se ďábel zjevoval ve středověku nejčastěji v podobě krásné ženy. To je ale náhoda, že? A efebofilům asi v podobě krásného jinocha. To je to tělo v koutě.

-1
Vytisknout
1755

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2025