Zahraniční politika imperiálního Ruska od Kateřiny do roku 1914
23. 1. 2026 / Boris Cvek
čas čtení
18 minut
O
Rusku se v době mezi Petrem a Kateřinou říkalo, že jde o
despotismus mírněný atentáty. Kateřina sama nedokázala
vzdorovat opozici, pokud jde o vnitřní reformy, např. chtěla
zavést, neúspěšně, ústavu. Na druhou stranu v zahraniční
politice, kterou šlechta nesnášela, dokázala prosadit svou vůli
a sklízela velké úspěchy. Šlechta nesnášela Petrohrad,
nesnášela expanzi, chtěla Moskvu, mír (náklad válek nesla
zejména ona), tradiční Rusko.
Kateřina
byla v mezinárodní politice oportunistická, odhodlaná a měla
štěstí. Také měla neuskutečnitelné ambice jako vyhnat Turky z
Evropy. Rostoucí mocenský význam Ruska se za její vlády stával
problém pro ostatní evropské velmoci. První dělení Polska
vymyslel Bedřich Veliký, aby odškodnil Rakušany i sebe za expanzi
Ruska na jih. Mělo to znamenat konec války s Turky, protože
Kateřina měla být uspokojena polským územím. Její odhodlání
ovšem vedlo k velkým úspěchům i na turecké frontě. Spolu s
Josefem II. plánovala velkou kampaň proti Osmanské říši.
Růst
ruské moci v Evropě výrazně posílil napětí mezi Británií a
Francií v otázce rodících se USA a napětí mezi Rakouskem a
Pruskem. Do všeho ale fatálně zasáhla francouzská revoluce.
Nástupce Kateřiny, její syn Pavel, byl pravým opakem své matky,
jeho politika byla výrazně hodnotová a moralistická. Expanze mu
nedávala smysl, naopak zvažoval obnovit Polsko. Toužil po
celoevropském míru tváří v tvář dění ve Francii. Jeho
ideálem byli maltézští rytíři. Dokázal by akceptovat i
republikánskou formu vlády ve Francii, kdyby se Napoleon zřekl
expanze. Tato politika bývá tradičně považována za projev
nerealisticky orientované mysli, nicméně zdá se, že Pavel
předjímal Svatou alianci a že jeho syn Alexandr na tuto politiku
navazoval. Pavel tak jako tak byla zavražděn v puči v souvislosti
s jeho nepřátelskou politikou vůči Británii, která jej zklamala
jako součást protifrancouzské aliance. Jakmile britské válečné
loďstvo zamířilo proti Petrohradu, byl to Pavlův konec.
Alexandrova
politická doktrína byla nejprve vyloženě izolacionistická: Rusko
je dost velké a mocné, aby si vystačilo samo se sebou. Pod vlivem
Napoleonovy expanze v Evropě Alexandr stále více naslouchal svému
příteli z mládí, polskému šlechtici Czartoryskému, který
viděl velikost a moc Ruska jako důvod k odpovědnosti za mír v
celé Evropě. Alexandr tak navzdory celkové náladě v Rusku začal
dělat politiku, která vedla k Napoleonově invazi do Ruska.
Alexandr podobně jako Pavel chtěl obnovit Polsko, což pak i
udělal, a v odporu k Napoleonovi sázel hlavně na koalici s Pruskem
a Rakouskem. Stačí zmínit bitvu u Slavkova (1805), aby bylo jasné,
jak to dopadlo. V roce 1807 vznikla do roku 1810 trvající koalice
Francie a Ruska, která z mnoha důvodů nemohla vydržet. Zmíním
ruské odmítnutí kontinentální blokády, kterou car nějakou dobu
snášel, ale která byla pro ruskou ekonomiku, závislou z velké
části na Británii, devastující. Car také musel pochopit, že
Napoleon jej nebere jako rovného.
Vypíchl
bych jeden výmluvný moment uvažování ruských izolacionistů po
nástupu Alexandra: hlavní problém pro nás je Švédsko a Turecko,
a ty je třeba udržet ve stavu slabosti, v jakém jsou, ale ne moc
velké slabosti, aby se nestaly kořistí nějaké velké mocnosti;
pak nás ještě zajímá Rakousko a Prusko, a ty je třeba udržovat
ve vzájemném antagonismu, který bude zprostředkovávat Rusko.
Když Rusko vyhnalo Napoleona, Kutuzov i Rumjancev (ministr
zahraničí) odmítali, aby se Alexandr angažoval v Evropě, ten to
však udělal – a stal se hlavním pilířem Svaté aliance (ruská
vojska došla až do Paříže). K citaci jsem si zvolil zajímavou
spojitost mezi krátkodobou aliancí Alexandra s Napoleonem (smlouva
z Tylže, 1807) a pokusem o liberální změny v Rusku ze strany cara
samotného:
„Rumiantsev
stood for a division of Europe into eastern/Russian and
western/French spheres. Hence he represented one of two traditional
variants of Russian foreign policy, the isolationist impulse… If
the peace was popular in Petersburg, however, the alliance was not.
Alexander hoped in vain that the promised partition of the Ottoman
Empire and the conquest of Swedish Finland would compensate for the
substantial obligations and burdens of the alliance.
And
now Alexander turned fondly again to his pet projects of liberal
reform at home. This time, his whole „secret committee“ was
concentrated in a single person, arguably the most able civil servant
in the history of Russia, a priest's son who had married an English
woman, Mikhail Speranskii. Alexandr asked for the project of
constitution, and Speranskii drafted a prudently progressive
document. The French alliance and the Speranskii constitution alike
provoked a problem of public opinion again. Napoleon's emissaries
carefully monitored the massive Russian discontent with the French
alliance. General Savary reported that France had only two friends in
Russia, the emperor and his foreign minister. One of Alexander's
courtiers allegedly warned him bluntly, „Take care, Sire, you will
finish as your father did!“ Speranskii's constitution was naturally
never implemented, but the mere drafting o fit provoked
consternation, and when the war of 1812 approached, Alexander, in
deference to the good Russian sentiments that the nation at war would
require, dismissed the unpopular Francophile Speranskii and the
constitution with him. When another of his intimates questioned the
dismissal of so devoted a public servant as Speranskii, Alexander
responded, „You are right,… only current circumstances could
force me to make this sacrifice to public opinion.“
(…)
As Napoleon later remarked after his meeting with Alexander at
Erfurt, Alexander expected to be treated as an equal, and it was not
Napoleon's habit to deal with others as equals. Particular issues
abounded. There was the persistent suspicion of the Grand Duchy of
Warsaw. Moreover, Napoleon stubbornly refused to evacuate his troops
from the Prussian territory of Alexander's friend, King Frederick
William of Prussia. Here were two offensive encroachments on Russian
sensitivities in Eastern Europe. In addition, the Continental System
was a burden: Britain was a natural commercial ally of Russia; France
was not. Finally, Napoleon clearly had no intention of sharing what
might have been the most ostentatious Russian benefit of the
alliance, the Ottoman possessions of the Balkans. In December 1810,
Alexander, thoroughly disillusioned now of the raptures of Tilsit,
repudiated the Continental System, and the coming of war was only a
matter of time.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015),
str. 526-527.
Vpád
Napoleona do Ruska podryl už tak se kymácející pozápadněnou
elitu, která žila v mnoha rozporech. Hrůza francouzského vpádu a
jeho konečná porážka dobře nasedala na představu, že
pravoslaví, tradice, lid jsou tou skutečnou hodnotou Ruska, nikoli
frankofonní, cizácká kultura, podezřelá z odcizení a
kolaborace. Ačkoli ještě car Alexandr I., vítěz nad Napoleonem,
který dovedl ruská vojska až do Paříže, byl spíše kosmopolita
v duchu Svaté aliance s většími sympatiemi pro západní Evropu,
Petrohrad (proti Moskvě), pobaltské Němce (proti Rusům), obrat v
celkovém naladění režimu a společnosti byl zřejmě nezvratný.
Ortodoxie, samoděržaví a národ.
Ještě
před rokem 1812 mělo Rusko tři velké problémy. První problém
byla ruská identita ve vztahu k Evropě a Byzanci, druhý problém
bylo vědomí, že Rusko představuje zkorumpovaný, krutý a
nefunkční stát, třetí problém byl střet kultur a hodnot v
ruské elitě, střet voltairiánství s ortodoxií, venkovských
zvyklostí s městem, kontrast mezi panstvím na svých pozemcích a
podřízeností samoděržaví atd. Tato mnohočetná schizofrenie
vedla k různým patologiím včetně hazardu nebo soubojů.
"Lastly,
the Russian elite faced conflicting cultural imperatives as they
alternated schizophrenically between exercising untrammelled power on
their estates and suffering the most pedantic regimentation in their
own service as army officers or civilian officials. Religion and
state service demanded ascetic self-discipline, while fashionable
„Voltairean“ scepticism of the Enlightmen, combined with the
social pressure to flaunt one's wealth and the atmosphere of legal
impunity created by serfdom, made it acceptable to indulge one's
whims with little regard to the consequences. One manifestation of
the conflicts this bred was a sexual morality torn between
conservative modesty and unbridled hedonism, as we see in the pious
noblewoman Anna Labzina's bitter tale of her marriage to the
libertine Karamyshev. Another was the quasi-suicidal propensity of
many noblemen in state service for staking their well-being on a
literal or figurative roll of the dice, for example, in high-stakes
card games or lethal duels; thus wilfully abandoning one's fate to
chance was also a form of rebellin against the stifling power of the
regime. Hesitating between conflicting models of individual conduct,
Russian nobles remained deeply uncertain about what it meant to live
a good and honourable life.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History od Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2005 (1st paperback edition
2015), str. 147.
Po
vyhnání Napoleona z Ruska proběhl pokus uchopit jeho dědictví
konstruktivně. Jako hlavní destruktivní (!) prvek byla chápána
meritokracie. Pokrok byl žádoucí i pro konzervativní režim, ale
kontrolovaný. Obavy z Napoleona byly spojené právě i s tím, že
jeho vpád vyvolá lidové povstání, ale stal se spíše opak: lid,
šlechta, církev se spojily. Alexandr I., velký vítěz nad
Napoleonem, který dovedl své armády až do Paříže, jako součást
tohoto protifrancouzského spojenectví chápán nebyl.
Obrat
ve válce byl spojen s odporem proti cizácké a brutální armádě
zdola. Tím došlo logicky ke kompromitaci západní civilizace,
proti které stála církev, lid, tradice. Alexandr se pomocí
Biblické společnosti pokusil Rusko připojit k ekumenickému pojetí
evropanství, jaké představovala Svatá aliance, ale ztroskotal. Ve
skutečnosti neměl totiž o Rusko (viděné jako Moskva a národ)
zájem, jeho sympatie byly s neruskými periferiemi říše, mezi
jeho poradci bylo mnoho vlivných cizinců.
Ke
změně mentality přispěly taky konspirační teorie, které přišly
do Ruska ze Západu, zejména namířené proti zednářům,
cizincům, ale později i židům. Absence občanské společnosti a
moc malé věrchušky samozřejmě tyto tendence výrazně
posilovala. Děkabristické spiknutí, smrt dvou carů v důsledku
atentátu byly vodou na mlýn konspiračním teoriím. Válka
znamenala také vzestup prestiže armády, stává se z ní vzor pro
obecné uspořádání společnosti a řádný život. Společnost se
militarizovala a to bez ohledu na to, že bojové schopnosti armády
nerostly (jak později ukázala Krymské válka).
Důstojníci,
kteří se vrátili z války, často byli silným kontrastem k běžné
ruské společnosti: znali svět, byli aktivní, nebáli se. Tito
lidé se často zapojovali do tajných společností, odkud také
vyrostlo děkabristické spiknutí (1825), které chtělo svrhnout
režim ve jménu progresivních vojenských elit. Výsledkem všech
těchto dějů bylo to, že kolem roku 1830 jasně zvítězila
doktrína „ortodoxie, samoděržaví, národ“ ve jménu
společenské stability. Zde něco k tomu ruskému militarismu, který
má kořeny už před Napoleonem u syna Kateřiny Veliké cara Pavla
(Kateřina sama pěstovala spíše zárodky občanské společnosti,
i když velmi slabé):
„While
the wars (BC: včetně těch před Napoleonem) themselves contributed
to the militarisation of Russian life, Paul and his successors also
saw militarism as a pedagogical tool for counteracting revolutionary
ideology. However, while Napoleonic militarism had favoured
meritocratic egalitarianism as a way to unite France's
post-revolutionary polity and create a powerful fighting force to
serve an imperialistic foreign policy, its Russian incarnation
instead focused on symbolic elements that might instil respect for
the social hierarchy: dril and pageantry were emphasized, cadet
schools for noble boys were founded, uniforms became mandatory for
university students, and even life at church academies was
militarised; while it actual combat readiness stagnated, the army
became the preferred metaphor for a society that was orderly,
disciplined and committed to the regime's vision of carefully
controlled societal progress.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015),
str. 159-160.
Název
Svatá aliance pochází od stárnoucího cara Alexandra I., realita
byla ovšem metternichovská. Rusko bylo po celé 19. století tou
mocností, které jde o zachování statu quo v Evropě, a bylo v tom
docela úspěšné, byť aliance se různě měnily. Impérium se
cítilo být garantem stability až do té míry, že zasáhlo
vojensky v Uhrách, což Rakušané vnímali jako ponižující.
Británie byla po roce 1815 tou mocností, která měla k Rusku
nejdále: vnitropoliticky i snahou o vyvažování. V souvislosti s
ruskou expanzí do střední a východní Asie dokonce probíhala
mezi Rusy a Brity něco jako studená války (Great Game).
Až
do Krymské války se Rusko mohlo cítit kontinentálním hegemonem.
Pokud jde právě o Turecko, Alexandr I. i jeho bratr Mikuláš I.,
který mohl reálně dobýt Istanbul, drželi zásadu, že byť jsou
Turci muslimové a chovají se velmi krutě k povstalým křesťanům,
včetně Slovanů, je pro Rusko nejlepší, aby byla tamní monarchie
stabilní. Nejhorší ze všeho pro ně byla nestabilita, revoluce.
Mikuláš
nakonec ztrácel smysl pro realitu a postavil s proti snahám Francie
podpořit postavení katolické církve ve Svaté zemi. Výsledkem
toho, co byla na začátku válka kněží (ortodoxních proti
katolickým), byla nakonec Krymská válka, ve které proti Rusku
stála aliance Francie a Británie. Porážka byla hlavně
diplomatickou fackou, Rusko muselo přistoupit na ponižující
podmínky týkající se Černého moře.
Po
porážce v Krymské válce nastoupil na trůn Mikulášův syn
Alexandr II. s reformní agendou, která měla otočit pozornost
dovnitř. I tak Rusko pokračuje v expanzivní politice na východě,
což je důsledkem spíše ambicí místních generálů než cara
samotného. Rusko postupně expanduje až k Afghánistánu a do
Mandžuska a Koreji. Ve Střední Asii poráží velmi snadno staré
chanáty, které se dokáží živit už jen loupením a únosy.
Samozřejmě naráží na britské obavy i Indii. Ve východní Asii
nebylo zdaleka jedinou evropskou mocností, která využila
slábnoucího postavení Číny. Expanze ale nebyla centrem řízenou,
promyšlenou strategií. Prostě když to vycházelo, bylo to vlastně
dobré pro prestiž, tak proč tomu bránit…
V
Evropě se po Krymské válce k Rusku přiblížila Francie, což ale
skončilo s francouzskou podporou polského povstání. Rakousko bylo
Ruskem vnímáno jako zrádná mocnost, protože se v Krymské válce
přidalo na stranu britsko-francouzské koalice. Nejblíže v
souvislosti s povstáním v Polsku mělo nyní k Rusku Prusko. To
vedlo k tomu, že Rusko akceptovalo vznik velkého Německa pruskou
porážkou Francie. Brzy ale v Petrohradu pochopili, že právě
Německo je pro ně největší nepřítel, což způsobilo, že
konzervativní car Alexandr III. (nastoupil po úspěšném atentátu
na svého otce Alexandra II.) uzavřel alianci s francouzskou
republikou. Německo bylo pro Rusy zklamáním i v tom, že, pokud
jde o Balkán, přiklonilo se vždy na stranu Rakouska.
Složitý
vývoj kolem situace v Turecku pominu, jisté je, že Rusko hledalo
cesty, jak se vrátit po Krymské válce ke svému velmocenskému
postavení v Černomoří a na Balkáně. Se vznikem nových států
na území bývalé Osmanské říše jeho role zároveň vzrůstala,
zároveň se bálo nacionalismu a revoluce. Až do nástupu Mikuláše
II. byla ruská politika poměrně konsistentní a rozumná a vlastně
i úspěšná.
Mikulášova
politika byla problematičtější. Katastrofální válka s
Japonskem začala tím, že Rusko nevědělo, na jakou stranu se
postavit v konfliktu mezi Japonskem a Čínou. Nakonec se přiklonilo
k Číně. K válce s Japonskem vedla ruská okupace Port Arthuru a
odmítnutí stáhnout se z Mandžuska, do kterého Rusko vtrhlo jako
součást mezinárodní operace proti tzv. povstání boxerů v Číně.
Japonci se cítili ohrožení. Podobně v době před první světovou
válkou i na jejím začátku Rusko hledalo cesty, jak se vyhnout
válce, např. jednáním s Rakouskem o sférách vlivu na Balkáně.
V
červenci 1914 nikdo nechtěl válku, snad s výjimkou Rakouska,
které chtělo lokální konflikt se Srbskem. Rusko se nakonec
rozhodlo vstoupit do války na straně Srbska kvůli svým pozicím
na Balkáně: už dvakrát muselo za posledních 40 let (1878 a 1908)
ustoupit Vídni, potřetí – tak to bylo vnímáno v Petrohradu –
by to mohla být nezhojitelná ztráta postavení na mezinárodní
scéně. Nepředpokládaným výsledkem byl konec staleté vlády
ruských carů a imperiální Rusko skončilo v rukou bolševiků.
"If
anything, nineteenth-century Russians were even more scrupulous in
their observance of diplomatic protocol than some of the other
powers. Fully equating civilisation with Europe, tsarist diplomats
and their imperial masters understood that relations among the
continent's states were carried out according to a strict code of
conduct, which respected honour and the sanctity of national
sovereignty.
Despite
occassionally being branded as „Asiatic“ in the West, senior
officials at the Choristers' Bridge (BC: sídlo ministerstva
zahraničí) shared an outlook common through the European diplomatic
corps. Often educated by foreign tutors, speaking French more easily
than their native tongue, and share the same aristocratic tastes as
their colleagues in Paris, Vienna and Berlin, the elite that shaped
Russian diplomacy consciously identified with a cosmopolitan European
upper strata that often still valued class over nation. Indeed, other
Russians occasionally criticised the Foreign Ministry as an alien
preserve, and not without reason. Because of the rarefied skilla
required of an ambassador, most important a familiarity with the
social milieu of foreign courts, tsarist diplomats often bore
distinctly non-Slavic surnames, such as Cassini, Stackelberg, Tuyll
van Serooskerken, Pozzo di Borgo and Mohrenheim.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015,
str. 571-572.
264
Diskuse