Ukázky z Joyceova Odyssea, facebookovské výpisky z let 2018-2019

22. 6. 2026 / Boris Cvek

 

 

Joyceův Odysseus, kniha o 630 stranách, je jeden den (16. červen 1904) v Dublinu – různé události toho dne, např. dopolední pohřeb, jsou uchopeny velmi různými literárními prostředky, ale jedno mají společné: zabývají se jednotou různých nahodilostí v daném místě a čase. V roce 2018-2019 jsem si při čtení Odyssea dělal tyto výpisky, třeba budou čtenáře zajímat. Mám tak zpracované i celé Hledání ztraceného času.

 

Joyce představuje mladého Štěpána Dedala v jeho zaměstnání, tedy jako učitele dějepisu:

„Ty, Cochrane, které město pro něho vzkázalo?

- Tarentum, prosím.

- Dobře. No a?

- Byla bitva, prosím.

- Dobře. A kde?

Chlapcův prázdný obličej zpytoval prázdné okno.

Dcerami paměti vybájená. A přece jen byla, třeba ne taková, jak o ní bájila paměť. Projev nedůtklivosti tedy, tepot blakeovských nehorázných křídel (BC: touto větou i těmi dalšími si Joyce dělá legraci z ahistoričnosti historiografie). Slyším, jak se hroutí prostor, jak řinčí sklo a padá zdivo, a čas zaniká jediným siným plamenem. Co nám tedy zbývá?

- Místo jsem, prosím, zapomněl. Roku 279 př. K.

- Asculum, řekl Štěpán a honem koukl po jménu a datu do knihy mokvající krví (BC: ironie: krví dějin).

- Ano, prosím. A řekl: Ještě jedno takové vítězství a je po nás veta.

Rčení, které si svět zapamatoval. Tupá duševní pohodlnost. Na kopci nad planinou posetou mrtvolami vojevůdce, opřený o kopí, mluví k důstojníkům. Který vojevůdce ke kterým důstojníkům, na tom nesejde. Oni poslouchají.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 31.

 

Starý ředitel školy, v níž učí mladý Štěpán Dedalus, pan Deasy, je irský unionista, který Dedalovi (podle Deasyho „feniánovi“), majícímu známé v novinách, naléhavě ukládá, aby se pokusil do novin dostat Deasyho dopis o kulhavce a slintavce (trochu mi to připomíná směšnost pana Pickwicka). V poněkud jednostranném rozhovoru mezi nimi Deasy vyjádří přesvědčení, že Anglie je v úpadku, protože jí vládnou židé, kteří „vyžerou národu životní sílu“. To je podle Deasyho také důvod, proč se mu nedaří prosadit své názory na boj proti kulhavce a slintavce. Pak se oba muži rozloučí... a vrcholem všeho je tato scéna:

„-Pane Dedale!

Běží za mnou. Snad ne ještě nějaké dopisy.

-Chvilinku.

-Prosím, řekl Štěpán a vrátil se k bráně.

Pan Deasy popadal dech všecek uřícený.

-Jenom to jsem chtěl říct, řekl. Irsko prý se honosí tím, že je jediné, které nikdy nepronásledovalo židy. Víte to? Ne. A víte proč?

Přísně se zamračil na jasný den.

-Proč, prosím? zeptal se Štěpán a bylo mu do smíchu.

-Protože je nikdy k sobě nepustilo, řekl velebně pan Deasy.

Z hrdla se mu vydral křečovitý smích a strhl s sebou sípavý řetěz hlenu. Honem mu ukázal záda, rozkašlal se a zachechtal a zdviženýma rukama mu zamával.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 42.

 

Poté, co jsem překonal čtenářsky náročnou procházku Štěpána Dedala po mořském pobřeží, v níž Joyce tak divoce asociuje a skáče (ve skákání připomíná Tristrama Shandyho) od věci k věci, že se – jistě záměrně – ocitá za hranicí srozumitelnosti, což je ale docela věrné vnitřnímu dění uvnitř roztěkaného, sečtělého člověka, plného fantazie, který se jen tak prochází – tedy po této procházce přichází na scénu Leopold Bloom, hlavní postava, a je uveden jako milovník vnitřností, manžel a pozorovatel zvířat.

„Pan Leopold Bloom (BC: židovského původu) si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry. Nejraději měl na rožni pečené skopové ledvinky, ty mu čpavým nádechem moči šimraly ponebí.

Na ledvinky myslel, jak tak potichu kutil v kuchyni a na vyboulený podnos jí (BC: manželce) rovnal snídani. Vzduch i světlo v kuchyni studily, ale venku bylo všude vlahé letní ráno. Až mu z toho trochu kručelo v břiše.

Uhlí řeřavělo.

Ještě jeden krajíc s máslem: tři, čtyři: tak. Vrchovatý talíř nemá ráda. Ták. Poodešel od podnosu, vzal z patky kotlík a pověsil ho šikmo na oheň. Hloupě a baňatě tam trčel a špulil hubičku. Hned bude čaj. To je dobře. Vyschlo v krku. Ocásek vztyčený, strnule obešla kočka nohu u stolu.

- Mňau!

- No vida, řekl pan Bloom a ohlédl se od ohně.

Místo odpovědi mu kočka zamňoukala a s mňoukáním znovu strnule obešla nohu stolu. Zrovna jako když si vykračuje po mém psacím stole. Vrr. Poškrábej mě na hlavě. Vrr.

Zvědavě a vlídně pozoroval pan Bloom její plavný černý vzhled. Milá na pohled: lesk hladké srsti, bílý knoflík pod kořenem ocásku, zeleně blýskavé oči. Ruce opřené o koleno, shýbl se k ní.

- Kočička dostane mlíko, řekl.

- Mrňau! vyrazila kočka."

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 57.

 

Joyce je oproti Proustovi neuvěřitelně hutný, těkavý... aspoň v první části (každá část Odyssea je záměrně napsána v jiném stylu, a to vlastně jako karikatura onoho stylu). Zde jen kratičká ukázka těkání myšlenek pana Blooma, když se prochází městem:

„Pohlédl na dobytek, rozplizlý v stříbřitém vedru. Stříbřitě poprášené olivy. Pokojné dlouhé dny: probírka, zrání. Olivy se nakládají do džbánů, ne? Pár mi jich od Andrewse zbylo. Molly (BC: Bloomova dcera) je plivala. Už ví, jak chutnají. Pomeranče se zas v hedvábném papíře balí do bedýnek. Citróny taky. Jestlipak je dosud naživu chudák Citron ze Saint Kevins parade? A Mastiansky se svou starou citerou. Bývaly to pěkné večery. Molly sedávala v Citronově proutěném křesle. Příjemné podržet voskově chladný plod, podržet v ruce, přistrčit si ho k chřípí a čichat jeho vůni. Takhle, sytou, sladkou, pruskou vůni. Rok co rok stejnou. Hodně se za ně strží, říkal mi Moisel. Jahodový rynek: Milá ulice: milé dávné časy. Nesmí mít ani poskvrnku. A z takové dálky: Španělsko, Gibraltar, Středozemní moře, Levanta. Bedny jich stojí v řadě na jaffské přístavní hrázi, skladník je v knize odškrtává, nakladači v zašpiněných kartounových kytlích je nakládají. Tady vyšel Tedlecten. Máucta. Nevidí. Znát se s někým jen od vidění je hloupé. Zezadu vypadá jako ten norský kapitán. Jestlipak ho dnes potkám. Kropicí vůz. To aby spíš napršelo. Jako na zemi, tak i v nebi.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 62.

 

Pan Bloom ve městě potká pana MCoye. Je zrovna, Bloom, na cestě vyzvednout si na anonymní adrese dopis od anonymní ženy, s níž na nějaký inzerát – navzdory tomu, že je ženatý – zahájil něco na způsob milostné korespondence. S MCoyem řeší pohřeb jejich společného přítele Dignama – a mezitím Bloom sleduje nějakou ženu v dostavníku, úplně náhodnou ženu, která ho zaujala:

„Odjíždějí na venkov: nejspíše do Broadstonu. Tkaničky se jí pohupují na vysokých hnědých botkách. Ladné chodidlo. Ten se nadělá (BC: asi její muž) cirátů s drobnými. Ona vidí, že po ní koukám. Vždycky pase po někom jiném, pro každý případ. Ještě jedno želízko v ohni.

(...)

Ano, řekl pan Bloom. Posunul se stranou k MCoyově promlouvající hlavě. Ona za chvilku nastoupí.

(...)

Pozor! Pozor! Hedvábný záblesk sytě bílé punčošky. Pozor!

Mezi ně vhoupla nemotorná tramvaj s řinčícím zvoncem.

Přišel o to. Čert aby tě, ty rámusivý pršínose! Pocit vyhoštěnosti. Ráj a perisky. Vždycky to dopadne stejně. Jen o chvilku. To děvče v průjezdu na Eustace street. Bylo to v pondělí, spravovala si podvazek. Kamarádka jí dělala zeď. Esprit de corps. Co čumíš?

-Tak, tak, řekl pan Bloom a chmurně povzdechl. Už zas někdo umřel.

-A jeden z nejlepších, řekl MCoy.

(...)

-Co paní, má se, doufám, dobře, řekl změněným hlasem MCoy.

-Ale ano, řekl pan Bloom. Prima, děkuji.

Lhostejně rozvinul taktovku z novin a lhostejně si četl:

Čím je domov bez

Švestkovy masové konzervy?

Něco mu chybí.

S ní je příbytkem blaha.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 74.

 

Pan Bloom (a jeho těkavé myšlenky) v lékárně:

„Drogista obracel list za listem. Čpí něčím písečným a vysušeným. Lebka scvrklá. A stará. Hledání kamene mudrců. Alchymisti. Drogy vybičují, ale urychlují stárnutí. Po nich otupělost. Proč? Reakce. Celý život jediná noc. Mění se tím celá povaha. Po celý den žít mezi bylinami, mastmi, dezinfekčními prostředky. Ty jeho alabastrové kelímky. Moždíř s tloukem. Aq. Dist. Fol. Laur. Te Virid. Už ta vůně člověka vykurýruje jako zvonek u zubaře. Mastičkář. Sám by si měl něco předepsat. Elektuar nebo emulzi. Kdo první utrhl bylinu a léčil se jí, byl dost kurážný. Opatrnosti nezbývá. Je tady krámů, že by stačily člověka narkotizovat. Zkouška: modrý litmusový papír zbarvuje načerveno. Chloroform. Nadměrná dávka opia. Uspávadla. Nápoje lásky. Paragorický makový syrup se nehodí na kašel. Ucpává póry a zhušťuje hlen. Jediný lék jsou jedy. Mimo nadání člověka vyléčí. Příroda si umí poradit.

-Asi před čtrnácti dny, prosím? (BC: lékárník hledá záznam o Bloomově poslední návštěvě, kde je uvedeno znění receptu, který si dnes Bloom zapomněl doma)

-Ano, řekl pan Bloom.

Čekal u pultu a vdechoval čpavý pach léků, prašný suchý puch hubek a luf. Co času zabere povídání o tom, co člověka bolí a trápí.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 83.

 

Pan Bloom jede v kočáru v pohřebním průvodu Dublinem na hřbitov... pohřeb známého. Strašně moc postřehů, asociací, vzpomínek. Tohle navazuje na Bloomovu představu, že by se rakev s nebožtíkem vysypala:

„Ale co kdyby se to opravdu stalo. Jestlipak by krvácel, kdyby se při tom drcnutí píchl o hřebík. Možná že ano, možná že ne. Podle toho kde. Krevní oběh přestane. Trocha krve by z tepny přece jen prosáklo. Měli by se raději pochovávat v červeném: v tmavočerveném.

Mlčky ujížděli po Phibsborough road. Cvalem projel kolem prázdný furgon: zřejmě se mu ulevilo.

Most Grossguns: královský průplav.

Po splavu se s hukotem hnala voda. Na potopené bárce stál mezi kupami rašeliny nějaký člověk. Na vlečné stezce u propusti herka s popuštěným postraňkem. Na palubě Bugabu.

Sledovali ho očima. Loudavou zaplevelenou říčkou na vlečné pramici kolem rákosí, přes bahno, blátem ucpané láhve, chcíplé psy, napříč Irskem se doplavil až sem na pobřeží.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 96-97.

 

Pan Bloom se jako bezvěrec židovského původu účastní katolického pohřbu svého známého... spousta námětů pro úvahy a pozorování, např. ohledně katolických zádušních obřadů. Bloom se ovšem pohybuje vždy tak nějak stranou, na konci... což ho přivede do společnosti nějakého člověka (pan Kernan), který je zřejmě protestant:

„Pan Bloom vážně přikývl (BC: na tvrzení, že velebníček odříkával obřad moc rychle) a pohlédl mu do čiperných podlitých očí. Tajnůstkářské oči, tajnůstkářské pátravé oči. Asi zednář: nevím to jistě. Už zase vedle něho. Jsme poslední. Na jedné lodi. Doufám, že řekne něco jiného.

Pan Kernan dodal:

-Obřad irské protestantské církve, jak se provádí na Mount Jerome, je, to musím říct, prostší, působivější.

Pan Bloom mu dal rozšafně za pravdu. Něco jiného je ovšem jazyk (BC: Bloom se o něco výše vysmívá obřadní latině).

Pan Kernan pronesl slavnostně:

-Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce.

-To jistě, řekl pan Bloom.

Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 102-103.

 

Z pohřbu jsme se dostali s panem Bloomem do redakce novin... a změnil se i – zcela záměrně, plánovaně – styl textu:

„Pan Bloom se otočil a uviděl, jak před statnou postavou, vcházející mezi vývěsními tabulemi Svobodářského týdeníku a národních novin a Svobodářského deníku a národních novin, livrejovaný vrátný smeká čapku s potištěným prýmkem. Řachavé Guinnessovy sudy. Kormidlována deštníkem, nesla se statně po schodech velebná, vousem vroubená tvář. Schůdek po schůdku se vznášel vzhůru gabardénový hřbet: hřbet. Celého filipa má v zátylku, říká Šimon Dedalus. Těch plátů slaniny, co má vzadu. Sádelnaté laloky na šíji, sádlo, šíje, sádlo, šíje.

-Nezdá se vám, že má tvář jako Spasitel? zašeptal Zrzavý Murray.

Dveře Ruttledgeovy kanceláře zašeptaly: í, krí. Dveře se vždycky stavějí proti sobě, aby mohl průvan. Vchod. Východ.

Spasitel: vousem vroubená oválná tvář: v šeru hovoří Marie, Marta. Kormidlován deštníkovým mečem až k rampě: tenor Mario.

-Nebo jako Mario, řekl pan Bloom.

-Ano, přisvědčil Zrzavý Murray. Jenže Mario prý stejně vypadá jako Spasitel.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 113.

 

Bloom je na cestě z pohřbu a potkává různé lidi, těká v myšlenkách atd. Tady ukázka jeho úvah nad paní Purefoyovou, kterou po mnoha letech potkal, aby se dozvěděl, že její ubohý manžel je blázen, který chystá nějaké velké žaloby kvůli nevinnému žertíku:

„Chudák paní Purefoyová! Manžel metodista. Ve svém šílenství má metodu. K obědu šafránovou housku a mléko se sodovkou. Jí se stopkami v ruce, dvaatřicet žvýknutí za minutu. Kotlety mu stejně rostou. Prý má vlivné známosti. Bratrance Theodora z Dublinského zámku. Jeden lepší příbuzný v každé rodině. Každý rok jí nadělí cvalíka. Viděl jsem ho, jak se prostovlasý procházel před Třiceti rozvernými ochmelky a nejstarší syn mu v nákupní tašce nesl maličkého. Těch uplakánků. Chudinka. Rok po roce v každou noční hodinu aby kojila. Sobci ti abstinenti. Pes ve žlabu. Jen jednu kostku cukru do čaje, prosím.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 151-152.

 

Bloom bloumá Dublinem a ve chvíli, kdy ho pronásledují erotické představy, uniká před nimi do Burtonovy restaurace, kde se chce najíst:

„S rozbušeným srdcem strčil do dveří Burtonovy restaurace. Puchem se zarazil roztřesený dech; čpavý sós, zeleninová šlichta. Hle, krmení dobytka.

Mužští, mužští, mužští.

Klobouk pošoupnutý do týla, seděli uvelebeni na stoličkách před výčepem, u stolů, dovolávali se volného chleba, plnou hubou chlemtali, slopali šlichtové jídlo, až jim oči lezly z důlků, utírali si pomáčené kníry. Sinavě lojový mladík si ubrouskem utíral sklenici nůž vidličku a lžíci. Další garnitura mikrobů. Jiný, od sósu zacákaný bryndák kolem krku, lil si chrčivě do chřtánu polévku. Jiný zas vyplivoval jídlo zpátky na talíř; nedožvýkanou chrupavku: zuby mu nestačí na rozkousání. Tlustý kus roštěné. Dělá, aby to měl odbyté. Smutné pijácké oči. Chuť by měl, ale huba nemůže. Jsem jako on? Dívejme se na sebe, jak nás druzí vidí. Hladomřivý je svárlivý. Rve to zuby i sanicemi. Pozor! Ach! Kost! Poslední pohanský král v Irsku, Cornack, jak stálo v té školní básni, se ve Sletty jižně od Boyny udávil. Copak to asi jedl. Nějaké pošušńáníčko. Svatý Patrik ho obrátil na křesťanství. Uvázlo mu v krku.

-Hovězí s kapustou.

-Jedno dušené.

Mužské pachy. Zvedal se mu žaludek. Zaplivané piliny, nasládlý teplavý cigaretový dým, zasmrádlý knastr, rozlité pivo, mužská pivní moč, vyčpělý kvas.

Tady nepozřu ani sousto. Tenhle si brousí nůž o vidličku, aby spořádal, co má před sebou, tamhle stařík se šťourá v pahýlech. Trochu si krkl, přejedl se, přežvykuje. Napřed i potom. Modlitba po jídle. Sem na ten obraz pohleďte a na ten. Smáčenou střídkou stírají sós. Vylízej, chlape, celý talíř. Pryč odtud.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 159.

 

Bloom potká v Dublinu nevidomého výrostka a rozhodne se mu pomoci přes cestu:

„Šetrně mu sáhl na tenký loket: potom ho uchopil za plihkou vidoucí dlaň a vedl ho vpřed.

Něco mu pověz. Ale ne protektorsky. Tomu, co řekneš, nedůvěřují. Prohoď něco všedního:

- Už neprší.

Neodpovídá.

Skvrny na kabátě. Nejspíše bryndá jídlo. Všechno mu chutná jinak. Napřed se musí krmit lžící. Ruku má jako dětskou ručičku. Jako mívala Milly (BC: Bloomova dcera). Vnímavou. Podle mé ruky mě asi šacuje."

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 170.

 

Jsme v muzeu, kam se Bloom zašel podívat na sochy antických bohyň (chtěl zkoumat, zda mají řitní otvor). Mezitím se tam ale objevilo více lidí, mezi nimi Štěpán Dedalus, kterého známe ze začátku knihy, mladý, vzdělaný učitel. Zde debatuje s jedním starším kolegou Johnem Eglintonem o filozofii (Joyceovi jako Irovi, katolíkovi, byl aristotelismus, ten církevní, neboť jinde byl už dávno mrtvý, dobře známý):

„John Eglinton se zakabonil a rozlítil:

-Namouduši, krev mi kypí, když slyším, jak se Aristoteles srovnává s Platónem.

-Kterýpak z nich, zeptal se Štěpán, by mě vyhnal ze svého státu?

Vytas své dýkové definice. Koňskost je bytnost koňstva (BC: základní teze obou filozofů). Klanějí se zákonitostem a eónům. Bůh: pouliční pokřik: velmi peripatetické (BC: narážka na to, že aristotelikům se říkalo peripatetikové). Prostor: co musíš setsakramentsky vidět. Přes prostory menší než červené lidské krvinky se pinoží za Blakovou zadnicí do věčnosti, jejímž je tento rostlinný svět pouhým stínem (BC: narážka na učení platonismu, že náš svět je stínem světa nebeského). Drž se nynějška, vezdejška, skrze něž se veškerá budoucnost noří do minula.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 175.

 

Při četbě Odyssea jsem se dnes dostal do rozsáhlé pasáže, kde si Joyce dělá legraci z různých pokusů o výklad Shakespearova díla, zejména Hamleta. Děje se tak v debatě v knihovně, kde hlavní postavou je mladý „vykladač“ Štěpán Dedalus, ostatní mu sekundují, včetně Tura Mulligana, kterého známe ze samého začátku knihy. Spousta odboček do antiky, scholastiky atd. Není snadné z toho vybrat něco srozumitelného. Zkusil jsem tohle:

„-Ve starověku, řekl Štěpán, se mluví o tom uličnickém školákovi ze Stageiry (BC: Aristotelovi) a plešatém pohanském mudrci, který, když ve vyhnanství umírá, propouští na svobodu a obdařuje otroky, vzdává poctu rodičům, žádá, aby byl pohřben vedle kostí nebožky ženy, a přátelům káže, aby byli hodní na jeho dávnou milenku (...) a nechali ji bydlet v jeho vile.

-Takhle myslíte, že umřel (BC: řeč je zřejmě o Shakespearovi samotném)? zeptal se znepokojeně pan Nej, totiž...

-Umřel namol opilý, trumfl ho Tur Mulligan. Kvart piva je pohár pro krále (BC: narážka na Hamleta). Ach, povím vám, co řekl Dowden.

-Copak? zeptal se Nejeligton (BC: absurdní hříčka se jmény Štěpánových sekundantů)

William Shakespeare a spol. s. s r.o. Lidový William. Podmínky sdělí: E,. Dowden, Highfield house...

-Skvělé! vzdychl zamilovaně Tur Mulligan. Zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že bardovi předhazují pederastii (BC: většina Sh. sonetů jsou milostné básně pro mladého muže). Zdvihl ruce a řekl: Jen tolik lze říci, že se v té době žilo plně. Skvělé.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 191-192.

 

Překonal jsem pasáž, která si dělá vulgární legraci z literárních rozborů Shakespeara, a dostal jsem se k líčení běžného života v Dublinu prostřednictvím „ctihodného otce Conmeeho“, jezuity. Pár střípků:

„Při loučení (BC: se známou, kterou potkal) otec Conmee smekl cylindr před černými korálky na její mantile, na slunci inkoustově blýskavými. Na odchodu se ještě jednou usmál. Věděl, že si předtím vyčistil zuby pastou z arekového ořechu. (...) Pod stromy Charleville Mallu uviděl otec Conmee zakotvenou bárku s rašelinou, tahouna se svěšenou hlavou, bárkaře v špinavém slamáku, jak sedí uprostřed člunu, pokuřuje a kouká nad sebe na topolovou větev. Idylické: a otec Conmee rozvažoval nad prozíravostí Stvořitele, který učinil v močálech rašelinu, aby se tam mohla vykopávat a dopravovat do měst a vesniček a na oheň rozdělávat v domech chuďasů. (...) Otec Conmee myslil na tyranský chtíč, nicméně potřebný lidskému plemeni, aspoň tedy jak věřil sv. Augustin, podle něhož člověk před pádem své pohlavní pudy ovládal, takže se mohl rozplozovat podle své vůle, jaksi bez emocí; a o cestách božích, které nejsou cesty naše. Don John Conmee se prochází a pohybuje v dávné době. Je shovívavý a všemi vážený. V duchu nosí zpovědní tajemství a v navoskovaném salóně, se sytými ovocnými girlandami na stropě, usmívá se na urozené tváře. A dlaň k dlani, urozeného k urozené, tak svazuje don John Conmee ruku nevěsty a ženicha. (...) Z díry v živém plotě vyšel nějaký uřícený mladík a za ním nějaká mladice s rozkývanými sedmikráskami v ruce. Mladík rázně smekl čapku: mladice se rázně shýbla a zvolna a důkladně si ze světlé sukně sundávala přichycenou větévku. Otec Conmee jim oběma se vší vážností požehnal a obrátil tenký list v breváři. Sin (BC: sin je hebrejská číslice, ale taky anglicky hřích): Principes persecuti sunt me gratis: et a verbis tuis formidavit cor meum (Knížata pronásledovala mne bez příčiny: a slov tvých strachovalo se srdce mé).“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, 204-209.

 

Z procházení otce Conmeeho se Joyce, pro něj typicky, rozlétl do těžce srozumitelné změti života na irských ulicích s mnoha jmény, narážkami, úryvky dialogů, těkáním bez kontinuity.... zde malá, ještě poněkud příčetná ukázka, která začíná těkavým návratem k pohřbu P. Dignama, který proběhl ráno toho dne (celý Odysseus líčí jeden jediný den v Dublinu):

„-Byl to slušný človíček, řekl pan Power statnému hřbetu pana Dlouhého Johna Fanninga, vystupujícího k Dlouhému Johnu Fanningovi, odráženému v zrcadle.

-Pomenší, byl to Dignam z Mentonovy advokátní kanceláře.

Dlouhý John Fanning že si ho nepamatuje.

Povětřím se rozlehl dusot kopyt.

-Co to? řekl Martin Cunningham.

Všichni se na místě otočili: John Wyse Nolan odešel zase dolů. Ze stinného chládku u vchodu viděl, jak po Parliament street ujíždějí koně a postroje i lesklé spěnky se jim blyští. Bujně, ne moc rychle jeli před chladným, nepřívětivým zrakem. V sedle náručních koní, poponášejících se náručních koní jeli forejtři.

-Copak to bylo? zeptal se Martin Cunningham, jak šli dál po schodech.

-Lord místokrál a irský generální guvernér, odpověděl z paty schodů John Wyse Nolan."

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 230-231.

 

Co si po těch letech z Odyssea dobře pamatuji, kromě pár jiných věcí, je rozverné líčení nudy dvou číšnic... a dnes jsem na tu pasáž narazil... je to mnoho stran, tak jen tato malá ukázka:

„Slečna Kennedyová si znovu podala šálek ke rtům, vstala, usrkla a uchichtla se. Slečna Douceová se nahnula nad tác, pokrčila nos a šibalsky zakoulela ztučněnýma očima. Kennysmíšek (BC: nejde o překlep, ale o jiné, hravé označení slečny Kennedyové) schýlila cimbuří plavých vlasů, schýlila je, až bylo v zátylku vidět želvový hřeben, vyprskla čaj, dávila se čajem i smíchem, dávila se, až kuckala a bědovala:

-Och, ty špekové oči! Představ si, že by sis někoho takového vzala! A on měl camfourek fousů!

Douceová vyrazila nádherný jekot, sytý jekot syté ženy, požitku, radosti, rozhořčení.

-Že bych si vzala špekový nos, zaječela.

Pištivě rozchechtané, po bronzové zlatá (BC: bronzová a zlatá jsou označení obou žen podle barvy jejich vlasů) se poštívaly k jednomu výbuchu po druhém, střídavě hlaholily bronzovězlatá zlatěbronzová, ječivěchichotavě k jednomu smíchu po druhém. A potom se rozesmály ještě víc. Špekáče, toho znám. Bez síly, bez dechu položily roztřesené hlavy, zapletené a lesklými hřebeny upevněné do cimbuří, na úskalí pultu. Zardělé (ach!), udýchané, zpocené (ach!), nadobro zalklé.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 241-242.

 

Joyce nádherně těká větami, nedopovídá, naznačuje, hraje si s kontexty a vystihuje takovou typickou odpolední hospodskou nudu, v níž se zároveň děje mnoho pocitů, myšlenek, vzpomínek atd. Bloom právě jí, Dollard se snaží hrát na klavír, přičemž „zaduněl“ něco o lásce... na to reagoval otec Cowley výkřikem „vojna“ a v Bloomovi to takto uzrálo (je to jen kapka v moři nekonečně se valících asociací, dějících se uvnitř těch lidí, ale také při popisu jejich vzájemného chování):

„V játrové šťávě mačkal Bloom mačkané brambory. Láska a vojna, toť se ví. Dollardova pověstná. Ten večer, co si k nám přiběhl vypůjčit oblek na koncert. Kalhoty napjaté jako buben. Muzikální šunky. Jen odešel, Molly (BC: Bloomova žena) se rozřehtala na celé kolo. Svalila se naznak přes postel, vřískala, kopala nohama. Bude mu vidět celou parádu. Matičko skákavá, jsem celá mokrá! Ach, co ty ženské v první řadě. Ach, jakživa jsem se tolik nenasmála! Však taky oni mívají sudově temný hlas. To zas takoví kleštěnci. Kdopak to hraje. Pěkný úhoz. Nejspíš Cowley. Hudební nadání. Při hraní zná kdejakou notu. Páchne mu z huby, chudákovi. Přestal."

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 252.

 

Bloom se konečně dostal z hospody a prochází se po městě, ale má nějaké nadýmání... a takto se mu hodní myšlenky:

„Samé úsilí o hovor. Nepříjemné, když se přeruší, člověk pak neví, jak na tom vlast (BC: vlast = vlastně je). Varhany v Gardiner street. Padesát liber ročně, to starému Glynnovi. Že v tom holubníku vydrží sám a sám jen s rejstříky a pedály a klávesami, to je divné. Celé hodiny tam prosedí, mluví jen se sebou nebo s tím, co mu šlape měchy. Zlostné zabručení, potom ryčné zaklnutí (měl by mít vatu nebo něco v tom svém přestaň vykřikla) a najednou mu pomalounku polehounku slabounký větýrek.

Pff! Slabounký větýrek hvízdl ííí. Bloomovi z dírky.“

James Joyce, Odysseus, Odeon 1976, str. 269.

 

Nyní ale místo těkavého experimentálního stylu, zachycujícího nudu hospodského odpoledne, vstupujeme do jiné hospody, kde „úřaduje velký vlastenec“, jakýsi nerudný alkoholik, se svým psem... a čeká na to, kdy se objeví někdo a zaplatí mu chlast. Joyce zde využívá kontrastu naprosto střízlivého líčení dialogů s toporně vznešeným, archaickým stylem, jímž zesměšňuje irské „vlastenectví“... člověk někdy může být na pochybách, není-li ta vznešenost přece jen trochu míněna vážně, ale to popírají hospodské dialogy. Naprosto jasně se to prolomí zde... opilci v hovoru přijdou na to, že jeden z nich viděl v poledne někoho, kdo byl ráno pohřben. S tím si nevědí rady a budí to v nich nějaké tiky spojené s představami o posmrtném životě. Na to naváže rozsáhlý text ve vznešeném stylu o posmrtném životě, který je jasně výsměšný:

"Bylo znát, jak ve tmě poletují duchové ruce, a když tantrové vznesli modlitby na správné místo, ponenáhlu bylo znát slabý, leč vzmáhající se jas rubínového světla a z vršku i z obličeje sršely jivické paprsky, takže zjevení éterického dvojníka bylo jako živé. Dorozumění se uskutečnilo šišinkou a rovněž oranžově ohnivými a šarlatovými paprsky, vyzařující z krajiny sakrální a solárně pleteňové. (...) Na otázku, jestli se tamější život podobá našim tělesným zkušenostem, prohlásil, že od některých zvláštní přízně požívajících zduchovnělých bytostí dověděl, že mají příbytek vybavený veškerým moderním domácím komfortem jako je táláfáná, álávátá, táplávádá, spláchávácá záchádá, a nejvyšší adepti že tonou v slastnosti čiročirého rázu.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 280.

 

Joyce dále pokračuje v karikování irského zabedněného vlastenectví... hlavní vlastenecká postava, opilec zvaný „občan“, se krásně podřekne na adresu nenáviděných Sasů (Anglosasů) o svém pojetí Boha (katolicismus samozřejmě patří k národní identitě, i když trochu pochroumaný, jak je patrno):

„- Je na postupu (BC: obnovení irského národního jazyka), povídá občan. Čert vzal ty surové saské halamy i s jejich hatmatilkou.

A tu to začne J.J. žehlit a mluví o rubu a líci každé věci, o házení písku do očí (...) a Bloom mu hned přizvukuje a mele o mírnosti a zlosti a o jejich (BC: anglosaských) koloniích a jejich civilizaci.

- Lépe řečeno syfilizaci, povídá občan. Čert aby je vzal! Pánbůh není stejně k ničemu, jestli je vůbec k něčemu, ať ty sakramentské zabedněné zkurvysyny zatratí. Kouska kloudné hudby, umění ani literatury nemají. Tu špetku kultury ukradli nám. Huhňaví potomci panchartských strašidel.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 300.

 

Bloom se chová slušně, hájí humanistické hodnoty, ale právě to ho dělá v očích obhroublého a stále více opilého vlastence nakonec stereotypním židem, jemuž není možné nic věřit, protože beztak sdírá z kůže počestné Iry. Do toho to Joyce prokládá ironickými obrazy vznešeného stylu, v nichž si tropí legraci z „vážných“ náboženských a vlasteneckých témat. Tady je úplný závěr oné pasáže, kdy Bloom odjíždí kočárem, vlastenec za ním nepříčetně nadává a ostatní se tomu smějí. Závěrečná ironie je zde namířená vůči judaismu:

"Ještě jsme zahlédli, jak sakramentská drožka zahýbá za roh a ten trumpeta (BC: Bloom) v ní šermuje rukama a sakramentské psisko se žene za ním s vlajícími slechy, že ho roztrhá na kusy. Sto ku pěti (BC: narážka na iluzi vlastenců, že Bloom vydělal v sázce na outsidera v dostizích, což je vlastně to, co spustilo vzrůstající nenávist k němu). Ježíšikriste, dal mu co proto, to vám řeknu (BC: komentář k dostihům, který zde vyznívá jako výsměch psovi, který se hnal beznadějně za kočárem s Bloomem).

A aj, jas veliký je obestřel a uzřeli, jak vůz, v němž On (BC: Bloom) stál, vstupuje do nebe. I spatřili ho ve voze, slávou jasu oděného, roucho jeho jako slunce, krásného jako měsíc a hrozného, že se ostýchali na Něho pohlédnout. A aj, hlas z nebe, řkoucí: Eliáši! Eliáši! A on mocně vzkřikl: Abba! Adonai! I uzřeli, ano, Jeho, ben Blooma, vprostřed andělů, jak vstupuje do slávy jasu pod pětačtyřicetistupňovým úhlem nad Donohoem v Little Green street jako z lopaty vystřelený (BC: to mísení banálně světského s tímto vznešeným je u Joyce výsměšné, zcela jiné vyznění to má u Kerouaka nebo Ginsberga).“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 318.

 

Večer je líčen jako procházka mladých dívek s malými dětmi, o které se starají, ale taky jako pobožnost léčených alkoholiků v nedalekém kostele, z něhož jsou slyšet mešní zpěvy, navíc poblíž je moře, pak ještě ohňostroj a spousta snů a prožitků „hlavní postavy“, Gerty. Gerta velmi „vznešeně“ prožívá své touhy, v nichž se mísí představa vlastní krásy, nekonečné lásky, vědomí blížící se menstruace a jakási celková poddajnost a exaltovanost mysli. Nakonec podlehne fantastickému dojmu, že osamělý muž, který ji sleduje, je jí uhranut a že si brzy získá jeho věčnou lásku atd. Joyce se rád vyžívá v kontrastech a zde je jeden z nich, v okamžiku, kdy Gerta musí kvůli blížící se noci už opravdu odejít.

„Vztyčila se v celé výši. V posledním nyvém pohledu se jejich duše setkaly a podivně rozzářeným, až do srdce pronikajícím zrakem zaníceně ulpěl na její tvářičce, líbezné jako květ. Unyle se pousmála, líbezně odpouštějícím úsměvem, úsměvem téměř plačtivým, a tak se rozešli. (...) Kráčela s jistou sobě vlastní klidnou důstojností, přitom opatrně a zvolna, protože Gerty je...

Těsné střevíce? Ne. Ona je chromá. Ach!

Pan Bloom (BC: byl to on) ji pozoroval, jak se belhá pryč. Nešťastné děvče. Proto zůstala trčet a ostatní běží jak o závod (BC: žádné splynutí, ani potkání duší samozřejmě s tím neznámým, tedy Bloomem, nebylo, to byla jen Gertina iluze). Už z jejích rysů jsem na něco hádal. Zhrzená kráska. U ženy je tělesná vada desetkrát horší. Zato jsou pak způsobnější. Dobře, že jsem to nevěděl, když se mi vystavovala. Maličká chlípnice, málo platné.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 336.

 

Už se setmělo, pan Bloom je už sám u pobřeží v Dublinu a v hlavě mu běží spousta asociací typických pro Joyceovo psaní... mimo jiné se ukazují chabé znalosti biologie pana Blooma, což asi není úplně jeho vina, ale jakýsi stav tehdejšího obecného vzdělání a poznání... co by ti tehdejší lidé asi říkali, kdyby viděli dnešní televizní dokumenty o životě zvířat s detailními záběry ze skrytých kamer?

"Kš. Co to tady poletuje? Vlaštovka? Spíš netopýr. Jak je slepý, pokládá mě za strom. To nemají ptáci čich? Metempsychóza (BC: převtělování duší). Jsou přesvědčeni, že se člověk ze žalu může proměnit ve strom. Smuteční vrba. Kš. Zas je tady. Ten kuliferda. Kdepak hnízdí. Tamhle zvonice. Nejspíš. Za nohy tam visí ve vůni svatosti. Snad ho polekalo zvonění. Už bude po mši. Bylo je při ní slyšet. Oroduj za nás. A oroduj za nás. To opakování je dobrý nápad. S inzercí je to stejné (BC: Bloom se živí inzercí v tisku). Kupuj od nás. A kupuj od nás. Ano. V kněžském domě je světlo. Střídmě jedí.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 345.

 

A nyní jsme v porodnici. Styl líčení dění v porodnici je až extrémně archaický, neboť má znamenat počátek jako početí a porod. Děj se samozřejmě odehrává opět v tom samém červnovém dni roku 1904, takže ten jazyk působí už v tomto kontextu směšně. Zase je tam spousta ironie, náboženských a latinských narážek a celkově mi to připomíná Rabelaise (typicky výsměch odborným sporům), třeba tato pasáž, kdy opilci v porodnici čekají na to, až porodí jedna jejich známá (a u stolu sedí také pan Bloom, který ovšem nezapadá do kolektivu):

"I uhodil Rváč Costello pěstí do tabule, že zapěje oplzlou píseň... a tu na ně od prahu hněvivě sykla sestra Quigleyová, že jim hanba není, vždyť se to nesluší, ona, jak jim v mysli vložila, chce míti všechno, jak má býti, než přijde velmožný pán Andrew, jeť toho velmi dbalá, aby se rozbrojným hlukem čest jejího hlídání nijak neumenšila. Byla to postarší a zasmušilá matróna usedlého vzhledu a křesťanského chování, v šedobílém hábitu velice vhodném k jejím migrénám i vráskám, a její napomenutí se neminulo účinkem, neboť vzápětí všichni Rváče Costella okřikli a odkázali ho, klacka, do náležitých mezí, jedni s mírnou drsností, druzí s výhružným chlácholením, ale všichni mu spílali (BC: to spílání je nejpodobnější právě Rabelaisově zvyku vytvářet jakési „dadaistické básně“, které jsou ovšem mnohem odvážnější než to, co tady předvádí Joyce), mor na tebe, co tě čert bere, ty nemehlo, ty skrčku, ty neřáde z hrachoviny, ty smrade, ty všivajzlíku, ty chamradino, ty pancharte, ty zmetku, nech si ty ožralé žvásty, ty zatrachtilý opičáku, a milý si Leopold (BC: Bloom), který měl ve znaku kvítek pokoje, něžnou majoránku, jim domlouval, že je to chvíle nejvýš posvátná a hodná toho, aby nejvýš posvátná zůstala.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 357-358.

 

Kromě Blooma je tu i mladý Štěpán Dedalus (s ním pak půjde Bloom do nevěstince, kde se odehraje asi nejméně srozumitelná pasáž knihy, na které jsem kdysi při prvním pokusu o přečtení Odyssea ztroskotal) – a objeví se i Tur Mulligan, který byl hlavním hrdinou začátku celého díla (jeho parodie katolické mše při ranním holení). Zde v porodnici se svět opilců stále více podobá rabelaisovskému veselí a jakési bezuzdné, šprýmovné žvanivosti, např:

„Chtěje to zamluvit (BC: a jazyk se postupně stává méně archaickým, jak celá pasáž prochází jakousi svou „ontogenezí“), otázal se pan Dixon přímo pana Mulligana, jestli jeho odulost, pro kterou si ho dobírá, není známkou ovoblastického otěhotnění v prostatickém váčku neboli mužském lůně, nebo snad jako u proslulého lékaře pana Austina Meldona nepochází od žaludečního vlka. Všecek rozesmátý nad svými spodky, uhodil se pan Mulligan vší silou pod bránici a skvěle komicky zparodoval kmotru Groganovou (ženská je to nad jiné znamenitá, bohužel běhna): Pancharta toto panděro nikdy nenosilo. Nad touto duchaplností znovu zaburácelo veselí, až se celá místnost otřásala prudkým řehotem.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 367.

 

Spousta asociací na věci spojené s porodem, medicínou atd. Skáče jako obvykle od tématu k tématu a jednou mu to ujede k takovémuto líčení mraků (je v tom všem jasným dědicem Rabelaisovým):

„Ač soumračné přeludy, ztvárněny jsou s prorockým vděkem stavby, štíhlé ladné boky, pružná šlachovitá šíje, krotká vnímavá lebka. Rozplývají se truchlé přeludy: všechno je totam. Agendtah (BC: název zemědělské společnosti, který Bloom zahlédl v reklamě v novinách – tato společnost propagovala práci v Palestině) je pustina, přebývají tam sýčci a poloslepá upupa (BC: dudek). Veta je po zlatistém Netaimu (BC: plný název té společnosti je Agendath Netaimu). A po silnici mračen s ropotavým hřměním vzpoury táhnou přízraky šelem. Hú! Slyš! Hú! Paralaxa je jim v patách a pobodává je vpřed, jako blesky jí z čela srší štíři. Los a jak, býk bazánský i babylónský, mamut a slon, houfem se hrnou k propadlému moři, Lacus mortic (BC: mrtvé moře). Zlověstný, pomstychtivý houf ze zvířetníku. Cestou po mracích supí, rovnorožci i kozorožci, kelnatí chobotnatci, lvovití hřívnatci i mohutní parožnatci, čmuchavci i plazivci, hlodavci, přežvýkavci i tlustokožci, celá ta chumlavá chroptivá chamraď, chmurní vrazi slunce.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 375.

 

V Odysseovi jsem vstoupil do asi nejnáročnější části, do téměř 100 stran dlouhé 15. epizody s názvem Kirké. Když jsem četl tuto knihu úplně poprvé, právě tady jsem se na mnoho měsíců zasekl, což znamenalo, že jsem musel tehdy začít znovu... a podařilo se mi to pak dočíst až do konce. Jde o to, že pan Bloom a jeho mladý kamarád Štěpán Dedalus se po noční pijatice na oslavu jednoho novorozence ocitají v bordelu. Leopold Bloom přichází v těchto kulisách:

„Kus dál pod železničním mostem se objeví zardělý, udýchaný Bloom, jak si do boční kapsy cpe chleba a čokoládu. Z výlohy holiče Gillena mu mozaikový portrét ukazuje podobu chrabrého Nelsona (BC: admirál). Po straně mu vduté zrcadlo předvádí unylého umorousaného Booloohooma. Vážený Gladstone (BC: politik) naň zírá z očí do očí, Bloom na Blooma. Jde dál raněn strnulým pohledem sveřepého Wellingtona (BC: vojevůdce), ale ve vydulém zrcadle se nenuceně uculují milá očka a baculatá líčka hopsa hejsa Poldíka (BC: Bloom je Leopold).“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 390.

 

Jak se pan Bloom blíží pozdní dublinskou nocí silně opilý k nevěstinci, tak se jeho mysli zmocňují přeludy, což Joyce uchopuje ve snově až hororově pojatých vystoupeních různých osob, které se bez ladu a skladu objevují a ztrácejí na základě různých asociací jako ve snu. Stačí i pár vět a je to celý kolotoč asociací. Tady jsem vybral trochu klidnější monolog postavy pana Beaufoye, který se objeví v okamžiku, kdy pan Bloom předstírá před strážníky (imaginárními), kteří se ho ptají na jeho zaměstnání, že je spisovatel (vlastně všechny ty asociace spojuje nějaký pocit viny, což je na cestě do bordelu pochopitelné, a potřeba se z toho vylhat, která produkuje nové a nové postavy, které na každý pokus o vykroucení nesou nové obvinění):

„Kdepak, to nejste (BC: popírá, že Bloom je spisovatel), co já vím, vůbec ne. Nic takového. Slušný člověk, takový, který má v sobě kus slušnosti, by se k takovému hnusnému jednání nepropůjčil. Pěkný ptáček, pane soudce. Plagiátor. Úlisný podvodník, který se vydává za literáta. Z vrozené sprostoty mi očividně vykradl nejúspěšnější knihy (BC: samozřejmě je to fantasmagorie... Bloom žádnou knihu nenapsal, natož aby byl plagiátor... jeho slova policajtům, také imaginárním, o tom, že je literát, jsou lež), přímo skvělá díla, pravé skvosty, jejich milostným pasážím nechybí věrohodnost. Beaufoyovy knihy o lásce a bohatství, které vy, ctihodný soudce, jistě dobře znáte, jsou oblíbené v celém království.

Bloom: (Klopí hlavu a mumlá). Když dovolíte, měl bych námitky jedině proti tomu místu o smavé čarodějce, jak mu ruku v ruce...

Beaufoy: (Ret pohrdlivě ohrnutý, usmívá se na soud). Vy osle jeden. Na takovou hovadskou zrůdu nemám dosti slov. (...)“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 404.

 

Jak se zmínka o Češích dostala do Odyssea... pokračuje Bloomovo blouznění v jeho podnapilém stavu nočním Dublinem na cestě do bordelu. Zažil si velké imaginární ponižování, v němž ho různé ženy pohrdavě žalovaly ze sexuálních deliktů, ale pak se to přesmyklo na blouznění o tom, jak je Bloom obdivovaným dublinským purkmistrem, na jehož počest pojmenovávají konšelé jednu dublinskou ulici jako „Bloomův bulvár“. A když Bloom promluví nějakou balastní politickou řeč, spustí se mohutný potlesk a začne pochodovat defilé všech možných irských stavů a hodnostářů na jeho počest... Joyce není žádný troškař a zakrývá výčtem těchto lidí téměř plné dvě strany. Kromě toho také (samozřejmě je to celé fraška a výsměch těmto tradicím a institucím):

"Za nimi jde dublinský purkmistr (BC: tedy Bloomův kolega), velectihodný pán Joseph Hutchinson, corkský purkmistr, ctní starostové limerický, sligoský a waterfordský, osmadvacet předních irských pairů, sirdarů, grandů a mahárádžů, poponášejích baldachýn, hasičský sbor města Dublina, kapitula peněžnických světců v pořadí plutokratických hodností, biskup doewský a connorský, Jeho Eminence Michael kardinál Logue, arcibiskup armaghský, primas veškerého Irska, vrchní rabín, presbyteriánský moderátor, představení baptistických, anabaptistických, metodistických a českobratrských (BC: Češi jako symbol náboženského vyznání) kaplí a čestný tajemník společenství kvakerů.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 415-416.

 

Jednou z hlavních charakteristik Joyceova Odyssea je faktická posedlost parodií katolické víry. Není v tom mnoho žlučového, ta kniha není útokem z nějaké „správnější“ pozice, nemá žádnou pozici, má jen nespoutanou potřebu si hrát s těmi obrazy ve frašce všedního dne a vysmívat se jim. Cílem výsměchu není ani tak evangelium, ale typicky katolické zvyky, instituce, teologie. Joyce byl samozřejmě katolicky vychováván a jeho posedlost katolicismem nějak vypovídá o oné výchově. Tohle je jedna z výmluvných pasáží (jedná se o fantasmagorické výjevy z epizodu, v níž je pan Bloom a Štěpán Dedalus v bordelu):

„V červené sutaně, opáncích i ponožkách objeví se ve dveřích Jeho Eminence Šimon Štěpán (BC: tedy Dedalus, mladý intelektuál, v roli kardinála), kardinál Dedalus, primas veškerého Irska. Vlečku mu poponáší a pod ni nakukuje rovněž červeně oděných sedmero zakrslých opičích akolytů, kardinálních hříchů. On má šikmo na hlavě opelichaný cylindr. Palce zastrčeny v podpaždí, dlaně rozevřeny. Kolem krku mu visí růženec ze zátek, na prsou zakončený vývrtkovým křížem.“

James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 440.

 

Na Odysseovi je asi nejdůležitější úplný závěr, kdy se Bloom vrací ke své ženě. Aspoň Martha Nussbaum v této pasáží uchopuje vrchol zdravého emocionálního života ve své knize Upheavals of Thought. Ale k tomu se dostanu třeba někdy jindy.