Peru si zvolilo příjmení, kterého se bojí

25. 6. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Keiko Fujimoriová nevyhrála proto, že Peru zapomnělo na autoritářství jejího otce. Vyhrála proto, že část země už nechce slyšet abstraktní řeči o institucích od politiků, kteří ty instituce sami proměnili v cirkus. Peru mělo za poslední dekádu sérii prezidentů, pádů, impeachmentů, provizorií a skandálů. Osm prezidentů za deset let, opakované politické války mezi exekutivou a Kongresem a široce používanou klauzuli o „morální nezpůsobilosti", která prezidenty drží pod trvalou hrozbou odstranění.

 
V takové zemi se slovo „pořádek" mění v drogu. Neptá se, kdo ji vyrábí. Ptá se, jestli konečně zabere.

Fujimorismus je přesně tato droga v rodinném balení. Alberto Fujimori porazil teror Světlé stezky, stabilizoval ekonomiku a současně rozložil demokracii zevnitř. Jeho vláda se zapsala do paměti Peru jako směs efektivity, strachu, korupce a násilí. V roce 2009 byl odsouzen za závažné porušování lidských práv; rozsudek se týkal mimo jiné represí spojených s jeho režimem.

Keiko je dědičkou tohoto paradoxu. Nejen biologicky. Politicky. Ona se do veřejného života dostala už v devatenácti letech, když se po rozchodu rodičů stala první dámou během otcovy vlády. Později se stala hlavní nositelkou fujimoristického hnutí, tedy pravicového populismu postaveného na tvrdé ruce, konzervativním pořádku a silné exekutivě.

Její letošní vítězství je čtvrtý pokus. Třikrát skončila druhá. Teď se stane první ženou v čele Peru, pokud bude výsledek formálně potvrzen. To by v jiné zemi mohlo znít jako emancipační událost. V Peru to zní spíš jako dynastická návratka: dějiny se nevrátily dveřmi, protože dveře se mezitím rozpadly. Přišly oknem, v obleku bezpečnostní reformy.

Její program stál na slibu obnovit pořádek, bojovat proti kriminalitě, stabilizovat ekonomiku a posílit vztahy se Spojenými státy. Reuters upozorňuje, že mluvila i o návratu kontroverzních „bezejmenných soudců" z devadesátých let, tedy mechanismu spojeného s dobou tvrdého boje proti terorismu.

To není detail. To je okno do budoucnosti.

Peru nepotřebuje jen vládu. Potřebuje stát, kterému lidé věří natolik, aby od něj nechtěli zázrak ani obušek. Ale když kriminalita roste, když se prezidenti střídají jako ministři v banánové republice, když Kongres funguje jako politická bruska a když každý poražený kandidát okamžitě objeví „podvod", vznikne přesně ten prostor, v němž se autoritářská nostalgie začne tvářit jako praktický rozum.

Keiko Fujimoriová nyní slibuje jednotu. Řekla, že Peru je rozdělené vejpůl a že chce vládnout všem. To je hezká věta. V Latinské Americe jich máme plné hřbitovy. Skutečná otázka není, zda umí po volbách říci „jednota". Skutečná otázka je, zda dokáže nezopakovat starý fujimoristický instinkt: když instituce překážejí, ohnout je; když soudy kladou otázky, obvinit je; když opozice protestuje, popsat ji jako hrozbu pro národ.

Její výhoda je zároveň její past. Fuerza Popular bude mít nejsilnější blok v Kongresu, ale ne většinu. Sánchezova strana má druhé nejsilnější zastoupení. To znamená, že Peru nezískalo císařovnu pořádku. Získalo prezidentku s křehkým mandátem, v rozdělené zemi, s protivníkem, který už teď zpochybňuje legitimitu výsledku.

Keiko Fujimoriová vyhrála těsně. Ale fujimorismus vyhrál už dřív, ve chvíli, kdy se z autoritářského dědictví stala pro část společnosti zkratka k normálnosti.

0
Vytisknout
298

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2026