Štěpán Kotrba, muž, který dal Britským listům svaly

29. 7. 2026 / Fabiano Golgo

 

Zpravodajský server Lupa jej při jeho odchodu v roce 2011 označil za jednu z nejvýraznějších postav redakce a fakticky za jeden z „hnacích motorů" Britských listů. Nebyla to zdvořilostní formulace určená bývalému kolegovi. Kotrba během přibližně jedenácti let vytvořil rozsáhlý archiv, podílel se na grafické identitě deníku, zásoboval jej dokumenty, fotografiemi, analýzami a konflikty a vtiskl mu podobu média, které už nebylo jen intelektuální tribunou Jana Čulíka, ale také neklidnou pražskou dílnou a politickým bojištěm.

Jestliže lze období zhruba mezi lety 1999 a 2011 označit za jednu ze zlatých etap Britských listů, nebyla zlatá proto, že by tehdejší redakce měla vždy pravdu nebo spolu žila v harmonii. Byla zlatá právě proto, že se v jediném médiu střetávaly odlišné druhy inteligence. Čulík přinášel zahraniční perspektivu, akademickou argumentaci a neustálou nedůvěru k českému sebeuspokojení. Kotrba přinášel znalost domácích institucí, technických systémů, politických zákulisí, vizuálního jazyka a moci ukryté v procedurách. Jeden se ptal, proč česká společnost nevidí to, co je z Glasgow zřejmé. Druhý chtěl vědět, kdo napsal vyhlášku, kdo sedí v radě, kdo vlastní vysílač, jak funguje čipová karta a co se skrývá v příloze číslo sedm.

Kotrba byl pro Britské listy důležitý nejen tím, co si myslel. Byl důležitý tím, jakým druhem člověka byl.

Dítě designu

Štěpán Kotrba se narodil 4. května 1963 v Praze. Autoritní záznam Památníku národního písemnictví jej charakterizuje jako sochaře, fotografa, průmyslového designéra, keramika, počítačového grafika, typografa, publicistu a politického a mediálního analytika. Už tato řada profesí vysvětluje část jeho pozdějšího novinářského projevu. Nepřišel do médií pouze jako člověk vycvičený k psaní. Přinesl s sebou myšlení někoho, kdo konstruuje objekty, organizuje plochu a předpokládá, že každá součást musí mít funkci. Každá součást musí být užitečná celku.

Narodil se do výrazné výtvarnické rodiny. Jeho otec, rovněž Štěpán Kotrba, žil v letech 1932–1999 a působil jako sochař, keramik a pedagog fakulty architektury ČVUT.  Matka Marie Kotrbová-Procházková, narozená roku 1930 a zemřelá v roce 2013, byla sochařkou a keramičkou. Rodiče společně vytvářeli monumentální keramická díla pro veřejná prostranství a architekturu v několika českých městech. Podle Kotrbova vlastního vzpomínkového textu se v osmdesátých letech na některých rozsáhlých realizacích podílel také on.

Je to prostředí, v němž umění nevzniká jako soukromý obrázek pověšený v obývacím pokoji. Monumentální keramika musí obstát v architektuře, počasí a veřejném prostoru. Má hmotnost. Nelze ji snadno přemístit, když začne někomu překážet. V Kotrbově pozdějším psaní lze rozpoznat podobný instinkt: článek pro něj často nebyl lehkým komentářem, ale konstrukcí, která měla stát v cestě. Skládal ji z citací, fotografií, dokumentů, technických parametrů, paragrafů a přímých obvinění. Taková souvislost je interpretací, nikoli doloženým autorským záměrem, ale jeho výtvarné vzdělání a pozdější spojení grafiky, publicistiky a dokumentace ji činí přesvědčivou.

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a zabýval se scénografií, designem, typografií, keramikou, fotografií a později počítačovou grafikou. Po škole pracoval v Pragopropagu a v Ústavu bytové a oděvní kultury. Po roce 1989 přešel do rychle rostoucího světa reklamy: působil v agentuře NB+, jako kreativní pracovník či ředitel v dalších studiích a podílel se na vybudování reklamního produkčního ateliéru ve vydavatelství Economia. Následovaly společnosti Lantec Advertising, OASA Studio, později spojené s Ogilvy, a Tendence. Teprve kolem roku 2000 se těžiště jeho práce přesunulo výrazněji k nezávislé publicistice, mediální komunikaci a analýze.

Jeho soukromý život je ve veřejných pramenech popsán jen úsporně. Ve vlastním biografickém profilu uváděl, že je rozvedený a má dvě dcery, Kateřinu a Veroniku. Za tuto hranici není důvod bez spolehlivých zdrojů chodit. Pro jeho veřejnou dráhu je podstatnější rodina, z níž vyšel: domácnost, v níž byla tvorba současně řemeslem, profesí, veřejnou zakázkou i sporem o podobu veřejného prostoru.

Od hlíny k rozhraní

Reklamní průmysl devadesátých let byl školou, která spojovala právě to, co Kotrbu později odlišovalo od běžného komentátora. Učila člověka zacházet se symbolem, vizuální hierarchií, technologií, klientem a mocí. Reklama není jen výroba hezkého obrazu; je to pokus ovlivnit chování prostřednictvím přesně organizované komunikace. Kotrba později stejnou pozornost, s jakou reklamní agentura sleduje publikum, obrátil proti médiím, politikům a institucím.

Ve vlastním profilu se popisoval jako člověk fascinovaný digitálními technologiemi, mediální analýzou a hledáním skrytých záměrů komunikace. Zároveň se prezentoval jako workoholik. Jeho archiv tuto charakteristiku potvrzuje alespoň objemem. Autorský rejstřík Britských listů má stovky stran a obsahuje rozsáhlou směs zpráv, komentářů, fotografických dokumentací, kulturních materiálů a analytických textů.

Kotrba navíc nebyl digitálním romantikem, který by internet chápal jako abstraktní říši svobody. Zajímal se o infrastrukturu: registry, datové systémy, telekomunikace, informační politiku státu, čipové karty, elektronickou peněženku, mýtné nebo kontaktní místa veřejné správy. správy. Byl uživatelem jednoho z prvních PC v Československu. V druhé polovině devadesátých let se podílel v odborných komisích ČSSD na  formování Státní informační politiky. Stát pro něj nebyl slogan, ale soustava technických rozhraní k veřejným službám, veřejnému prostoru, k veřejnosti.

Tento pohled jej přivedl k sociální demokracii, ale jeho politickou orientaci nelze beze zbytku uzavřít do stranické kolonky. Pod vlivem Gorbačova, se kterým se setkal v Praze v roce 1987 se stal Byl členem KSČ, po listopadu 89 posléze KSČM a nakonec ČSSD. Později si  členství pozastavil,  v souvislosti s funkcí v Radě Českého rozhlasu. Pak už nikdy neobnovil… Po odchodu Miloše Zemana, kterému dělal spolu s několika dalšími kingmakera, to už nebyla „jeho“ partaj. V roce 2011 o svém vztahu k levici psal  V roce 2011 o svém vztahu k levici psal v tom smyslu, že srdce zůstalo nalevo, zatímco rozum je opatrný. Jeho pozdější vývoj ukázal, že sociální a státní instinkt u něj mohl koexistovat s kulturním konzervatismem, ostrým odporem k liberálnímu moralismu, geopolitickým suverenismem a rostoucí nedůvěrou vůči institucím západního hlavního proudu.

Kotrba byl levicový v otázce veřejné infrastruktury, sociálních funkcí státu a odporu ke komercializaci veřejných služeb. Nebyl však nutně liberální v otázkách menšin, identity, zahraniční politiky nebo společenského jazyka. Právě tato kombinace, která je ve střední Evropě mnohem běžnější než v americkém schématu pravice a levice, později vysvětluje jak jeho význam pro Britské listy, tak jeho rozchod s jejich šéfredaktorem.

Internet se mění v masové médium

Kotrba vstoupil do Britských listů ve chvíli, kdy se český internet měnil z prostředí technických nadšenců, univerzit a kanceláří v každodenní společenskou infrastrukturu. 

 V roce 2000 připadalo v České republice podle dat Světové banky necelých deset uživatelů internetu na sto obyvatel. V roce 2011 jich bylo více než sedmdesát. Připojení k internetu mělo v roce 2005 přibližně 19 procent českých domácností; o pět let později už 56 procent.

To je klíčové pro pochopení jeho éry. Nešlo už o první průkopnickou fázi, kdy bylo samo publikování na webu téměř zázrakem. Zároveň ještě neexistovala dnešní moc sociálních sítí, které přidělují autorům publikum podle neprůhledného algoritmu. Čtenář si musel adresu média zapamatovat a přijít na ni. Britské listy byly místem, nikoli položkou v nekonečném proudu.


Česká média přitom vstoupila do nového století otřesena televizní krizí z let 2000 a 2001. Spor o vedení České televize, paralelní zpravodajské proudy, stávka zaměstnanců, politické zásahy a následná změna zákona otevřely otázku, komu veřejnoprávní médium patří, kdo smí mluvit jeho jménem a zda je nezávislost právním stavem, profesní kulturou nebo veřejným představením. Historická rekapitulace České televize připouští, že se obě strany konfliktu pohybovaly mimo jasně vymezený právní rámec a že ani jeden z paralelních zpravodajských proudů nesplňoval všechny požadavky vyváženosti.

Právě tento druh otázky dal Britským listům v nultých letech zvláštní význam. Nebyly jen opozičním názorem k hlavním médiím. Byly místem, kde se hlavní média stávala předmětem vyšetřování.

Pražský motor

Na stránkách z let 2001 až 2007 se Kotrba objevuje nejen jako autor, ale přímo jako redaktor. Tiráž jej někdy označuje za pražského redaktora, současně mu připisuje grafický návrh webu. Připravoval také „Jiné zprávy", výběr materiálů, které měly narušovat domácí zpravodajskou agendu a upozorňovat na témata přehlížená tradičními médii. Dodnes se tím baví na svém facebookovém profilu.

To znamenalo víc než psát několik komentářů týdně. V malém internetovém médiu se role překrývají. Kotrba byl částí redakce, obrazovým editorem, technickým experimentátorem, rešeršérem, fotografem a někdy téměř archivářem státní moci. Britské listy tehdy nabízely verze pro kapesní počítače a raná mobilní zařízení a zkoušely, jak dostat obsah na různé typy obrazovek ještě před nástupem chytrého telefonu. Nelze každou technickou inovaci připsat samotnému Kotrbovi, ale jeho grafická a technologická role jej stavěla do středu této proměny.

Jan Čulík dal Britským listům důvod existovat: přinášet informace a perspektivy, které česká média opomíjela nebo upravovala podle domácích očekávání. Kotrba jim pomohl vytvořit provozní energii. Z média dopisů, překladů a komentářů vznikala nepřetržitá publikační platforma.

Jejich spolupráce byla produktivní právě proto, že jejich instinkty nebyly totožné. Čulík měl sklon číst českou událost jako symptom širšího kulturního a morálního problému. Kotrba ji rozebíral jako aparát. Čulík chtěl vědět, co česká reakce vypovídá o společnosti. Kotrba chtěl znát jména, kompetence, peněžní toky a technické limity.

Čulíkův největší strach představovala provinčnost.

Kotrbův největší strach představovala manipulace.

Pro prvního vzniká lež tím, že společnost odmítne srovnání s vnějším světem. Pro druhého tím, že instituce zatají mechanismus svého rozhodnutí. Spojení obou přístupů vytvořilo médium, které se mohlo současně dívat ven a kopat dovnitř.

Článek jako spis

Kotrbův autorský styl lze poznat ještě před přečtením prvního odstavce. Titulek často neoznamuje téma, ale vynáší obžalobu. Čtenář není pozván k neutrálnímu přemýšlení; je uveden do konfliktu. Texty používají přímé oslovení, ironii, vojenské metafory, technický slovník a někdy vulgaritu. Autor neskrývá temperament za institucionální „objektivitu".

Příkladem je jeho dlouhodobý zájem o plánovaný americký radar v Brdech. Kotrba vytvářel fotografické a zvukové dokumentace veřejných vystoupení, kladl vojákům a politikům technické otázky a publikoval materiály s titulky formulovanými jako přímá výzva nebo obvinění. Text „Přestaňte se schovávat a přestaňte lhát, brigádní generále!" spojuje konfrontační rétoriku s množstvím technických a institucionálních detailů.


Jeho slabina vyrůstala ze stejného zdroje. Člověk, který shromáždí více dokumentů než ostatní a rozumí technickému detailu, může získat dojem, že má automaticky správnou interpretaci celku. V Kotrbových textech se důkaz, podezření a rozsudek někdy přibližují natolik, že mezi nimi nezbývá dostatek prostoru. Dokumentace dodává autoritě hmotnost, ale sama nezaručuje nestrannost výběru.  Důvod? Schizofrenie neustálého pohybu mezi informacemi tak tajnými, že se o nich nedá mluvit ani šeptem a žurnalistikou potřebou zveřejnit to, co může v budoucnu veřejnosti výrazně škodit.

Jeho styl nebyl jemným skalpelem, i když dokázal přesně řezat. Často připomínal nářadí z kamenické dílny. Uměl odhalit konstrukční vadu, ale někdy udeřil tak silně, že se spolu s vadou odlomila i část materiálu, který měl zůstat.

Rozsah témat


Rada Českého rozhlasu


Od 27. února 2004 do 23. dubna 2007 byl Štěpán Kotrba členem Rady Českého rozhlasu. Poslanecká sněmovna jej zvolila 125 hlasy; mezi navrhovateli byl také Syndikát novinářů. Na jeho vlastní žádost a jako jediného radního v historii jej poslanci volili nikoliv tajně, ale veřejnou volbou. Chtěl, aby všichni poslanci věděli, kdo bude patřit do „jeho koalice“.  
Funkce mu poskytla přístup k instituci, kterou předtím pozoroval zvenčí jako expert Rady a posléze jako jeden s realizátorů koncepce online prostředí ČRo, a zároveň vystavila jeho představu veřejné služby praktické zkoušce. Podařilo se. 
V radě se zabýval strategií rozhlasu, technologickým vývojem, veřejnou službou, hospodařením a digitální budoucností vysílání. Od tehdejšího premiéra Grosse měl nvíc utajený mandát připravit optimální podobu legislativy digitalizace televizního, ale i rozhlasového vysílání a osobně ho varovat před nebezpečími lobbyistických zásahů do konceptu,  i kdyby byl od vlastních poslanců. Díky Kotrbovi rozhlas dodnes vysílá i v televizním multiplexu a díky němu může šířit multimediální obsah. Spolupřipravoval první televizní studio v rozhlasovém podzemí. Díky němu Česká televize získala zvýšení poplatků na 135 Kč.  Jeho zájem o Český rozhlas a Českou televizi však nepominul skončením mandátu. V dalších letech radil generálnímu řediteli Janečkovi a zároveň podával podněty a stížnosti, kritizoval postup rady, programové vedení i zacházení s jednotlivými kauzami. Ještě v letech 2024 a 2026 se veřejně vracel k otázkám vysílacích pravidel, sociálních sítí a Radia Wave.

U Kotrby se zde projevuje zvláštní druh loajality k institucím: loajalita, která se vyjadřuje téměř nepřetržitým útokem na managementy, které se odchylují od přijatého étosu. Instituci   hájí  proto, že ji považuje za nenahraditelnou. Člověk může jeho jednotlivé závěry odmítat, ale nelze říci, že by veřejnoprávní média sledoval povrchně nebo příležitostně.

V roce 2026 Britské listy přetiskly   jeho analýzu vládního návrhu zákona týkajícího se České televize a Českého rozhlasu, psanou původně pro Parlamentní listy. Jan Čulík ji uvedl překvapivě jednoznačným konstatováním, že Kotrba má v dané věci pravdu. Po letech osobních a ideových konfliktů to nebylo obnovení někdejší redakční spolupráce, ale připomínka, že jejich společné pole nikdy úplně nezmizelo: obrana veřejné debaty před politickým a ekonomickým ovládnutím. Ministr kultury Klempíř z Kotrbova textu vyšel jako blbec.

První prasklina

Napětí mezi Kotrbou a Britskými listy nevzniklo až při definitivním odchodu. Už v květnu 2002 zveřejnil text nazvaný „Spor o redakční praxi Britských listů", v němž oznámil odchod a obvinil redakční vedení z cenzurního zásahu do jeho fotografického materiálu a z omezení publikačního přístupu. Na stránce byla zveřejněna také reakce Jana Čulíka a Tomáše Peciny, takže konflikt proběhl přímo před čtenáři.

Kotrba se však brzy vrátil. Už následující měsíce přinesly další jeho příspěvky a během dalších let se stal ještě důležitější součástí redakce.

Tento spor byl předzvěstí hlubšího problému osobního internetového média. Britské listy nabízely autorům svobodu, kterou v tradičních redakcích často neměli. Nebyly však neutrálním serverovým prostorem. Měly šéfredaktora, odpovědnost a určitý etický směr. Kotrba chápal redakční zásah snadno jako omezení práva předložit důkaz v úplnosti. Čulík jej mohl chápat jako součást povinnosti média rozhodnout, co a v jaké podobě zveřejní.

Oba měli část pravdy. Bez redakční odpovědnosti se publikační platforma mění v nástěnku. Bez skutečné autorské autonomie se nezávislé médium mění v menší kopii redakcí, proti nimž vzniklo.

Zlatá éra Britských listů byla dlouhá také proto, že se tento rozpor podařilo téměř deset let udržet v jednom domě.

Fukushima a spor o význam odbornosti

K definitivnímu konci pravidelné redakční spolupráce došlo v dubnu 2011. Bezprostředním podnětem byl článek jaderného fyzika Vladimíra Wagnera o havárii ve Fukušimě. Redakce k textu připojila upozornění, že autor je profesionálně spojen s jadernou fyzikou a nelze jej proto automaticky považovat za zcela nezainteresovaného pozorovatele. Kotrba proti poznámce ostře vystoupil. Podle něj nešlo o legitimní informaci o autorově odborném zázemí, ale o způsob, jak předem znehodnotit expertní argument a naznačit čtenáři, že fyzik je téměř lobbistou jen proto, že svému oboru rozumí.

V textu „Poslušně hlásím aneb derniéra" oznámil, že po jedenácti letech končí jako redaktor. Zdůrazňoval, že čtenář má právo znát autorovu profesní biografii, ale nikoli být veden k podezření, že odbornost sama je střetem zájmů. Odchod formuloval jako otázku novinářské poctivosti a obrany odborného poznání.

Na první pohled šlo o malou redakční poznámku. Ve skutečnosti se střetly dvě teorie veřejného poznání.

Podle Kotrby je moderní svět natolik technicky složitý, že bez respektu k odbornosti nelze vést odpovědnou debatu. Člověka, který se celý život zabývá jadernou fyzikou, nelze diskvalifikovat právě tím, že je jaderným fyzikem. Kdo jiný má vysvětlit reaktor než někdo, kdo reaktorům rozumí?

Podle opačného stanoviska není odbornost totožná s neutralitou. Profesní prostředí vytváří hodnoty, zájmy a slepá místa. Informovat čtenáře o autorově institucionální pozici neznamená odmítnout jeho argument; znamená to poskytnout kontext, v němž jej lze posoudit.

Kotrba se obával společnosti, která bude považovat znalost za podezřelou.

Čulík se obával společnosti, která si s autoritou experta koupí i jeho nevyslovené předpoklady.

Tento spor se v následujícím desetiletí stal jedním z hlavních konfliktů demokracií: při pandemii, v debatách o klimatu, energetice, válce a technologiích. Kdo je odborník? Kdo financuje jeho instituci? Kdy se transparentnost mění v diskreditaci? A kdy se odvolávání na odbornost stává způsobem, jak ukončit politickou diskusi?

Britské listy tento konflikt nevyřešily. Prožily jej několik let předtím, než se stal každodenním problémem celé společnosti.

Odchod, který nebyl okamžitým zmizením

Rok 2011 ukončil ze dne na den Kotrbovu roli  pravidelného redaktora a jednoho z lidí odpovědných za tvář deníku. Neznamenal však, že jeho jméno z Britských listů okamžitě zmizelo. Autorský archiv obsahuje několik pozdějších příspěvků, včetně textů z let 2012 až 2015. Přesnější je proto hovořit o konci redakčního partnerství než o jednorázovém úplném přerušení všech publikačních kontaktů.

Skutečně hluboká ideová propast se otevřela během ukrajinské krize roku 2014. Britské listy tehdy převzaly některé Kotrbovy rozhovory a analýzy publikované na Parlamentních listech, ale doprovázely je výraznými redakčními poznámkami. Jan Čulík upozorňoval na nepodložená tvrzení a později označil Kotrbův geopolitický rámec za propagandistický, xenofobní, apologetický vůči ruské intervenci a nekriticky obdivující politiku Viktora Orbána. To byl Čulíkův veřejný soud, nikoli neutrálně prokázaná charakteristika všech Kotrbových textů.

Kotrba měl také obhájce. Jiří Jírovec například namítal, že Čulík reaguje na Kotrbovy závěry morálním odsudkem, aniž by vždy dostatečně vyvrátil jeho konkrétní argumenty. Spor tak znovu ukázal staré napětí Britských listů: je kontroverzní protinázor důkazem otevřenosti, nebo se médium jeho zveřejněním podílí na šíření manipulace?

V roce 2018 Britské listy samy zpětně popsaly vývoj vztahu mnohem tvrději. Tvrdily, že Kotrba postupně směřoval k agresivnímu nacionalismu, odmítání práv menšin a prostředí Parlamentních listů a že faktická spolupráce skončila na počátku ukrajinské krize. Kotrba na podobné výtky odpovídal útokem na Čulíkovu interpretaci a bránil Parlamentní listy jako legitimní prostor pro názory, které hlavní média vytěsňují. I zde je nutné oddělit fakta od vzájemných hodnocení: doložit lze rozchod a rozdílné postoje, nikoli přijmout jeden z polemických portrétů jako úplnou biografickou pravdu.

Jeho posun k Parlamentním listům nebyl jen změnou zaměstnavatele.    Britské listy ani Parlamentní listy Kotrbu nikdy nezaměstnávaly. Byl přechodem z média, které sice kritizovalo hlavní proud, ale stále se opíralo o universalistický a lidskoprávní rámec, do prostředí, jehož identita je založena na nedůvěře k liberálním institucím, Evropské unii, západnímu mediálnímu konsensu a často také na kulturním suverenismu.


To je častý osud kontrariánství. Člověk nejprve správně zjistí, že konsensus může lhát. Později začne podvědomě předpokládat, že opak konsensu musí být pravda.

Incident, který nelze obejít

Portrét veřejně činného člověka nemůže vybírat pouze okamžiky, které podporují tezi o jeho významu. V roce 2018 se Kotrba na sjezdu ČSSD dostal do konfliktu se dvěma muži bez domova a použil proti nim pepřový sprej. Tvrdil, že byl napaden a že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jednal v obavě o bezpečnost. Český rozhlas následně ukončil jeho externí spolupráci a označil jeho reakci za nepřiměřenou a za osobní selhání.

Okresní soud v Hradci Králové poté vydal trestní příkaz s peněžitým trestem deset tisíc korun a náhradním trestem jednoho měsíce odnětí svobody. V době zveřejnění zprávy nebyl příkaz pravomocný a Kotrba obvinění odmítal. Nicméně se zasmál, pokutu za výtržnost zaplatil a událost komentoval, že konflikt s muži, vydávajícími se za bezdomovce, neměl přežít, takže je vlastně spokojen. BIS vzkázal, že příště její lidé skončí mrtví. Obhájkyni v případu mu dělala bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová, o které věděl, že se nikdy nedá nikým zastrašit.

Britské listy, se kterými Kotrba už dávno nespolupracoval,  se od jeho jednání okamžitě distancovaly. Incident prohloubil obraz člověka, jehož konfrontační jazyk překročil hranici textu a vstoupil do fyzické situace. Zároveň je třeba odolat pokušení přepsat podle jedné události celou předchozí kariéru. Morální selhání není poznámka pod čarou, ale ani stroj času, který by vymazal desetiletí redakční práce.


Proč byl pilířem

Kotrba byl pilířem Britských listů z několika důvodů, které nelze nahradit pouhým výčtem jeho článků.

Především přenesl do deníku vizuální a technické myšlení. Rozuměl tomu, že internetové médium není jen soubor vět, ale rozhraní. Grafický návrh, fotografie, odkazy, dokumenty, zvukové záznamy a způsob, jakým jsou materiály uspořádány, jsou součástí argumentu.

Za druhé přinesl institucionální posedlost. Nenechal politický příběh existovat pouze na úrovni projevů. Hledal stanovy, rozpočty, kompetence, technické normy a personální vazby. V českém prostředí, kde se politika často vypráví jako nekonečný seriál osobních sympatií a zrad, to byla zásadní služba.

 
Za třetí rozšířil sociální a profesní základnu Britských listů. Čulíkův projekt mohl být vnímán jako hlas českého akademika žijícího ve Skotsku a jeho mezinárodního okruhu. Kotrba jej ukotvil v pražském světě médií, reklamy, vládní sociální demokracie, technologických komisí, veřejnoprávních institucí a politických sporů. Přizval ke spolupráci elitu pražského konzervativního levicového myšlení, akademiky, bývalé špióny i některé politiky. Zvýšil tím čtenost z několika tisíc na 30-40 tisíc denně. Četli ho v Parlamentu, v Senátu i na vládě. Tehdy názory v Britských listech někoho zajímaly.

Za čtvrté poskytoval energii každodennosti. Nezávislé médium nezaniká obvykle proto, že by jednoho dne přestalo mít správné názory. Zaniká vyčerpáním. Každé ráno je třeba něco vybrat, upravit, vložit, opatřit titulkem, propojit a zkontrolovat. Kotrba patřil k lidem, kteří tuto neviditelnou práci dlouhá léta po nocích vykonávali. Právě proto jej dobový mediální komentář označil za motor deníku.

A konečně přinesl konflikt. Ne konflikt jako poruchu redakčního provozu, ale jako výrobní metodu. Britské listy jeho éry nepůsobily jako časopis skupiny lidí, kteří se předem shodli na správném světovém názoru. Bylo v nich cítit, že samotná redakce je místem sporu o důkaz, autoritu, ideologii a odpovědnost.

To je možná nejpřesnější význam výrazu zlatá éra. Zlato není čistota. Je to vysoká vodivost.

Kotrba vedl do Britských listů proud — někdy užitečný, někdy nebezpečný, vždy silný.

Síla a nebezpečí osobního média

Britské listy vznikly kolem Jana Čulíka. Neviditelný pes kolem Ondřeje Neffa. Parlamentní listy později vytvořily prostor, v němž se výrazní autoři a političtí aktéři obraceli přímo k publiku, mnohdy bez tradičního redakčního filtru. Kotrba se pohyboval mezi těmito modely a zosobnil jejich největší příslib i riziko.

Příslib spočívá v tom, že jedinec může vzdorovat mocné instituci. Může zveřejnit dokument, který velká redakce ignoruje, položit technickou otázku, kterou televizní moderátor nezná, nebo připomenout, že veřejné mínění vzniklo z určitého výběru zpráv.

Riziko spočívá v tom, že autor se může stát vlastní institucí bez vnitřní opozice. Čím více je publikum přitahováno jeho osobností, tím snáze začne důvěřovat jeho výběru důkazů stejně nekriticky, jako předtím důvěřovalo velkým novinám.

Kotrba byl nejlepší, když nutil instituci otevřít spis.

Byl nejslabší, když se choval, jako by otevřený spis mohl mít pouze jeden výklad — jeho vlastní.

Právě v Britských listech byl tento temperament nejproduktivnější, protože narážel na Čulíkovu odlišnou sebejistotu. Jeden druhého omezovali a současně provokovali k většímu výkonu. Kotrba bránil Čulíkovi proměnit deník v čistě morální a akademickou tribunu. Čulík bránil Kotrbovi proměnit jej v nepřetržitý vyšetřovací spis vedený jediným žalobcem.

Po jejich rozchodu se oba hlasy staly čistšími.

A možná právě proto také předvídatelnějšími.

Nosná zeď

Štěpán Kotrba nebyl snadným člověkem Britských listů. Nebyl jejich uhlazenou tváří ani zárukou umírněnosti. Byl jejich dílnou, archivem, obrazovou plochou, technickou kanceláří a občas také výbušninou.

Jeho význam nelze poměřovat tím, zda dnes souhlasíme s jeho názorem na Rusko, veřejnoprávní média, Evropskou unii, jadernou energetiku nebo sociální demokracii. Historická role se neposuzuje podle shody se současným čtenářem. Posuzuje se podle toho, co člověk v určitém období umožnil vzniknout.

Kotrba pomohl Britským listům překročit hranici mezi autorskou stránkou a skutečným internetovým deníkem. Dal jim pražské oči, grafickou strukturu, technickou zvědavost a schopnost produkovat materiály, které nebyly jen komentářem k události, ale součástí samotného sporu.

Přinesl také vlastnosti, které se později staly destruktivními: prudkost, podezřívavost,  a ochotu používat jazyk jako zbraň. Bez nich by však možná nebyla ani část jeho nejvýznamnější práce. Lidské vlastnosti se neposlušně odmítají rozdělit do dvou zásuvek, jedné pro talent a druhé pro chyby. Často vyrůstají ze stejného kořene.

Z rodiny monumentálních keramiků si Kotrba odnesl instinkt vytvářet věci, které zabírají veřejný prostor. V Britských listech vytvořil tisíce takových objektů z textu, obrazu a dokumentu. Některé zestárly. Některé se rozpadly pod vahou vlastních soudů. Jiné dodnes připomínají, že novinář nemá pouze převyprávět tiskovou konferenci, ale také zjistit, jak je postavena budova, v níž se konala.

Byl pilířem jedné fáze Britských listů.

Nosné zdi nebývají elegantní. Někdy brání rekonstrukci. Někdy praskají. Někdy je třeba je odstranit, aby dům mohl pokračovat.

Jejich někdejší význam se však pozná právě podle toho, jak se po jejich odchodu změní celá stavba. Kotrba tvrdí, že je škoda, že Britské listy s příchodem Bohumila Kartouse přestaly být bojištěm názorových konfliktů mezi pravicí a levicí, a staly se tlampačem přátel jedné ideje. Ať už v případě „dezinformací“ a silných výroků o válečných zločinech, Palestiny, Ukrajiny, globálního oteplování  či zeleného urbanismu velkoměsta. Stejně jako se v poslední době  Parlamentní listy staly pouze tlampačem vyhraněných názorů Motoristů a MAGA. Podle jeho názoru moderování nespočívá v šéfredaktorových „pedagogických“ vpiscích do článků autorů, ale v dynamice názorové výměny.

Osobní dovětek: Příbuzný, se kterým se hádám

Štěpán Kotrba nebyl důležitý pouze pro jednu etapu Britských listů. Byl důležitý také pro můj vlastní život.

Málokdy jsem s ním souhlasil. Někdy jsem s ním nesouhlasil tak prudce, že se naše spory přestávaly podobat výměně argumentů a začínaly připomínat rodinnou scénu, v níž už si nikdo přesně nepamatuje původní důvod hádky, ale každý je pevně rozhodnut zvítězit. Nikdy jsem však nepřestal respektovat fascinující složitost jeho intelektu a téměř oceánský rozsah jeho znalostí. Věděl jsem, že část toho oceánu tvoří také diletantismus, že ne všechno, co říká s absolutní jistotou, je stejně přesné a hluboké. Jenže i jeho diletantismus má zvláštní kvalitu: není to prázdné předvádění člověka, který chce působit vzdělaně. Je to důsledek nenasytnosti. Kotrba chce vědět všechno a každou novou věc okamžitě spojit s deseti jinými.

Jeho oči přitom zůstávají v téměř dětském stavu úžasu nad objevem. Je v nich zároveň soustředění, škodolibost i radost člověka, který právě našel tajné dveře ve zdi a už přemýšlí, komu všemu dokáže, že tam byly celou dobu. Ten pohled je nezaměnitelný. Trochu badatel, trochu uličník, trochu kluk, který rozebral rádio a nyní nám vysvětluje, že ho možná už nikdy nesloží, ale zato konečně ví, jak funguje.

Pracovali jsme spolu na několika projektech. V časopise Redhot strávil několik týdnů tím, že obrátil téměř všechno vzhůru nohama. V pravicově orientovaném, komerčním a záměrně populárním vydavatelství dokázal prosadit dlouhý článek o komunismu. Nebyla to provokace v dnešním marketingovém významu, kdy se zdánlivě odvážné gesto předem testuje na cílové skupině. Kotrba jednoduše dospěl k závěru, že tam takový text patří, a okolní realita se tomu musela nějak přizpůsobit.

Později společně s Filipem Rožánkem pomáhal proměňovat tradiční časopisy vydavatelství Mladá fronta, a. s., v době, kdy jsem tam působil jako generální ředitel. Podíleli se například na obnově časopisu Věda a technika mládeži. Většinu jeho obsahu tehdy vytvářel Dan Přibáň, kterého čtenáři Britských listů znají také díky častým citacím jeho příspěvků na síti X. I tady byl Kotrba přesně tím, čím býval v Britských listech: člověkem, který nevstoupí do existujícího systému proto, aby se v něm pohodlně usadil. Nejprve zjišťuje, co v něm nefunguje. Potom začne přesouvat stěny.

To všechno jsou však profesní vzpomínky. Skutečný důvod, proč má v mém životě místo, které nelze vysvětlit seznamem společných projektů, je mnohem tišší.

Po letech, kdy jsem vyvolával kontroverze jako šéfredaktor časopisů Mladá fronta Plus a Nový Prostor a deníku Metro, jsem se ocitl bez práce. Nebylo to krátké mezidobí mezi dvěma dobrými nabídkami. Trvalo to několik let. Postupně jsem přišel téměř o všechno.

Rodině jsem o své situaci neřekl. Byla v tom pýcha, možná typicky latinská, možná jen moje. Člověk si namlouvá, že mlčení je způsob, jak si zachovat důstojnost, i když ho ve skutečnosti zbavuje možnosti přijmout pomoc. Dokud o pádu nemluvíš, můžeš předstírat, že ještě úplně nenastal.

V té době jsem chodil do KFC. Ne proto, že bych si mohl běžně koupit jídlo, ale protože tam zůstávaly nedotčené zbytky po turistech, často po dětech nebo po mladých ženách, u nichž jsem podle vzhledu usuzoval, že se jídla sotva dotkly a že je bezpečné je sníst. Používal jsem jeden kelímek na bezplatné doplňování nápoje tak dlouho, až se téměř rozpadl.

Kotrba mě tam jednou uviděl.

Nic jsem mu neřekl. On se na nic neptal. Nevím, co přesně pochopil ani jak. Možná si všiml něčeho, co jsem se snažil zakrýt. Možná jen spojil několik detailů způsobem, jakým vždy spojoval zdánlivě nesouvisející informace.

Přišel ke mně a bez jediného komentáře mi zasunul do kapsy pět tisíc korun.

Nikdy se k tomu nevrátil. Nikdy mi nepřipomněl, že mi pomohl. Nepoužil to ani v některé z našich pozdějších hádek, a měl jich dostatek, při nichž by méně elegantní člověk takový dluh vytáhl jako zbraň. Pět tisíc korun může být pro někoho běžná částka. V určitém okamžiku života však znamená rozdíl mezi tím, zda člověk ještě několik týdnů vydrží, nebo se definitivně propadne.

Kotrba je schopen hlučných gest, dlouhých polemik a slovních útoků, které nelze přehlédnout. Jeho nejdůležitější gesto vůči mně však bylo téměř neviditelné.

Naše přátelství samozřejmě nikdy nezískalo podobu klidného vzájemného obdivu dvou stárnoucích mužů, kteří si nad sklenicí připomínají, jak byli v mládí chytří. Dokázali jsme si vytvářet situace hodné mexické telenovely.

Jednou jsem se v rozrušení rozběhl přes Malostranské náměstí směrem k němu. Kotrba se mezitím snažil co nejrychleji nastoupit do tramvaje a uniknout mým nadávkám i našemu právě probíhajícímu sporu. Příčinou byla mimo jiné jeho tehdejší role ideového tutora Josefa Nerušila z SPD. Vidím tu scénu dodnes: já se řítím přes náměstí, přesvědčený, že dějiny vyžadují okamžité vysvětlení, zatímco Kotrba chápe příjezd tramvaje jako vzácnou možnost ukončit debatu fyzickým přesunem.

Nebyla to naše nejdůstojnější chvíle. Byla však pravdivá.

Nedávno mi znovu dobře poradil v oblasti, která skutečně patří k jeho nejhlubším odborným schopnostem: v estetice, grafickém designu a vizuální komunikaci. Přes všechny politické střety, přehnané soudy a rozdílné interpretace světa v něm zůstává mimořádně citlivý výtvarník. Vidí vztah mezi tvarem a mocí, mezi typografií a autoritou, mezi uspořádáním stránky a způsobem, jakým čtenář pochopí argument. Nejde jen o to, zda něco vypadá dobře. Jde o to, co tím vzhledem sděluje ještě předtím, než člověk začne číst.

Pokračujeme tedy v tom, co děláme už dlouhá léta: shodujeme se na tom, že spolu nesouhlasíme.

Mezi námi však zůstala náklonnost, která nevzniká snadno v dospělosti. Připomíná pouta vytvořená v dospívání, na vojně nebo během nějakého dlouhého společného dobrodružství, při němž lidé viděli jeden druhého unaveného, směšného, rozzuřeného, bez peněz, vítězného i poraženého. Takový vztah už nestojí na souhlasu. Přežil příliš mnoho na to, aby závisel na aktuálním názoru na Rusko, sociální demokracii, veřejnoprávní média, kulturní války nebo kohokoli, kdo se zrovna objevil v české politice.

Kotrba je pro mě něco jako fascinující bratranec. Bratranec, se kterým se hádám, kterému někdy nemohu přijít na jméno, jehož argumenty mě dokážou přivést k zuřivosti a jehož jistota mě někdy nutí kontrolovat každou druhou větu. Ale stále bratranec.

Rodinná příslušnost v tomto smyslu není biologická. Vzniká z věcí, které lidé společně postavili, pokazili, zachránili a přežili.

Štěpán Kotrba nikdy nepřestane být podstatnou součástí dějin Britských listů. Bez něj by jedna z jejich nejživějších, nejodvážnějších a nejrozpornějších etap vypadala jinak. Možná klidněji, možná uhlazeněji, ale také méně elektricky.

A nikdy nepřestane být podstatnou součástí mého vlastního života. Ne proto, že jsme si byli názorově blízcí. Ale protože v době, kdy jsem nic neřekl, pochopil. A když pochopil, také nic neřekl.