Jaký to má všechno smysl?

29. 7. 2026 / Jan Molič

 

Nejde o to, že by pokrok neměl dobré stránky. Umělá inteligence za poslední rok prodělala kvalitativní skok takový, že člověk žasne. Bavit se s Claudem je jako bavit se s vysoce inteligentním člověkem. Jenže namísto nového nadšení se – aspoň u mě – dostavuje pocit, že toho už je příliš.

S AI si jde pokecat o životě namísto psychiatra. Nemusíte vyjít z domu. Na druhou stranu, AI udělá hravě všechno to, co vás kdy těšilo. Bude lepší ve všem, v čem jste byli jedineční. Co vám dávalo dopamin. A nakonec vám vysvětlí, že máte depresi, když už nenacházíte svůj smysl, natož smysl v krysích závodech, které přece všechny ostatní tolik baví.

(Možná se právě chystám problém přehnat do extrému. Možná namítne, že umělá inteligence je jen nástroj – a záleží přece na použití nástroje. Dobrá, jenže jedna věc je nástroj a druhá věc je zbozštění toho nástroje. Což se podle mě děje. AI je supernástroj, který člověk umístil na piedestal a uctívá jej jako modlu. Pro své nové "zlaté kleště" bude umírat, pro ně bude makat 10x rychleji. Jinak řečeno, datacentrum musí jet, i kdyby se měli na frontě všichni postřílet.)

AI nepovažuju za inteligenci, nýbrž pouze za část inteligence, za ryzí rozum. Rozum, který byl původně nástrojem, jenž člověku usnadňoval život. Jenže rozum, pakliže byl zbozštěn a očekává se od něj spása, bude neukojitelný. Bude mít puzení jít bezcílně dál, hloub, výš; objevovat, shromažďovat, kompilovat. Tedy ne úplně bezcílně; jeho cílem je totiž dělat právě tohle – ovšem bez vyššího smyslu. Bude množit vědomosti a schopnosti, růst jako krystal, puzen fyzikálními silami či Schopenhauerovou slepou vůlí. Rozvine jakýkoli myšlenkový systém, aniž by se ptal proč. Tohle chování přesně vykazuje AI: že rozum je jen mechanická statistika. Nevědomý vykonavatel, řešitel cest v naučených vzorech. A ano, je to úžasné.

Jenže lidský rozum se poněkud zvrhl a, skrze ten umělý, vykazuje navíc známky rakovinného bujení. Schopnosti AI rostou exponenciálně, připomíná to cosi jako mentální nádor, rakovinu v myšlení. Člověk je schopen vygenerovat víc myšlenek než dřív, jenže brzy bude spotřebovávat ještě víc zdrojů, včetně zdrojů společenských, až pacienta, společnost, možná vyčerpá. Je možné, že v terminální fázi bude AI skládat překrásné symfonie – jenže už nebude pro koho. Bude točit úžasné filmy – na něž nebude kdo by se díval.

Lidé sice nevyhynou, jenže nikdo z pacientů už nebude mít čas na poslech těch symfonií. Nebude ani schopen je dovyslechnout do konce, protože neudrží pozornost. Nebo, všimli jste si, jak technologie zabíjí pacienty také tím, že jim upírá čas mít děti a věnovat se jim? Lidi v potomcích nevidí smysl. Buď je nechtějí přivádět do tohoto světa nebo smysl spatřují v růstu růstu.

Pokud se člověk přestane ptát, komu nebo čemu slouží, kde je potom rozdíl mezi člověkem a strojem? Člověk, bude-li mu zadán prompt "pracuj 10x víc" – a udělá to – nebude ničím jiným než strojem. AI se taky neptá a slepě vykonává.

Proč člověk pracuje na tom, aby se stal strojem? Proč se vzdává svobod, když vidí, že se jich vzdává? Proč chce být sledován na každém kroku nebo loven autonomními drony, když vidí, že to není žádná dystopie? Proč hodlá drancovat ještě víc zdrojů, když vidí, že to povede k sebezničení? – Protože se vzdal toho čím snad byl: vědomým.

A ještě vám "společnost strojů" bude tvrdit, že jste rozbití, když o smyslu sebedestrukce pochybujete. Ne, není to klinická deprese, nevyřeší ji léky na zpětné zachytávání serotoninu. Nevyřeší ji soma. Není to ani krize středního věku (byť trochu lituji toho, že jsem jako programátor přispěl svou trochou do mlýna). Odmítání zahlcení není deprese, nýbrž přirozená reakce na přetížení. Je to reakce vědomí, které kroutí hlavou nad tím, co vyvádí rozum utržený ze řetězu.

Pacient, kterého stihlo nevědomí, si ani nechce připustit nemoc. Utíká do práce jako workaholik, vytěsňuje fakt, že ho to zabíjí. Vrhá se poměřovat síly se strojem, jako by to snad byla smysluplná výzva. Pracuj ještě rychleji a víc! Vysmívá se přitom teenagerům, kteří podléhají stejně destruktivním výzvám na TikToku.

Řešení? Útěk. Arthur Schopenhauer utíkal k umění, surrealisté utíkali do snů. Lidé odjakživa někam utíkali, protože rozum má své limity. Zabývali se proto něčím, co nedávalo smysl. Cesta ven zřejmě vede skrz popření rozumu. Skrz alogičnost a neefektivitu. (Bohužel tím se člověk stává nezaměstnatelným v oboru, který ho dosud živil.)

Je dobře, že ten stav zahlcení nakonec přijde. Vypadá jako deprese, přesto je branou z matrixu. Je to stav, kdy už neočekáváte, ba ani nechcete žádný další wow efekt, žádnou další zábavu. Nechcete nic. Teprve v té nicotě najdete to co hledáte, třeba nový smysl.