Španělský El País
popsal případ knihkupce Marçala Fonta z Badalony, kterému začaly chodit
objednávky, u nichž poštovné stálo víc než samotné knihy. Podobné
zkušenosti hlásí obchodníci v jiných zemích a kolem kanadské společnosti
Zoom Books vznikly otázky, komu přesně obrovské množství nakoupených
titulů dále prodává.
O samotném destruktivním skenování přitom
pochybnosti nejsou. Ze soudního sporu amerických autorů se společností
Anthropic vyšlo najevo, že firma stojící za systémem Claude utratila
miliony dolarů za miliony fyzických knih, nechala odstranit jejich
vazby, jednotlivé stránky průmyslově naskenovala a papírové exempláře
poté vyřadila. Americký federální soudce William Alsup v roce 2025
rozlišil dvě velmi odlišné věci: digitalizaci knih, které Anthropic
skutečně koupil, považoval v konkrétním kontextu za přípustný fair use,
zatímco vytvoření rozsáhlé knihovny z pirátsky stažených knih pod
stejnou ochranu nezahrnul. Spor o pirátské kopie nakonec vedl k
obrovskému vyrovnání s autory a vydavateli. Jinými slovy, nejde o
městskou legendu o technologických barbarech, kteří možná někde řežou
knihy; víme, že průmyslové rozřezávání a skenování milionů legálně
nakoupených knih skutečně proběhlo.
Přiznávám ale, že první část
tohoto příběhu ve mně nevyvolává takové zděšení, jaké zjevně vyvolává v
některých milovnících knih. Možná proto, že jsem nikdy neměl zvláštní
potřebu zaměňovat obsah knihy za předmět, do kterého byl tento obsah
zabalen. Když jsem studoval na univerzitě, spolužáci se pravidelně
děsili mého zvyku vytrhávat z knih stránky. Rád jsem četl vleže, knihu
držel nad očima a několik set stran začne po nějaké době připomínat spíš
činku než literaturu, takže jsem jednoduše oddělil část, kterou jsem
právě četl, a pokračoval. Pro některé spolužáky to bylo téměř rouhání.
Mně připadalo zvláštní, že někdo přisuzuje kusu lepenky a potištěného
papíru větší důstojnost než myšlenkám, které na něm byly zachyceny.
Knihu jsem nekupoval proto, abych jí zajistil dlouhý a důstojný důchod v
knihovně, ale abych ji přečetl.
A dodnes mě
baví drobná ekologická zvláštnost kultu papírové knihy: velmi často
právě lidé, kteří chtějí zachránit každý strom, zároveň považují za
kulturní zločin, když přestaneme uchovávat každý předmět, který jsme z
těch stromů vyrobili.
Samozřejmě tím nechci tvrdit, že fyzická
podoba knihy nemá žádnou hodnotu. Má ji někdy nesmírnou, jenže ne
pokaždé ze stejného důvodu. První vydání, autorský exemplář s
poznámkami, marginálie významného čtenáře, neobvyklá vazba, zaniklá
typografická technika, regionální tisk vydaný v několika desítkách kusů
nebo třeba politický samizdat nejsou pouze kontejnery textu. Jsou
historickými předměty a část informace, kterou nesou, vůbec není možné
převést prostým OCR do souboru. Pokud archeolog najde dopis napsaný
vojákem v roce 1917, také mu nevysvětlíme, že můžeme přepsat věty do
Wordu a originál potom klidně spálit. Materiál, rukopis, poškození,
inkoust, provenience a někdy i způsob, jakým byl předmět používán, patří
k jeho významu. Problém začíná ve chvíli, kdy tuto samozřejmost
rozšíříme na každý pátý exemplář masově vyráběné příručky z roku 1989,
která třicet let ležela v antikvariátu za cenu levnějšího oběda.
Knižní
kultura má totiž vlastní druh sentimentality, o němž se mluví méně než o
sentimentalitě technologických nadšenců. Když vidíme na zdi deset tisíc
knih, automaticky tomu říkáme vědění, i když devět tisíc z nich už
možná nikdo nikdy neotevře. Když stejných deset tisíc textů vidíme jako
několik terabajtů dat, máme najednou pocit, že něco lidského zmizelo.
Část tohoto pocitu je oprávněná, protože čtení knihy jako celku není
totéž jako extrakce textu a lidská práce s knihou není totéž jako její
statistické zpracování. Část je ale prostý fetiš předmětu. Jsme
společností, která bez velkého dramatu vyhazuje miliony knih, jakmile je
knihovny nemají kam dát, knihkupectví je nemohou prodat a dědicové
zemřelého čtenáře potřebují vyklidit byt, ale jakmile stejnou knihu
zničí stroj poté, co z ní získal její obsah, začneme mluvit jazykem
kulturní apokalypsy.
Právě zde se mi zdá případ umělé inteligence
podstatně složitější, než naznačuje snadná analogie s pálením knih.
Pálení knih mělo historicky odstranit text z oběhu, zamezit jeho čtení a
pokud možno vymazat myšlenku spolu s fyzickým nosičem. Destruktivní
skenování dělá v technickém smyslu téměř opak: fyzický nosič obětuje
právě proto, aby byl jeho obsah strojově zpracovatelný. To samozřejmě
samo o sobě nečiní celý proces morálně správným, stejně jako zkopírování
cizí knihy automaticky neřeší autorská práva. Jen je nepřesné stavět
řezací stroj společnosti zabývající se AI vedle hranice s knihami a
tvářit se, že jde o stejný kulturní čin. Jeden proces chce informaci
zničit, druhý ji chce využít, možná až příliš důkladně.
A tady se
dostávám k části, která mi na celém příběhu připadá fascinující. Starý
odborný svazek, regionální historie, zapomenutá sociologická studie nebo
technická publikace může strávit posledních třicet let svého fyzického
života na polici, odkud si ji koupí šest lidí, pokud bude mít štěstí.
Její obsah není zakázaný ani utajený; je pouze prakticky neviditelný.
Kniha existuje, ale její společenský dosah se blíží nule. Pokud je tento
text digitalizován a stane se součástí korpusu, na němž se učí jazykový
model používaný miliony lidí, nevznikne z něj samozřejmě milion nových
čtenářů té knihy. Model není knihovna a uživatel většinou nedostane ani
název původní publikace, natož možnost si ji přečíst od první stránky do
poslední. Přesto mohou její pojmy, fakta, jazykové souvislosti, odborná
terminologie a způsoby, jimiž autor před desítkami let uspořádal
určitou oblast lidské zkušenosti, přispět k systému, z něhož následně
čerpá nesrovnatelně více lidí. To není zachování knihy v klasickém
smyslu, ale není to ani jednoduché zmizení jejího obsahu.
Právě
tento rozdíl je podle mě důležitější než otázka, zda máme litovat
dalšího fyzického exempláře. Umělá inteligence totiž text neukládá do
nějaké kouzelné digitální knihovny uvnitř modelu, odkud jej lze kdykoli
zase vytáhnout. Jazykový model se učí statistické vztahy z obrovského
množství materiálu a výsledkem není archiv, který by byl spolehlivou
náhradou originálu. Dokonce může fakt z knihy reprodukovat nepřesně,
smíchat jej s jinými zdroji nebo jej vůbec nedokázat vybavit. Proto bych
nikdy netvrdil, že naskenovat poslední existující exemplář knihy,
zničit ho a použít data k tréninku modelu znamená knihu zachránit. To by
bylo technicky i kulturně nesmyslné. Tvrdím pouze něco skromnějšího a
podle mě zajímavějšího: pokud fyzických exemplářů existuje dost a jeden z
nich se promění ve vstupní materiál systému, který dokáže části tam
obsaženého lidského poznání znovu využívat v nesrovnatelně širším
měřítku, není pro mě jeho fyzická smrt automaticky kulturní ztrátou.
Dokonce
bych řekl, že vzniká podivný nový druh posmrtného života knih. Autor
regionální studie z roku 1974 si jistě nepředstavoval, že jeho popis
určitého nářečí, průmyslu, zemědělské techniky nebo místních politických
sporů bude o půl století později jedním z nepatrných stavebních kamenů
systému schopného odpovídat lidem na druhém konci planety. Možná bychom
měli být opatrní s romantickou představou, že lepším osudem jeho knihy
je čekat v antikvariátu do roku 2043, až majitel obchodu usoudí, že
zabírá místo a vyhodí ji. Velká část světového tištěného dědictví
nezaniká dramaticky. Nehoří při diktaturách, nepadá za oběť ničivým
ideologiím a nelikvidují ji futuristické stroje. Prostě pomalu ztrácí
čtenáře, plesniví ve sklepích, mizí při stěhování a končí ve sběru. Z
tohoto pohledu je představa, že ještě před koncem fyzického exempláře
někdo zachytí jeho text, méně pochmurná, než se na první pohled zdá.
Zároveň
zde ovšem vzniká podstatně vážnější problém, který je podle mě poněkud
zakrytý debatou o uřezávání hřbetů. Jestliže veřejná knihovna
digitalizuje starý fond, výsledkem může být archiv, katalog, badatelská
databáze nebo alespoň digitální konzervační kopie. Společnost získává
nový způsob, jak se k materiálu vrátit. Pokud totéž provede soukromá
technologická firma, může být výsledkem pouze neveřejný dataset a
nakonec komerční model. Fyzická kniha tedy zmizí z trhu, digitální kopie
zůstane uvnitř firemní infrastruktury a veřejnost dostane pouze službu,
která byla s její pomocí vytvořena. To už není prostý konflikt papíru a
digitálního světa. Je to otázka vlastnictví kulturní paměti.
A
právě tam bych hledal regulaci, pokud vůbec nějakou potřebujeme. Ne v
infantilním zákazu „ničit knihy", jako by zákon měl chránit každou
starou příručku k databázi dBase III před řezačkou, ale v rozlišování
mezi exemplářem běžným a exemplářem skutečně nenahraditelným a mezi
digitalizací jako zachováním a digitalizací jako privatizací. Pokud
technologická společnost koupí jeden z tisíců existujících exemplářů
knihy z roku 1993 a zničí jej kvůli rychlému skenování, vidím v tom
především průmyslový postup. Pokud vykoupí poslední známý exemplář
lokální publikace, fanzinu nebo malonákladového tisku, zničí jej a
jedinou digitální kopii schová do neveřejného datasetu, situace je úplně
jiná. Rozumná pravidla by se měla zabývat právě tímto rozdílem, nikoli
předstírat, že všechny knihy jsou kulturně zaměnitelné jen proto, že
všechny mají stránky.
Možná by se dokonce dala vytvořit velmi
prostá dohoda mezi technologickým průmyslem a společností. Chcete-li
nakupovat a destruktivně skenovat miliony běžných knih, které jsou stále
dostupné v jiných exemplářích, dělejte to. Pokud ale fyzický exemplář v
procesu zanikne, měla by existovat povinnost uložit kvalitní digitální
konzervační kopii v nezávislém depozitáři, národní knihovně nebo jiné
veřejné instituci, s přístupem samozřejmě omezeným podle autorského
práva. Firma by dostala data potřebná pro svůj model, společnost by
dostala jistotu, že převod papíru do digitální podoby neznamenal zmizení
původního textu do firemního černého boxu. V takovém uspořádání by
technologický hlad po knihách mohl dokonce pomoci digitalizovat
obrovskou vrstvu dvacátého století, na kterou knihovny nikdy neměly
peníze ani pracovní sílu.
Je také příznačné, že technologické
společnosti vůbec zjistily, jak cenné tyto zapomenuté knihy jsou.
Internet býval prezentován jako téměř nekonečný rezervoár lidského
poznání, jenže internet není světová knihovna. Je to zvláštně
deformovaný výběr toho, co lidé v určité době považovali za vhodné
zveřejnit online, co vyhledávače dokázaly najít, co platformy dovolily
zachovat a co nezmizelo při dalších technologických změnách. Obrovské
množství lidských zkušeností, odborných znalostí, místních dějin a dávno
neaktuálních, ale historicky zajímavých poznatků nikdy pořádně
digitalizováno nebylo. Navíc se dnešní internet stále více plní textem
vytvořeným nebo upraveným samotnými generativními systémy, což z
původního, jednoznačně lidského textu dělá pro další vývoj modelů zvlášť
atraktivní materiál. Staré knihy se tak paradoxně stávají jedním z
míst, kam se nejmodernější technologie vrací hledat svět před sebou
samou. Právě hlad po kvalitním, odborném a lidsky vytvořeném textu patří
mezi důvody uváděné v současných zprávách o novém zájmu AI firem o
starší knižní fondy.
To je na celé věci možná nejhezčí ironie. Po
čtvrt století jsme poslouchali, že internet učiní knihy zbytečnými, a
nyní nejpokročilejší systémy vzniklé z internetu skupují nákladní auta
knih, protože zjistily, že na internetu něco chybí. Ne vůně papíru,
elegantní vazba ani ten příjemný pocit, který máme při pohledu na
vlastní knihovnu a který někdy nápadně převyšuje množství knih, jež jsme
z ní skutečně přečetli. Chybí mu část lidského poznání, která zůstala
uvězněna v papíru. Jestli kvůli jejímu vysvobození padne za oběť jeden z
mnoha běžných fyzických exemplářů, nemám potřebu svolávat kulturní
pohřeb.
Mnohem více mě zajímá, kdo bude vlastnit to, co jsme z
těch knih vytáhli, zda původní text zůstane někde dohledatelný a zda
autorovo dílo nezmizí jako identifikovatelné dílo pouze proto, aby se
jeho molekuly rozpustily v komerčním produktu. Tam podle mě leží
skutečný konflikt. Ne mezi milovníkem papíru a bezcitným strojem, ale
mezi dvěma představami o tom, co znamená uchovávat a šířit lidské
poznání. Jedna může uchovat perfektní fyzický exemplář, na který už
nikdo nesáhne. Druhá může zničit papír a roznést část jeho obsahu do
systému používaného miliony lidí, ovšem za cenu toho, že původní zdroj
zmizí za zdí soukromé společnosti. Rozumná společnost by neměla být
nucena vybrat si jednu z těchto dvou nedokonalých možností. Může
požadovat, aby zůstal zachován skutečně cenný předmět, aby digitální
kopie nezmizela z veřejné paměti a zároveň aby poznání, které desítky
let leželo téměř bez užitku na polici, mohlo dostat nový život. Právě
obsah byl koneckonců důvod, proč jsme všechny ty stromy porazili.
Diskuse