Ukrajina: "Modli se, ať tuhle noc přežiju"

26. 10. 2026

 

Byl povolán jako pěšák do 100. samostatné mechanizované brigády. Před nasazením se postavil na váhu – 96 kilogramů. Po několika měsících v Kostiantynivce zhubl o polovinu své tělesné hmotnosti.

Na Nadině zápěstí visí stříbrné hodinky s modrým ciferníkem. Nechala si na ně vygravírovat tři slova: „Mám tě rád, pusinky, ahoj.“

Takhle Hennadii končil každý rozhovor.

Jeho pozice byla posledním obranným bodem mezi Kostiantynivkou a Rusy. Sklep, který často hořel kvůli ostřelování. Tři otřesy, jedno zranění od šrapnelu. Hlad. Žízeň. Padlí kamarádi.

Jednou na pozici dorazil balíček se sušeným ovocem a ořechy.

Hennadii se právě posadil na postel, když poblíž vybuchla bomba. Místnost zaplnila stěna prachu a všechno se rozletělo po podlaze. Když se prach usadil, dokázal myslet jen na ty ořechy.

Sebral je z podlahy, očistil je a snědl – i když mu písek skřípal mezi zuby. Nikdo nevěděl, kdy dorazí další zásilka jídla.

V létě už sbírali dešťovou vodu.

Hennadij nadšeně popisoval, jak proud vody tekl do odříznuté plastové láhve:

„To není jen kapání, to teče! To je ale proud! Jak krásné! Netušil jsem, že mě déšť může tak potěšit. Mám úplně sucho v ústech.“

Uvnitř budovy byly trubky. Rozebral je, aby vypustil veškerou stojatou vodu, která v nich zůstala.

Červen byl obzvláště suchý. Někdy vydrželi tři nebo čtyři dny bez jídla.

Pak dorazil malý balíček: 1,5 litru vody, dvě balení instantních nudlí, tři tyčinky a nějaké bonbóny – pro tři muže.

Téměř všechno hned snědli.

Řekl své ženě:

„Stojím na pozorovatelně a uvědomuji si, že i kdyby Rusové právě teď začali postupovat, nemám sílu zvednout pušku a střílet zpět.“

Někdy mu z hladu ztmavlo před očima. Stačilo, aby vyšel pár schodů, a už se mu točila hlava.

Hennadij vzpomínal:

„Včera jsem šel k hromadě odpadků, kam vyhazujeme prázdné konzervy od jídla. Nasbíral jsem je, nalil do nich trochu vody, přidal trochu soli a podařilo se mi seškrábat alespoň trochu tuku. V podstatě to byla břečka. Ukázalo se, že to chutná dobře. Voní to jako maso, jako dušené maso z konzervy.“

100. samostatná mechanizovaná brigáda vysvětlila, že dodávky zásob do Kostiantynivky byly kvůli ruské ofenzivě nesmírně obtížné.

K pozici se nemohla dostat ani vozidla, ani pozemní robotické systémy. Jediným způsobem, jak doručit zásoby, byly drony – a ty mohly přepravit jen omezené množství.

Jednoho rána oblast zahalila hustá mlha.

Vojáci dostali rozkaz střílet s cílem zabít, pokud zahlédnou někoho, kdo se blíží.

Hennadii měl službu, když si všiml, že se někdo pohybuje směrem k jejich pozici.

Začal střílet.

Ten člověk utekl a šlápnul na minu. Šrapnel mu roztrhal tělo.

Později přišla přes vysílačku zpráva s pokynem, aby se pokusili zavolat na zraněného muže pomocí jeho volacího znaku.

Odpověděl.

Byl to jeden z jejich vlastních vojáků.

Odtáhli ho do sklepa, nasadili mu škrtidlo a obvázali ho. Přežil ještě 15–20 minut, ale jeho zranění byla smrtelná.

Než zemřel, stačil jim voják na mapě ukázat, kde se nacházejí ruské pozice. Také vysvětlil, že mu došla baterie v vysílačce.

Tato událost Hennadije zdrtila.

O tom vojákovi řekl:

„Šlápl na minu, kterou jsem v podstatě nastražil sám. Strávil na své pozici deset měsíců a už ho stahovali pryč. Brzy mohl být doma… A dnes je to pro mě sedm měsíců na této pozici.“

Z sousední pozice přišla ještě jedna zpráva.

Jeden ze čtyř vojáků náhle vážně onemocněl.

Svým kamarádům se přiznal, že kvůli zoufalému nedostatku vody pil celý měsíc moč.

„Kéž by to byla jeho vlastní čerstvá moč! Ale ne, byla to moč, která tam stála už šest měsíců. Už zčernala! Používali ji k přípravě instantních nudlí a pili ji přímo. Voda nebyla!“ vyprávěl Hennadij.

Oba vojáci zemřeli během několika dní.

Od června začal Hennadij říkat, že je nikdy nevystřídají.

„Zůstaneme tady,“ řekl Nadě

V Kostiantynivce se blížil k osmému měsíci.

Hennadij Osadčij se svého střídání už nedožil.