K výročí 17. listopadu: jak padl komunistický systém v Evropě podle Gorbačovova životopisu, část pátá

17. 11. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 23 minut

4. část: https://www.blisty.cz/art/137394-k-vyroci-17-listopadu-jak-padl-komunisticky-system-v-evrope-podle-gorbacovova-zivotopisu-cast-ctvrta.html

3. část: https://www.blisty.cz/art/137198-k-vyroci-17-listopadu-jak-padl-komunisticky-system-v-evrope-podle-gorbacovova-zivotopisu-treti-cast.html

2. část: https://blisty.cz/art/137086-k-vyroci-17-listopadu-jak-padl-komunisticky-system-v-evrope-podle-gorbacovova-zivotopisu-druha-cast.html

1. část: https://www.blisty.cz/art/136956-k-vyroci-17-listopadu-jak-padl-komunisticky-system-v-evrope-podle-gorbacovova-zivotopisu-cast-prvni.html

Gorbačov neměl dění ve východní Evropě jako prioritu. Stále doufal, že vše se odehraje v intencích demokratického socialismu. Obdivoval Jaruzelského, a když mu ten řekl, že v Polsku budou muset uspořádat svobodné volby, Gorbačov poukázal na to, že v Sovětském svazu už byly. Když jasně vyhrála opozice, Gorbačov byl rád: ať ukážou co umí, cesta socialismu nakonec zvítězí. To samé v Maďarsku. Složitější to bylo v NDR, kde vládl jemu odporný Honecker. Gorbačov za ním přijel nechat se poučovat a ponižovat za podmínky, že bude moci promluvit k politbyru. Tam pak naznačil, že by měli Honeckera odvolat, což se pak rychle stalo. Po pádu Berlínské zdi celý vývoj ve východní Evropě nabral takové rychlosti, že Gorbačov ztratil jakoukoli možnost iniciativy.

 

Výmluvné je to zejména v případě Německa. Devět milionů východních Němců navštívilo po pádu zdi Spolkovou republiku a vrátili se. Většina populace NDR nechtěla sjednocení a věřila v Gorbačovův socialismus. Proti rychlému sjednocení Německa byla západní Evropa i Sovětský svaz, Spojené státy byly otevřenější, ale pasivní. Thatcher v září navštívila Moskvu, kde říkala hodinu v oficiální televizi chvály na Gorbačova, a jemu osobně pak svěřila, že Británie odmítá sjednocení Německa. Prý by to znamenalo katastrofu. Mitterrand měl podobný postoj, který halil do oficiálních sdělení, že Německo se postupně sjednotí jako celá Evropa. Gorbačov tvrdil svým poradcům, že ztrátu východního Německa by mu občané Sovětského svazu nikdy neodpustili, ale spoléhal především na Západ, že to nepřipustí. S Kohlem měl ostatně dorozumění, že německá jednota je věcí daleké budoucnosti.

Mimo Bushovy oficiální postoje Gorbačov měl dva telefonáty ze Spojených států, které jej ujistily, že také Spojené státy jsou proti. Volali mu Kissinger a Brzezinski, každý sám za sebe. Kissinger navrhoval americko-sovětské rozdělení Evropy, které by zajistilo, aby Evropané nezlobili. Brzezinski mluvil o případném sjednocení Německa jako o katastrofě. Asi nikdo z těchto lidí si nedovedl představit velké Německo jako mírový, demokratický stát.

Situaci změnilo jedno bizarní nedorozumění. Sovětský expert na Německo a bývalý velvyslanec v Bonnu Falin, který měl velkou důvěru Brežněva ve svých návrzích na sbližování Sovětského svazu se Spolkovou republikou a který měl skutečný doktorát (ostatní vysoce postavení sovětští vůdci měli doktoráty, pokud měli, získané podvodem), se cítil za Gorbačova utlačený Ševardnadzem a dalšími. Navíc se mu nelíbilo, že Gorbačov sází na duo Kohl-Genscher, tedy na pravičáky, on chtěl naopak budovat vztahy se socialisty. Rozhodl se proto pro bizarní akci, kdy nechal o své vůli informovat Kohlovo okolí, že sovětské vedení zvažuje možnost německé konfederace a že oficiální pozice nereflektuje skutečný sovětský postoj. Kohl se na základě toho rozhodl přednést v Bundestagu projev, o němž dopředu informoval jen Bushe: Spolková republika požaduje sjednocení podle desetibodového plánu a podmiňuje ekonomickou pomoc východnímu Německu nezvratnými demokratickými reformami s pluralitním politickým systémem (všem bylo v zásadě jasné, že pokud by v komunistickém Německu byla normální politická soutěž, dojde ke sjednocení obou zemí). Nebyla tam ovšem žádná data a sám Kohl počítal s procesem dlouhým pět až deset let.

Kohl svým projevem v Bundestagu rozzuřil Gorbačova, který se pak Genschera ptal, jak by měla ta německá konfederace vypadat – bude v NATO, bude ve Varšavské smlouvě? Také v západní Evropě se cítili Německem zrazeni. Mitterrand těžce nesl, že nebyl informován předem. Nicméně proces německého sjednocení se dal do pohybu a skutečné zájmy velmocí už nebylo možno veřejně prezentovat proti vůli německé veřejnosti. Ostatně sama Thatcher v Moskvě odmítla, aby její slova o britském postoji k německému sjednocení byla součástí zápisu z jednání (zaznamenal je o své vůli Gorbačovův poradce). Takhle fungují dějiny.

“Said Mitterrand on November 10, “Gorbachev will never agree to go further, or else he will be replaced by a hawk.” As for people fomenting demonstrations in Berlin, according to Mitterrand, they were “playing with world war without knowing what they are doing.” (...)

Margaret Thatcher, as usual, put in more directly to Gorbachev in Moscow on September 23, so directly that she asked no written record be made of her remarks, although Chernyaev noted them down immediately afterward. “Britain and Western Europe are not interested in the unification of Germany. The words written in the NATO communiqué may sound different, but disregard them. We do not want the unification of Germany (which) would undermine the stability of the entire international situation and could lead to threats to our security” (...)

Mitterrand, typically for him, was less direct. Like the British, the French had never been keen on German unification. But by November he understood that the issue demanded attention. “I am not afraid of reunification,” he declared at a Bonn press conference on November 3. “I do not ask myself that kind of question as history advances. History is there, I take it as it is.” But he still assumed unification would come slowly after a gradual reproachment between FGR and a democratic GDR. (...)

Other European powers, such Italy and the Netherlands, weren’t eager to see Germany reunited either. (...)

“I don’t share the concern that some European countries have about a reunified Germany,” Bush declared on October 24. He wasn’t “pushing” reunification... or “setting timetables,” or “making a lot of pronouncements.” “It takes time. It takes a prudent evolution.” But the subject was “so much more front and center because of the rapid changes taking place in East Germany.”

Meanwhile, however, two former White House national security advisers... had raised doubts in Gorbachev’s mind about Washington support for German unity. The first was Kissinger whom Gorbachev referred to as “Kisa”... “Kisa” had “hinted at the idea of USSR-USA condominium” to make sure that “the Europeans do not misbehave”. Kissinger warned that German nationalism could be bad for both the United States and the USSR. Zbigniew Brzezinski outdid Kissinger in an October 31 conversation with Aleksandr Yakovlev. If East Germany were to “crumble”, the issue of German reunification would “immediately arise,” and this would be dangerous, for a "united and powerful Germany would correspond neither to your interests nor to ours.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 488-490.

 

Na začátku prosince 1989 proběhl první summit Gorbačov-Bush, na Maltě (pár dní předtím byl Gorbačov na návštěvě Itálie, kde v Milánu i v Římě způsobil masovou hysterii plnou nadšení, dokonce i Jan Pavel II. mu ve Vatikánu žehnal, chválil jeho reformy a modlil se za ně). Obě strany na Maltě čekaly spíše nepříjemné překvapení, a tak přineslo úlevu, když se zjistilo, že Gorbačov a Bush navázali osobní přátelství. A na tom velmi záleželo západoevropským politikům, kteří tlačili Bushe do jednání právě kvůli tomu, že Gorbačov si potrpí na osobní vztahy. Bush vyjádřil podporu perestrojce a nabídl konkrétní pomoc ve smyslu zrušení některých ekonomických opatření Spojených států vůči Sovětskému svazu nebo pomoc se zapojením Sovětského svazu do světového obchodu a pomoc s vytvářením kapitalistických institucí v Sovětském svazu. Obě země na konci roku 1989 považovaly studenou válku za ukončenou a směřovaly k oficiálně přátelským vztahům, ačkoli na obou stranách byli odpůrci ukončení studené války (ve Spojených státech např. Robert Gates).

Celé jedno sezení bylo věnováno situaci v Sovětském svazu a Bush a jeho lidé v něm diskutovali se Sověty o budoucnosti SSSR, jako by šlo o zasedání sovětského politbyra. Gorbačov byl nadšený. Bushe ale více zajímala situace ve střední Americe, naopak dění v Evropě jen málo. Američané dali najevo Sovětům, že by neměli nic proti jejich vojenské intervenci do Rumunska v souvislosti s násilným pádem tamního režimu. Sověti to odmítli. Bush také zmínil, že Spojené státy nebudou bránit sjednocení Německa a že jsou všichni ve Spojených státech překvapeni, jak rychle se věci v Evropě vyvíjejí. Bush chválil Gorbačova za výsledky jeho reforem a jeho přístup k evropským záležitostem. Úspěch perestrojky považoval za věc světové bezpečnosti.

Nicméně perestrojka se nedařila. Lidé sice měli stále více peněz, ale mohli si stále méně koupit. Premiér Ryžkov na začátku roku konstatoval, že Sovětský svaz nemá obilí ani peníze a že situace je beznadějná. Gorbačov také ztrácel elán a přes veškerou snahu zůstat rozumný a optimistický se z něj v Sovětském svazu stával kůl v plotě, jemuž už nikdo nevěnoval pozornost. V naprosté defenzívě a bez sil se ocitl na konci roku 1990, ale už předtím v červnu na ustavujícím sjezdu Komunistické strany Ruska (do té doby neexistovala) nebyl schopen čelit svým konzervativním kritikům. Rozčarován se vracel také z Pobaltí, kde narazil na tvrdé odmítnutí nabídky federálního uspořádání státu. Snažil se tamní lidi přesvědčit, že federace vypadá jinak než to, co zažili v Sovětském svazu, a že nyní je čas na vytvoření takové federace. Narazil na odmítnutí.

Na druhé straně armáda začala tlačit na vojenskou akci proti separatismu v Pobaltí, mělo to proběhnout jako Československo 1968. Gorbačov celý rok čelil těmto snahám a byl pod obrovským tlakem. Na jedné straně mu bylo jasné, že se Sovětský svaz nesmí rozpadnout, na druhé straně odmítal násilí. Násilí ale musel použít v Ázerbájdžánu, kde docházelo k lynčování Arménů (ve skutečnosti ozbrojený zásah situaci jen zhoršil). Prý to mělo na jeho psychiku devastující dopad. Tady ukázka, v jak slepé uličce bylo tehdy myšlení Gorbačovovo i jeho poradců i politbyra ohledně ekonomických reforem:

“Instead of addressing concrete problems facing the country at its January 22 meeting, the Politburo debated a new party platform, with some members endorsing radical innovation like multiparty competition, while others defended old orthodoxies like the “class basis” of Communism and the need for one-party rule. For once, Gorbachev remained mostly quiet, listening to the debate instead of dominating it, as if still in shock after Vilnius and Baku. The next day, he gathered his closest aides to continue the discussion, but as Chernyaev recalled, “we spent six hours on it, and despite our frankness with eight other and Gorbachev, we found ourselves going around in the same circles as the Politburo, looking for “acceptable” formulas that actually obscured the issues. With Baku still burning, the sterile discussion shifted to the abstract issue of what sort of property would be ideologically acceptable as the economy moved toward a market system. Yakovlev was willing to use the term itself, “private property”, as long as it did not… involve “the exploitation of man by man”. Gorbachev preferred “individual labor property. It took Shakhnazarov to remind the group that, of course, „any private property presupposes the exploitation of labor.” Finally, Gorbachev offered the following formulation “so that the people know we are opposed to capitalism”: “The CPSU categorically opposes the people private-capitalism property, but believes that “private-labor” property contribute to the development of society.””

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 505.

 

Gorbačov na jaře 1990 dosáhl zavedení funkce prezidenta. Nějakou dobu preferoval americký, pak francouzský model, nakonec prosadil jakýsi hybrid mezi nimi. Nechal se zvolit poslanci, a nikoli lidem. Moc se tedy přesunula ze stranické úrovně na státní, kde roli politbyra měla hrát prezidentská rada, kterou si Gorbačov sám složil z různých osobností. Rada ale fakticky nefungovala a Gorbačov byl stále alergičtější na opozici nebo zpochybňování správného směru. Byl stále opuštěnější, podrážděnější, vyčerpanější, až začal uvažovat o tom, že bude muset z politiky odejít. Velkou prohrou pro něj bylo zvolení Jelcina předsedou ruského parlamentu. Ruský parlament byl volen mnohem svobodněji než sovětský sněm a Gorbačov velmi nešikovně vybíral hlavní protivníky Jelcina, takže dokonce možná Jelcinovi vlastně pomohl (ale chtěl ho porazit dokonce i za cenu, že by podpořil tvrdého konzervativce; Jelcin měl přitom politickými postoji ke Gorbačovovi blíže než konzervativci).

Jelcin se tak stal významným politikem, který mohl pomocí ruského nacionalismu zničit Sovětský svaz. Je příznačné, že prezident Sovětského svazu, Gorbačov, odmítl přes četná naléhání svých poradců Jelcinovi popřát ke zvolení předsedou ruského parlamentu. Gorbačov se pokusil ovládnout ruskou komunistickou stranu, která přes velkou kritiku, již od ní musel snést, po starém zvyku odsouhlasila politiku sovětského vůdce, který se nota bene stále považoval za komunistu. Naopak Jelcin po silně reformním projevu, který musel i Gorbačov pochválit, fakticky odešel ze strany s argumentací, že nyní musí sloužit ruskému lidu.

Gorbačov se na rozdíl od Jelcina bál nechat stranu jejímu osudu, protože by se její aparát a stále velká moc mohly obrátit proti němu. Nicméně ačkoli získal formální podporu ruských komunistů, byl mezi nimi fakticky osamocený a bezvýznamný. Na rozdíl od tradičně zavedené mašinérie nový post prezidenta neměl žádné praktické vyjeté koleje. Premiérem zůstával Ryžkov, který nyní jako státní představitel opustil politbyro stejně jako Gorbačov a ostatní vysocí státní činitelé. Strana a stát se oddělily. Bizarně výmluvný byl průběh prvního máje 1990, kdy jako za starých dob stáli Gorbačov, Ryžkov a další potentáti na pódiu a přihlíželi průvodu, který nyní byl tvořen spontánně a nesl hesla namířená proti vedení státu a komunistické straně. Gorbačov se snažil předstírat, že je vše v pořádku, ale nakonec z pódia odešel a musel při tom snést to, jak se mu lidé vysmívali a vypískali ho. Gorbačov stále více trpěl únavou, přepracovaností a nekontrolovaným hněvem.

“One sign was his anger. He had always been capable of blowing up for calculated effect, but now the outbursts seemed more spontaneous and indiscriminate, as if by flailing at others, he could escape the blame so many directed at him. At a March 2 Politburo meeting, he condemned radical “slanderers” and “political scum” who “represent no one,” but were intent on “shattering the state”; he classified hidebound conservatives, as well, as “a bunch of bastards”; and he lashed out at his own reformist ally Vladimir Bakatin for allegedly allowing “defeatists” to infiltrate his interior ministry circle. Gorbachev dismissed party officials who had mobilized deputies to vote against him for president as “idiots and dolts”; he mocked Central Asia party leaders who thirsted to become “elected emirs"; and, in the midst of a long and rambling Politburo discussion, he suddenly snapped at Medvedev, another ally. “Sit down! This meeting has turned into a seminar” – which Politburo meetings had indeed become during his tenure.

Gorbachev reserved special anger for the Moscow intelligentsia he had once greatly admired: now that so many of them had turned against him, he regarded them as “rotten”. He condemned Russians traditional penchant for gleefully “reviling authorities”, for believing that government can and should accomplish anything, for putting their faith in Tsar-the-Father or, at the extreme, for wallowing in “nihilism”. The people who had hoped would change their lives for the better weren’t ready for the “profound, revolutionary transformation we are carrying out.” It was as if they wanted the government to tell them “how to hammer in a nail.” They were irritated by “the slightest manifestation of initiative” by a “talented person.” A successful farmer was dismissed as a “Rockefeller.” “Social consciousness” was “backward”.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 516-517.

 

Léto 1990 přece jen na chvíli přineslo Gorbačovovi naději a dokonce určitou míru nadšení. Hlavním důvodem bylo překvapivé spojenectví s Jelcinem. Jelcin v té době fakticky vedl Rusko a vytvořil kolem sebe tým ekonomů, který připravoval radikální reformu. Ti se chtěli spojit s Gorbačovovými poradci, a dokonce se podařilo dostat do hry i lidi kolem premiéra Ryžkova. Ryžkov i Gorbačov nesnášeli Jelcina oba stejně, nicméně byl mezi nimi velký rozdíl v tom, že Gorbačov byl ochoten podpořit Jelcinův program. Sám Jelcin se vlastně o plány svých ekonomů nezajímal, důležitá pro něj byla politická dimenze rychlého přechodu na tržní prostředí, což znamenalo rozsáhlou privatizaci, uvolnění cen atd., prostě šokový skok do kapitalismu. Gorbačov se o detaily reforem zajímal naopak velice a často se osobně informoval z místa své dovolené u Černého moře o postupu příprav. I pro něj ale byla rozhodující politická dimenze: spojenectví s Jelcinem mu dávalo naději na politickou budoucnost.

Vznikl tak konkrétní program na pět set dní trvající přechod k tržní ekonomice, kde ovšem navrhovaný harmonogram byl spíše jen politické gesto (šéf týmu, který program připravoval, později připustil, že fakticky šlo o proces na celé generace). Ryžkov a jeho lidé byli zásadně proti, báli se zhroucení země a totálního chaosu, který ale už beztak nastával. Měli navíc pravdu, když tvrdili, že plán pěti set dnů vyvrátí z kořene socialismus. Ryžkov na druhou stranu uznával, že situace je děsivá, vymkla se kontrole, a že on i celé vedení země selhali. Na výzvy k rezignaci reagoval tím, že skončit by měli všichni.

Gorbačovovi věrní poradci viděli ve vytvořeném plánu historickou šanci, jak se vyhnout kolapsu. Radili vyhodit Ryžkova a plně se vydat navrhovanou cestou. Gorbačov ale odmítl a začínal mít silné pochybnosti. Je možné, že kdyby na radikální cestu přistoupil, čelil by převratu, v té době asi úspěšnému. Ševardnadze dokonce považoval nástup diktatury za nevyhnutelný a bez varování rezignoval a fakticky utekl z politiky, Gorbačov se mu nemohl ani dovolat. Ševardnadze měl ale mnoho dalších důvodů, spojených se zahraniční politikou, aby politicky zkolaboval.

Gorbačov nakonec, pokud jde o ekonomiku, začal hledat kompromis mezi plánem pěti set dní a Ryžkovem. To vedlo k tomu, že se opět odcizil Jelcinovi (ten tvrdil, že vytvořit něco mezi přístupem Ryžkova a jeho přístupem by bylo podobné jako vytvořit něco mezi hadem a ježkem) a opět mezi nimi vzniklo nepřátelství. Jelcin prosadil svůj plán v ruském parlamentu, naopak sovětský sněm schválil Gorbačovem formulovaný program, který byl dostatečně neurčitý, aby z něj nic konkrétního neplynulo. Gorbačov se pak proti Jelcinovým útokům začal klonit ke konzervativcům, kteří ovšem chtěli návrat k vládě pevné ruky, zejména proti Jelcinovi a separatistům obecně, a dokonce obhajoval zachování systému bez soukromého vlastnictví. Gorbačov v té době ztratil i důvěru armády, byli proti němu bývalí spojenci z politbyra, ale i do té doby klíčoví liberální spojenci, např. Jakovlev, a v zásadě sám nevěděl, co vlastně dělá a kudy by měl postupovat dále.

Země se přitom propadala do zločinnosti a bezpráví, lidé obecně Gorbačova nesnášeli, chtěli na prvním místě pevnou ruku a pořádek. Když byl Gorbačov donucen postavit se k situaci čelem, vypracoval osmibodový plán, v němž se hodlal pevně chopit moci, ale fakticky toho nebyl schopen. Přesto se chvíli cítil spokojeně díky tomu, jaký dojem udělal na konzervativce. Odcizuje se svým liberálním poradcům, začíná věřit dezinformacím, jimiž ho krmí KGB, vracejí se mu pocity zoufalství, rezignace a vyčerpání, které měl na jaře 1990. Prosadil do role viceprezidenta SSSR slabého člověka, který neměl žádný vliv a který se třepal, jak si zapaloval jednu cigaretu od druhé.

„Meantime, despite an agreement to hold off on submitting either plan (BC: 500 dní vs. Ryžkov) to either parliament, Yeltsin presented „500 Days“ to the Russian Supreme Soviet, which approved it on September 11; Ryzhkov proposed his own program to the USSR Supreme Soviet. …Gorbachev asked the Soviet parliament to choose between the plans, but it proved unwilling and unable to do so. The final death rattle was a decision to boil everything down a short, sixty-page statement of „Basic Principles (Gorbachev labored over this for several days), which proved sufficiently vague and indeterminate that and exhausted Supreme Soviet could adopt it… on October 19, thus returning the whole process to square one – that is, nowhere.

During this time, Chernyaev recalled, social and economic tensions were „rising by the hour“. Telegrams to the president from all over the country reported „crime running rampant,“ including „murders, robberies, brazen muggings and rape of children.“ There were „howls about powerlessness of authorities,“ curses on the president „who is unable to restore order,“ empty stores, tobacco riots, breadlines a thousand people long, women furious, men „cursing at the very mention of Gorbachevs name,“ interethnic clashes growing worse, „ethnic hatred felt in the streets, on buses and in stores.“

“Gorbachev it at loss,” Chernyaev confided to his diary on September 4. “It looks like as if he is completely confused and does not know what is going on.” Chernyaev had never seen his boss in this state. “He could see power slipping from his hands.” “Tolya,” Gorbachev asked on September 15, “What should we do? Where is the way out?”

There was no good way out – none that Gorbachev could see, and perhaps none at all. Much as he was enamored at first with the “500 Days” project, he dreaded possible economic and political consequences. One, he feared, would be to put Soviet Union itself at risk by handing over too much power to the republics. Powerful lobbies – the party apparatus, the military-industrial complex, and the collective farm/state farm hierarchy – warned of rampant inflation, unprecedented unemployment, chaos in the marketplace. Meanwhile, Ryzhkov and his government were threatening to resign. On the other hand, to openly embrace Ryzhkov’s gradual approach would be to ratify the already existing economic collapse and end once and for all Gorbachev’s hope of wooing back to democrats. That is why, in the end, he settled for a stalemate.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 529-530.

 

0
Vytisknout
152

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2026