Jak (ne)vyřešit problém s dluhy

17. 11. 2012

1) Rozhodnutí věřitele, kterému určité množství osob nezaplatí (co mu zcela nepochybně po právu i morálně náleží), získat za své pohledávky bez vynakládání dalšího úsilí a zdrojů alespoň část těchto prostředků, nelze principielně sankcionovat tím, že mu bude uložena další povinnost. Těžko si lze představit, že bude dopisem vyzývat k uhrazení pohledávky a (aby ušetřil na poštovném) tím samým dopisem bude nabízet, aby zaplatil alespoň část této pohledávky. Možnost postoupit pohledávku je svobodným rozhodnutím a možností každého věřitele a narušení tohoto základního soukromoprávního institutu by mělo těžko domyslitelné následky. Právě riziko soudního vymáhání pohledávky a její navýšení je posledním (zákonným) prostředkem proti dlužníkům, aby své závazky uhradili.

2) Dlužníky nebude jak upozornit. Pakliže jejich životní filosofií je se před úřední korespondencí skrývat na nehlášených adresách a případně ji bez čtení nebo pochopení obsahu a důsledků zahodit, informace o nabídce odkupu se k nim ve většině případů stejně nedostane.

3) Dlužník se do své situace dostal právě tím, že zanedbal běžnou opatrnost, a to hned několikrát -- při hospodaření, při výběru způsobu financování své deficitní potřeby, při uzavírání smlouvy (jelikož ale prakticky neovlivní její obsah, ovlivní pouze výběr věřitele), při zanedbání zajištění své schopnosti splácet dle kalendáře, při hlídání řádného splácení, při prvním náznaku hrozícího prodlení, při předžalobní upomínce, při (případném) předvolání k soudnímu jednání, při nepodání opravného prostředku (pokud má za to, že ho na právech zkrátil soud), při výzvě exekutora k dobrovolnému splnění a možná i při dalších příležitostech. Společné mají tyto situace to, že dlužník při nich měl a mohl zareagovat a zaplatit ještě přijatelnou částku, aby problém vůbec nevznikl nebo bezbolestně zanikl.

Nevěřím proto tomu, že tak dlužník učiní právě při navrhované výzvě věřitele k odkupu pohledávky. Jelikož celková pohledávka bude pravděpodobně podstatně navýšena, takže i zlomková cena se bude původní jistině beztak nebezpečně blížit, nemá dlužník žádný zvláštní důvod využít takového beneficia, pakliže se dosud důsledně choval tak, jako by žil na jiné planetě a zdejší problémy se ho netýkaly. Možná má ale zkrátka důležitější a akutnější výdaje, než se starat o to, kolik bude dlužit v dalekém budoucnu -- i to se může v ožebračované populaci stávat častěji, než je nám příjemné pomyslet.

4) I po novele vyhlášky o paušálních odměnách advokátů v občanském soudním řízení, která do budoucna částečně vyřeší problém s přemrštěnými odměnami u subtilních pohledávek, činí odměna advokáta stále násobek původního dluhu. Výnosnost byznysu se splatnými pohledávkami přestane sice být zlatým dolem, ale i nadále bude představovat komoditu, jejíž těžba se vyplatí. Justiční praxe by si ještě dokázala poradit s účelově založenými společnostmi, které zakládali ti samí advokáti, kteří je pak současně před soudem zastupovali. Jenže těmto společnostem stačilo, aby se přerodily v některém ostrovním podnikatelském ráji a účast těch samých advokátů na takových společnostech je nadále už jen předmětem domněnek, nikoliv však již prokázaným důvodem k zamítnutí nároku na odměnu.

5) Trh se splatnými pohledávkami by se v reakci na toto ustanovení nepochybně změnil. Věřitelé by začali pohledávky více třídit, aby zmírnili ztráty, odkupní ceny by se uměle zvýšily. Úrokové míry a (ne)poměr jistiny a smluvních sankcí by se ještě více prohloubil, aby se dorovnalo věřitelské riziko z úvěrových produktů.

6) Institut by nepřímo kolidoval s institutem oddlužení (osobní bankrot), který bdělým dlužníkům nabízí možnosti, nad kterými se někdy až pozastavuje rozum. Ostatně i nad touto výhodou už se pomalu stahují mračna, neboť četnost návrhů se pomalu začíná vymykat možnostem soudů i ekonomické únosnosti pro věřitele. V praxi to může vypadat třeba i tak, že dlužník si najde dobře placené (třebas dlouhodobě neudržitelné) zaměstnání, na úvěr si proto pořídí družstevní byt, auto a vybavení bytu, pak ztratí zaměstnání (ale z úvěrového podvodu ho už obvinit nelze), přestane hradit splátky a aby předběhl exekutory, požádá o oddlužení, aby pak v průběhu následujících pěti let relativně v poklidu na základě soudem určeného splátkového kalendáře zaplatil kolem 30 % hodnoty původních pohledávek. A pak že nejde žít nad poměry a že stát na dlužníky nemyslí...

7) Dlužníci by s touto výhodou spekulativně počítali již při sjednávání úvěru a trestný čin úvěrového podvodu by se buď stal celospolečenským hitem nebo by ztratil i chabý zbyteček svého dosavadního morálního opodstatnění.

8) Tak jako se obchází ustanovení o předkupním právu, nepochybně by se dalo obcházet i toto ustanovení. Dlužník by se sice mohl domnívat, že pokud mu věřitel nabízí k odkupu pohledávku za řekněme 90 % její celkové výše, bere dlužníka na hůl a přitom nemá šanci ji za takovou cenu na trhu s pohledávkami odprodat. Ale dlužník to beztak nemá čím dokázat. Odkupující společnost může (tajnou) smlouvu s 90% kupní cenou pohledávek podepsat, ale zároveň podepíše jinou (supertajnou) smlouvu o nějaké formě zpětné kompenzace za takto vysokou cenu, zaplacenou věřiteli.

Opravdu máme tak asociální právní řád?

V předchozích publikovaných příspěvcích se volá po koordinovaném postupu proti exekutorům, jiní autoři poukazují spíše na černé svědomí věřitelských subjektů nebo skupovačů splatných pohledávek. Všichni mají tak trochu pravdu a všichni se podle mě tak trochu mýlí. Mýlí se v tom, že by zde existoval jednoznačný viník a zřetelný prostor pro adekvátní legislativu, jejíž neexistence je snad projevem dlouhodobě záměrně prosazených zájmů dravčích skupin lichvářů. Nemyslím si, že je to jen děravou legislativou. Uvedu pár příkladů a omlouvám se předem za rozvláčnost výkladu:

1) Paušální odměny advokátů a exekutorů jsou výsledkem podobné neřesti, jaká nastávala při stanovování odměn advokátů podle (dosud platného) advokátního tarifu. Honorován byl každý jednotlivý úkon právní služby částkou, určenou podle povahy sporu nebo výše projednávaného plnění. Záhy se ukázalo, že morálkou nepříliš bržděný advokát se mohl v procesní mlze pohybovat obratně tak, aby vyprodukoval podstatně více podání (úkonů právní služby), než bylo pro efektivní právní zastoupení v dané věci potřeba.

Výsledná částka odměny tak mohla zcela v souladu se zákonem přerůst všechny meze. A jelikož meze se nejen přerůstaly, ale pozvolna vlastně i celé posunovaly, přijalo se opatření v podobě paušálních odměn (exekutoři vznikli přibližně v téže době a byli proto podřízeni této úpravě odměňování již od počátku).

Podstatou paušálních odměn bylo (víceméně) arbitrární určení průměrného počtu efektivních úkonů právní služby v daném typu řízení a "zastropování" výše této odměny.

Po aktuální epizodě s vymáháním pohledávek v řádech stokorun byla s účinností od 1. 3. 2012 přijata novela, která problém nepoměru jistiny a odměny advokáta z větší části eliminovala (z toho ale budou těžit neúspěšní účastníci řízení zahájených teprve následně).

A nyní vítr z plachet všem, kteří docela pochopitelně namítnou, že někdy je přece těch úkonů právní služby potřeba mnohem méně.

Ano, to je samozřejmě pravda. Ale i na to v té době bylo myšleno v § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, kde je řečeno, že odůvodňují-li to okolnosti případu, lze postupovat místo podle předpisů o paušální odměně advokátů podle advokátního tarifu.

Mohlo se tak stát jak v případě, že paušální odměna v daném případě byla příliš nízkou a po advokátovi úspěšné strany by bylo nespravedlivé požadovat, aby se dal odbýt několika tisícovkami. Ale mohlo by se tak stát i v případě, že by ve skutečnosti pro úspěch ve věci neudělal ani zdaleka tolik, aby měl mít nárok hned na několik tisíc odměny.

To by do značné míry už dávno vyřešilo problém enormních nákladů vymáhání drobných dluhů, bohužel Nejvyšší soud se v minulosti zdráhal připustit, že okolnostmi případu může být pouhá výše vymáhané částky a tuto cestu soudům nižších stupňů prakticky uzavřel.

Ústavní soud se k témuž až donedávna odmítal závazně vyjádřit obecně, neboť problematika podle něj svým významem v jednotlivých případech nedosahovala roviny ústavního přezkumu jednoduchého práva.

Názor Ústavní soud změnil až nyní pod smrští ústavních stížností od několika málo společností, se kterými došla trpělivost několika málo soudům, které již nechtěly v tisících řízení přiznávat mnohonásobky odměn jejich advokátům.

Z mnoha čerstvých nálezů a usnesení jednotlivých senátů Ústavního soudu ale zatím pro soustavu obecných soudů nevyplynula srozumitelná a jednotná doktrína - na tu je ještě třeba si trpělivě počkat.

Než však dospějeme k závěru, že je třeba odměny advokátů okleštit, doporučuji pozastavit se nad tím, zda má smysl rozvracet systém relativně dostupné advokátní pomoci (tj. jste-li v právu, protistrana vám musí advokáta zaplatit v částce dostatečné na to, abyste již nemuseli advokátovi doplácet ještě vy) kvůli lidem, kteří nehradí své závazky a o věc se začnou zajímat až když tím zaměstnají půltuctu vysokoškolsky vzdělaných lidí a u dveří jim zaklepe exekutor. Příliš mnoho lidí se systematicky začalo spoléhat na to, že se nikomu nevyplatí zrovna po nich něco vymáhat, až se to paradoxně vyplácet začalo.

2) Občanský soudní řád obsahuje několik ustanovení, podle nichž je posuzován nárok na náhradu nákladů řízení a k nim se váže košatá judikatura. Otázkou ovšem je, jak za soudní poplatek 1.000,- Kč (donedávna 600,- Kč) (nebo dokonce 800,-, pokud se použije elektronický formulář; donedávna 300,- Kč) má stát prostřednictvím soudů zjišťovat v každém jednotlivém případě všechny individuální okolnosti na straně obou účastníků, aby mohl zvážit všechny v úvahu připadající možnosti rozhodnutí, zvláště v situaci, kdy jedna strana je zcela nečinná nebo dokonce neznámého pobytu.

I bez znalosti finančních toků v rámci justice je zjevné, že tato část rezortu není samofinancovatelnou oblastí.

Jestliže ale o tisících a někde dokonce desetitisících platebních rozkazů mají rozhodovat neustále přetěžovaní a početně redukovaní úředníci se středoškolským vzděláním či v některých případech roční justiční nadstavbou a s platem 10 -- 16 tisíc korun čistého a jsou hodnoceni podle absolutního počtu skončených věcí (vlastní kvalita takové práce se -- překvapivě -- hodnotí jen nepřímo nebo vůbec), je zřejmé, že obsahu spisového materiálu bude věnována pozornost jen v nejnutnější možné míře a je tedy věcí samotných účastníků, aby se o svá práva bili jako rytíři. Jakákoliv větší investice do rezortu justice by totiž byla politickou sebevraždou ministra spravedlnosti a veřejnost by takové plýtvání veřejnými prostředky na zločinnou justici odsoudila nejedním tykadlem.

3) Kdo a proč vlastně z lahve (nebo podle úhlu pohledu ze skříňky) vypustil soudní exekutory? Kdyby se exekutorem mohl stát každý (právník?), bylo by to jistě něco jiného, než současný stav, kde sice je požadována povinná praxe a profesní zkouška, ale z výběrového řízení na provozovatele jednoho mála zřizovaných exekutorských úřadů ve skutečnosti vzejde až ten, kdo prokáže, že zvládne manažersky rozjet mašinerii vymáhání dluhů ve velkém.

Zájemce o malý skromný úřad s individuálním přístupem k oprávněným i povinným, neochotný rozběhnout co největší úřad (kvůli skryté eliminaci potřeby připustit větší počet exekutorských úřadů?) těžko uspěje vedle velkorysého plánu průmyslového formátu, podepřeného mnohamilionovým vstupním kapitálem.

Za takovým podnikatelským plánem ale můžeme těžko čekat altruistu a člověka, který bude citlivě vážit sociální poměry povinných.

Nevím, zda se lze na Exekutorskou komoru za takový status quo zlobit, ale těžko po nich můžeme chtít, aby se chovali jinak, mají-li možnost se tak chovat a musí navíc pracovat s kandidáty, vzešlými z českého morálního marasmu.

Možná jde v případě zřízení exekutorů o výsledek dobře cíleného záměru úzké skupiny lobbyistů z právních kruhů propojit nedotknutelnost státního úřadu s více než komerčním způsobem odměňování jeho činnosti.

Ale přinejmenším je třeba se zamyslet i nad důvodem, který byl důvodem oficiálně uváděným (např. v důvodové zprávě): odbřemenění soudů od jednoduché, ale množstevně náročné práce.

Cíl zajisté legitimní, ale jak to tak v ČR bývá -- místo složité reformy financování justice a zefektivnění procesních předpisů se otevřela stavidla podnikatelské příležitosti a státní moc se zase jednou zprivatizovala - místo aby se logicky posílil resort justice na úseku výkonů rozhodnutí, který totéž dělal za zlomek nákladů a případná vzrůstající náročnost agendy se vykompenzovala zvýšením soudního poplatku.

Ani zvýšení soudního poplatku by přitom ani zdaleka nemuselo dosahovat výše odměny exekutora a přemrštěné paušální náhrady hotových výdajů.

Příkladů, kdy se příležitost k efektivní reformně nevyužila a místo toho se problémová a mediálně zdramatizovaná agenda raději přihrála účelově zřízeným podnikatelským subjektům, které na základě podivných smluv od státu za totéž inkasují paušální částky, by se (nejen v rezortu justice) dalo uvést mnoho a týká se to i jiných vlád, nejen těch pravicových, které to ostatně mají ve svém ideovém programu.

4) A kde se vlastně berou ty statisíce exekučních titulů (Odkazy na stránkách ministerstva spravedlnosti ČR jsou bohužel nefunkční, což je výmluvné, pozn. red.)? Myslíte, že každý z nich pečlivě posuzoval soudce? Jen výjimečně!

Institut rozkazního řízení, při kterém osoba bez právnického vzdělání v typově jednoduchých věcech o zaplacení menší částky rozhodne pouze na základě předložených listinných důkazů a pokud se žalovaný ani náznakem nebrání, má platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku (tj. exekučního titulu), najdeme v českém civilním procesu nepřetržitě již od předválečného období.

Pro tuto práci zkrátka byla vždy soudců škoda (a jejich počet by se musel dramaticky zvýšit) a nejinak je tomu i dnes. Není to tedy ani samotná civilní procesní úprava, která činí současný stav tak tristním - důvody je třeba hledat úplně jinde, než v justici samotné.

Listopadové zamyšlení nad příčinami

Můžeme se v takto hluboce, dlouhodobě a systematicky podfinancované soustavě vymáhání práva divit, když čas od času díky setrvačnosti nechtěně asistuje u nějakého asociálního trendu?

Justice nemůže napravovat chybnou ekonomickou politiku nebo sociální trendy -- to přísluší úplně jiným institucím.

Civilní justice má za úkol nalézt spravedlnost mezi dvěma účastníky, kteří mají o výsledek zájem. Není tu už od toho, aby něco z moci úřední vyšetřovala, pokud je dlužník k osudu své vlastní pohledávky zcela lhostejný. Taková procesní úloha už nepřísluší dokonce soudům trestním, natož pak těm civilním.

Ale k čemu jsou ty miliony písemností za desítky milionů korun s pečlivě promyšlenou systematikou doručování a procesních poučení, když je lidé ignorují a nečtou a nechávají plné pole působnosti protistraně, která v řízení iniciativu projevuje a využívá všech procesních nástrojů, jaké k ochraně účastníků po desítky let vznikaly? Co nám z toho vlastně může vyplynout za ponaučení?

V prvé řadě je třeba si v kontextu 17. listopadu připomenout, jaké požadavky jsou kladeny na právní řád v demokratickém státě. Patriotistická úloha státu už dávno skončila a není žádoucí, aby byly lidem požadavky vládnoucí třídy vtloukány do hlavy násilím partou loajálních stbáčků.

Ekonomicky sebevražedné jednání některých skupin obyvatelstva je důsledkem nejen nezvládnuté ekonomické politiky ze strany státu, ale také nezvládnutou svobodou a odmítáním zodpovědnosti za vlastní život.

Občané jsou chráněni jako spotřebitelé. Nyní již v takové míře, že to u nich mnohdy budí až posměšky.

Mají možnost využít i dalších možností pomoci a ochrany, ale pokud chráněni být nechtějí nebo jim životní úroveň příjemců základní sociální pomoci ze strany státu nestačí, nelze jim pomoc a ochranu vnucovat donekonečna. Právo náleží bdělým a problémem velké části současné společnosti je, že je naprosto lhostejná, nesamostatná a spoléhající se na ideální varianty vývoje.

Selhává výuka ekonomické gramotnosti, pokud nedokáže mladým lidem vysvětlit, že cena úvěru není jen o úrocích, ale i o zajištění vlastní schopnosti jej splácet i při ztrátě příjmů, nemoci nebo vzniku mimořádných výdajů.

Selhává rodinná výchova, která se mnohdy vyčerpává pouhou sexuální výchovou. Mladí lidé vědí, jak nasadit kondom a proč, ale jak se ztotožnit s rolí partnerů, manželů, rodičů, studentů či zaměstnanců už nikoliv. J

enže předčasné zakládání rodin, předem odsouzených k rozpadu, způsobuje obrovské transakční náklady jednotlivcům i společnosti.

Selhává systém výchovy a vzdělávání, zejména humanitního, vštěpujícího i jiné hodnoty než materiální.

Toho humanitního vzdělávání, jehož hodnotu někteří vlivní jedinci neumí vyčíslit, a tudíž pro ně nemá žádnou ekonomickou hodnotu.

Dlouhodobé podcenění investic do občanské společnosti bude mít dlouhodobé negativní důsledky a bude se napravovat nejméně po celou jednu generaci.

Nikoliv škrtáním a zeštíhlováním, ale investicemi a důsledným zavíráním těch, které se je budou snažit cestou odklánět.

Tatáž společnost je současně lhostejná, kdykoliv je z veřejných statků kousek odlomeno a rozprodáno a lidé, kteří dnes ve vedoucích funkcích podepisují za miliónové všimné dokumenty, kterými způsobí společnosti miliardové až nenahraditelné ztráty, budou za pět let v zapomnění šťastně užívat nabytého majetku a těšit se úctě a obdivu svých nových sousedů.

Každá společnost má určitý podíl lidí s problematicky vyvinutou strukturou osobnosti. Podle střízlivých odhadů kolem 10 % populace má některou z klasifikovaných poruch osobnosti nebo jejich kombinaci v intenzitě klinické diagnózy a navzdory nezbytné léčbě je z širšího společenského života víceméně vyřazena.

Ale nejméně stejný počet dalších osob má tytéž patologické rysy zvýrazněné pouze částečně. Nemají status duševně nemocných a zda se chtějí či nechtějí léčit a zda chtějí či nechtějí svou poruchu kompenzovat, záleží prakticky pouze na nich.

Mnoho z nich má vysokoškolské vzdělání a dobrý společenský status, žijí mezi námi a nic na tom nezmění, pokud jim dáváme nepěkné názvy (z těch slušnějších třebas deprivanti).

Pro mnoho z nich je dokonce politická kariéra vyloženě vhodná, protože spoustu vzdělaných a kultivovaných osob kultura tohoto prostředí naopak bytostně odrazuje.

Aby ovšem občanská společnost nezdegenerovala, musí v ní být dostatečný počet osob, které jsou ochotné altruisticky trestat.

To znamená trestat porušení společenských norem navzdory tomu, že je to stojí námahu a nepřináší žádný osobní prospěch, ba často právě naopak.

Nikoliv snad trestat násilím, ale odmítáním neformálních kontaktů, odmítáním ekonomické spolupráce, plněním oznamovací povinnosti -- zkrátka vším, co je nám lidsky nepříjemné, ale co omezí společenský vliv lidí, pro které jsou společenská pravidla jen příležitostným úkrytem před následky vlastního jednání, ale nikoliv zvnitřnělou životní filosofií.

Bez této přirozené společenské brzdy se všech důležitých postů a hodnot zmocní lidé ochotní a schopní překračovat pravidla a taková společnost skončí v propadlišti dějin, v občanské válce nebo přinejmenším mimo eurozónu.

Je problémem každé lidské komunity, zda jsou její morální hodnoty nastavené tak, že se v ní tito narušení jedinci nemají šanci uplatnit na exponovaných pozicích, kde se každý jejich vědomě nekompenzovaný deficit dříve či později projeví, nebo zda je morální klima společnosti takové, že právě absence některých zábran dělá z těchto osob plně konkurenceschopné osobnosti, jejichž pouhá přítomnost ve vedení nějaké instituce spolehlivě znechutí a od iniciativy odradí osobnosti vyrovnané, které se za sociální solidaritu nestydí a nepovažují ji za slabost.

Dokud bude občanská společnost takto lhostejná, jakákoliv třebas těmi nejlepšími úmysly vedená legislativa povede jen k úpravě mechanismů k jejímu obejití těmi, kteří se toho neštítí.

Právo je jen jeden z mnoha normativních systémů, které řídí chod společenského dění. Je sice přimíseno takřka ve všem, ale není základním kamenem, dokonce ani jediným pojivem. Mezi advokáty, exekutory, státními zástupci, policisty, soudci, úředníky, dražiteli, věřiteli, znalci, tlumočníky, insolventními správci, správci konkurzní podstaty a všemi dalšími lze nalézt jedince poctivé, jedince průměrné, opatrné, líné i jedince, kteří se v jakémkoliv sebedokonalejším a sebepřísnějším systému rychle zorientují, najdou jeho nejslabší místa a budou jej obcházet ve svůj prospěch.

Historie je poměrně přesvědčivá učitelka a zákon, který by se nemusel neustále vyvíjet v čase, ještě nikdy nebyl napsán.

Bude-li legislativa napsána špatně, vytvoří nové podnikatelské příležitosti a moderní stát nenápadně ustoupí z další doposud výlučné domény svého vlivu, aniž by někdo erudovaně a hlavně nezaujatě prozkoumal klady a zápory.

Bude-li legislativa napsána dobře - bude se muset obcházet protizákonnými postupy.

Ale pokud výnos převýší souhrn úplatků, které bude muset jednotlivec vynaložit, bude porušována i nadále, bez ohledu na počet amatérů, kteří se při tom nechají chytit, jelikož překročí únosnou míru nebo se znelíbí.

Bude-li napsána příliš obecně, bude potřeba dlouhé doby, než bude dosaženo jejího soudního výkladu. Bude-li napsána příliš konkrétně, bude muset být každoročně měněna. Desítky zákonů, stovky vyhlášek, odborníci se diví, laici žasnou a běžní lidé (celkem pochopitelně) rezignují...

Odborně a rozvážně připravovaná legislativa, záhy nekompromitovaná chaotickými změnami a přílepky jednotlivých poslanců v době poledního klidu či večerky, by nepochybně české právní prostředí v dlouhodobém horizontu zlepšila.

Ale podnikatelé s dluhy, odměnami a náklady řízení zde neexistují jen proto, že jsou špatné zákony.

Existují proto, že ve stále složitější a přitom materiálně primitivnější společnosti lze nad méně vzdělanými jedinci vždy nějak vyhrát.

Oproti procesům probíhajícím v jiných státech a na jiných kontinentech je česká cesta hromadění kapitálu několika právníky ještě relativně neškodná a úsměvná, protože je naprosto zjevná a nesnaží se nejprve zdeformovat veřejné instituce.

Cílem těchto podnikatelů není pauperizovat společnost - pouze jim nevadí obohacovat se na úkor těch nejzranitelnějších skupin populace.

Existují proto, že společnost i vlastní stavovská komunita k nim přistupuje morálně indiferentně: nikdo je nežene ke kárné zodpovědnosti za narušování důstojnosti stavu, nikdo po nich nehází na ulici rajčata, nikdo nevyšetřuje jejich daňové úniky, nikdo o nich nic moc ošklivého nepíše, nikdo s nimi jen pro špatnou pověst neodmítne obchodovat a nikdo se na nic moc neptá ani když se taková osoba časem objeví na něčí kandidátce.

Hanba je jen dočasnou nepříjemností, která odezní samovolně, a ti kdo by mluvit mohli a měli, ti mlčí, protože vzájemné udávání se za dnešního stavu podnikání je něco jako jaderné odstrašování - každý sice může na někoho poštvat policii a správní orgány, ale nikdo nechce, aby se vyšetřovaným stal on sám.

Problém nevidím v bezskrupulózní dravčí povaze některých Čechů. Zatímco jedni skočili rovnýma nohama do podnikatelské příležitosti, jakmile rozpoznali její bizarní ekonomický model, jiní se naopak pak na stránkách BL dobrovolně skládají na nesystematicky a nereprezentativně vybrané případy dlužníků formou sbírek. Vyřešit ale tento problém pouhými penězi by stálo víc, než kolik dá celá skomírající střední vrstva dohromady a znamenalo by to současně její konec.

Má smysl zase znovu měnit nějaké zákony?

Kdo jsem já, anonymní přispěvatel, abych reformoval právní řád. Nicméně ke zvážení nabízím pár postřehů, které s aktuálním tématem BL souvisejí.

Situaci s vymáháním drobných pohledávek by mělo dramaticky zlepšit zavedení institutu nuceného spojení exekučních věcí. Až se podaří prvotní nástřel právní úpravy vyladit (nepatřím k těm, kterým by přijaté znění novely připadalo bezchybné a promyšlené do všech souvislostí), mohl by pro chronické neplatiče skončit trend geometrického narůstání dluhů a situace se ustálí na nárůstu aritmetickém.

Původní dluhy však zůstanou a dlužníkům s jedinou pohledávkou rovněž změna nepomůže. V případě soudních exekutorů neplatí princip "teritoriality" a důsledkem je, že proti jedné osobě může současně postupovat více exekutorů nebo může být vedeno více exekucí u téhož exekutora (proti spojení takových řízení hovoří to, že v každé může být oprávněným zcela jiný subjekt).

Zavedení místní příslušnosti u exekutorů je rovněž zvažováno. Skutečností, která tuto změnu může rychle znehodnotit, je otázka honorování exekutora v takto pospojovaném řízení, tedy způsob navýšení odměny při spojení více věcí a způsob určení nákladů řízení při spojení více věcí. Čas ukáže.

Advokátní tarif obsahuje ustanovení, ukládající navzdory existenci vyhlášky o paušální odměně i nadále počítat jednotlivé úkony právní služby a přiznat za ně něco, co vyhláška pojmenovává jako "paušální částka náhrady hotových výdajů" a představuje "účelně vynaložené výdaje v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie".

Zatímco do roku 2006 činila 75,- Kč, následně narostla na 300,- Kč. A já se na tomto místě ptám, čím si povolání advokáta zasluhuje tak výjimečný přístup, kdy nejen, že jsou mu výdaje propláceny nad rámec odměny a to ještě v poměrně velkorysé paušální částce, ale ještě ke všemu nezahrnují veškeré cestovní výdaje, takže k paušálu si advokát může kromě normované spotřeby pohonných hmot směle přičíst i náhradu za opotřebení vozidla ve výši 3,70 Kč za každý ujetý kilometr?

Abych to zkrátil, nutit soudní administrativu a v některých případech dokonce soudce, aby advokátům dopočítávali k odměně všemožné náklady, o které se všem ostatním smrtelníkům zisk snižuje (a které předpokládám žádný z advokátů poctivě nepožaduje v rámci přiznání k dani z příjmů fyzických osob zpět v podobě výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů...?) mi připadá obscénní. A navíc způsobuje, že i když má advokát nárok na odměnu paušální, beztak se musí dohledávat, jaké úkony v řízení učinil a kolikpak projezdil, zejména pokud je z druhého konce republiky.

Podobně pochybná jako v případě advokátů je kombinace odměny a náhrady hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč (polovina při dobrovolném splnění ihned po zahájení exekuce) u soudního exekutora.

Přičemž nejen, že v ní není zahrnuto znalečné a překlady, ale především vůbec nepředstavuje výdajový strop, neboť kdykoliv ji exekutor faktickými výdaji přesáhne, může požadovat prokázanou částku vyšší.

Jsou-li tedy jeho výdaje nižší, s posvěcením zákona se obohacuje, jsou-li vyšší, riziko vyplývající z paušálního stanovení náhrady exekutor nenese a může požadovat vše.

Je samozřejmé, že požadování paušální částky značně zjednodušuje agendu při vyčíslování konkrétních výdajů v každém spise, nicméně ji zjednodušuje právě a jen tomu exekutorovi, který by jinak musel náklady poctivě vyčíslovat.

Zda v jaké míře se exekutoři na této výhodě obohacují, nelze bez bližší znalosti skladby výdajů a způsobu práce konkrétního úřadu určit, proto ponechávám bez závěru.

Koneckonců i datové zprávy něco stojí a obesílat u každého dlužníka zvlášť všechny bankovní ústavy, všechny telefonní operátory a všechny registry, není zrovna záviděníhodná agenda.

Jelikož je ale nově zaváděno povinné spojování exekučních věcí proti témuž povinnému, bude výši odměn i náhrady hotových výdajů zřejmě beztak nutno přehodnotit a není vyloučeno, že bude muset být ve finále ještě vyšší.

A jak zabránit situacím, kdy lidé pod vidinou peněz nad ruku podepíší prakticky cokoliv, co zákon teoreticky připouští? Nezbývá, než na závěr zvážit i to, zda má ochrana spotřebitele zajít tak daleko, že stanoví limity nejen pro úroky z prodlení, jak je tomu dnes, ale i pro úroky běžné a především pak pro jiné smluvní sankce (smluvní pokuty).

Ne zrovna triviální legislativně technickou otázkou ovšem je, jak vymezit okruh takto chráněných účastníků, jak vymezit okruh takto dotčených finančních služeb na trhu a konečně jak omezit kreativitu při sjednávání povinností, která tato omezení budou zjevně nebo skrytě obcházet (přes náhradu škody, zajišťovací převody práv, zástavní práva, ručitele a tak podobně).

Lehce se totiž může stát, že výsledkem takových opatření bude ve finále plošné zvýšení ceny peněz na trhu, prohloubení sociální krize a zavedení takových nepřehledných praktik zajišťování závazků ze strany úvěrových společností a drobných lichvářů, že se bez pozorného a dobře motivovaného právníka napříště neobejdeme prakticky u žádného podpisu...