20. 2. 2013 / Boris Cvek
V současné době se opět vynořilo téma kultury, a to jak v souvislosti s prezidentskou volbou, kdy se významné tváře "kultury" postavily na stranu Karla Schwarzenberga a PEN klub zpíval píseň "Kníže má k lidu blíže", tak v souvislosti s financováním kultury, kdy se často ti samí představitelé "kultury" postavili proti ministryni kultury, která je jmenována stranou, již Schwarzenberg předsedá. Nejnověji se dostalo téma kultury do médií v diskusi nad úspěchem filmu pana Trošky Babovřesky. Napsal jsem už o svých postojích ke kultuře, k financování kultury atd. desítky článků do literárního časopisu Téma, který jsem pět let bez jediné koruny dotací vydával. V dnešním novém zájmu o téma kultury bych však chtěl znovu zdůraznit některé své dlouhodobé myšlenky a postoje.
Živá a nově se rodící, hledající se kultura by podle mne měla být co nejméně dotována ze státních peněz. Takové dotování vytváří totiž podmínky, v nichž umírá kritika, tvrdá argumentace a zápas a v nichž naopak vznikají bratrstva, jejichž jediným "uměním" je sát peníze z vemen státu. Konkurenční výhodou v takovém prostředí není schopnost vytvářet umělecká díla pro přemýšlivé a citlivé lidi všech prostředí (lékaře, právníky, vědce...), nýbrž schopnost znát se, uzavírat se do ghett, hlavně ať se tam nikdo nedívá zvenku a nezpochybňuje samozvané "živé umění". Jako bychom z historie dostatečně dobře nevěděli, že velké umění není to, co pěstují průměrní duchové bez otevření se tvrdé kritice a široké debatě.
I proto ale nemohu považovat ani lidovou tvorbu pana Trošky za umění. Je to pokleslá forma zábavy. Opravdové umění, podle mne, musí zaujmout opravdu vzdělané, nadané, citlivé lidi a nikoli davy. A tito vzdělaní, nadaní, citliví lidé musí v opravdovém umění najít to, co má v životě největší hodnotu, to co jim umožňuje prožít sebe, být vzdělaný, realizovat své nadání, kultivovat svou citlivost, a proto to umění budou platit ze svého. Opravdové umění je sebevědomé, před nikým se neskloní a přijímá peníze jenom jako výraz niterného uchvácení a obdivu, nikoli jako úřední proceduru. I nejmocnější papežové, knížata a králové jednali s velkými umělci téměř jako rovný s rovným, neboť v nich viděli a respektovali moc, která je mocnější a zásadnější než všechny tituly, majetky a panování, totiž moc ducha. Dnes je zvykem se tvářit, že něco takového už neexistuje, ono by to ostatně bylo velmi nepříjemné překvapení pro většinu "kultury", kdyby se moc ducha opravdu projevila. Jenže s tím, jak se akumuluje bezduchost a tupost, jak za všechny peníze nevzniká nic než stále užší ghetta, s tím přijde právě i hledání té moci ducha, reakce na přesycenost balastem, touha po čerstvém vzduchu v zaprděném sklípku. Čas postupně omyje špínu a v nánosech bláta budeme moci najít perly, dnes neznámé a nechtěné.
Diskuse