Kardinální chyba kardinála Duky

16. 4. 2013 / Marek Řezanka

čas čtení 5 minut

V neděli 21. 4. uplyne rok od mohutné nenásilné protivládní demonstrace na Václavském náměstí v Praze. Kdo by zapomněl, jak občany, kteří se této demonstrace zúčastnili, tituloval kardinál Duka, pro něhož všechny tyto "podvratné živly" představují lůzu, mohl si postoj kardinála Duky připomenout v posledních dnech.

Povyk kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) by mohl být člověku vlastně k smíchu, nebýt politického rozměru, který se mu dostává. Silná slova používají premiér i kardinál. Jakou roli mají kardinál s premiérem hrát v případě jmenování a odvolávání ředitelů vědeckých ústavů? Jsou to snad historici na slovo vzatí? Jistě, když před časem premiér Nečas hovořil o stadiu boje s korupcí, přirovnal boj opozice k partyzánštině těsně před skončením války. Nehledě na okolnost, že poněkud toto stadium nevystihl, historikem Petr Nečas skutečně není. A nechce-li politizaci inkriminovaného úřadu, neměl by se angažovat způsobem, jakým se angažuje.

Dvojnásob to pak platí v případě představitele katolické církve.

"Co mne v nejvyšší míře zaskočilo, je způsob, jakým bylo zřejmě toto odvolání předem dohodnuto na základě politické objednávky", přispěchal se svou troškou do mlýna kardinál Duka. Další specialista přes historii. Že těch odborníků ale máme.

To poslední, co potřebujeme, je, abychom se dozvěděli, kteří hříšníci půjdou pro svůj postoj k bádání do horoucích pekel. Jelínek, Bureš a Uhl, dva fundovaní humanističtí politologové a doktorand a pedagog jsou vskutku ztělesněním klasických hříšných padouchů, jež čeká věčné zatracení. Církev jako takovou podobné výroky církevních představitelů poškozují. Obnažují totiž jednoznačné propojení církve a vlády, propojení, které ovečkám dvakrát po chuti být nemusí. Ne každý se touží nechat sežrat vlkem. A ne každý se dojme nad obrázkem Petra Nečase na obláčku a Jana Bureše v kotli pekelném.

Chtěli-li kněží ve starověkém Egyptě manipulovat s davem, vypočítali si, kdy dojde k zatmění Slunce -- a potom tento jev vydávali za nepřízeň bohů. Obzvláště se to hodilo, potřebovali-li poštvat lidi proti někomu konkrétnímu, například reformnímu vládci Achnatonovi.

Člověk by čekal, že se za nějaké to století od dob Achnatonových postavení kněží změnilo.

O co tedy jde? Jenom o maličkost, zda ÚSTR bude v rukou kněží a bude si hrát se zatměním Slunce na politickou objednávku (Čím jiným byl výkřik, že bratři Mašínové vlastně chtěli odstranit Gottwalda, jen se jim to jaksi vymklo, a tak podřezali svázaného Honzátka a zastřelili odzbrojeného pokladníka Rošického?), nebo bude zkoumat příčiny onoho zatmění.

Zajímají-li katolickou církev lidé (a pro koho jiného by tu měla být?), je nejvyšší čas (pokud již není pozdě), aby přestala fungovat jako vládní amplion. Již proto, že jí vláda snesla k nohám pohádkové bohatství, aniž tento krok získal širší společenský konsensus. Je naopak vnímán jako vládní zvůle a řadí se po bok projektům typu sKaret, knížkám pacienta IZIP či podobě důchodové reformy. Už jenom tím, že umožňuje prolomení Benešových dekretů, vzbuzuje krajní nedůvěru.

Když se k tomu připočte naprostá nekompetentnost ministryně kultury, která reklamu tzv. církevním restitucím neudělala, a navíc je spojená s různými spornými odvoláními vedoucích odborníků v oblasti kultury, nevyznívá to pro kardinála, který ukazuje prstem na rudooranžové zlolajníky, vůbec dobře. Na čem vládě a katolické církvi záleží? Aby měla páku na celou levici a donekonečna ji dehonestovala lacinou nálepkou KSČSSD -- a aby jí v tom podpořil právě ÚSTR, nebo aby se z ÚSTR stala renomovaná instituce s mezinárodním věhlasem, jak si přeje např. Bureš?

Odpověď na tuto otázku zajímá mnohé z nás. Už proto, že hodně napoví o další roli církví v České republice.

Zatím to ale spíše vypadá, že vládnoucí (a k těm Duka tiskne katolickou církev lepem důkladným) nějaké historické analýzy nezajímají. Naopak, mohly by narušit jejich plány. A přece si nebudou v předvolebním boji muset vystačit jenom s jedním Rathem? I když kapitola financování politických stran se zvolna otevírá (viz nedělní Otázky Václava Moravce) -- a lze předpokládat, že na tuto kartu vsadí mocní vše. Samozřejmě tak, aby se nemluvilo o financování jejich stran.

Zcela stranou však zůstali ti, kteří by měli u církve najít útočiště. Nezaměstnaní, lidé zadlužení, kteří přicházejí o vše v exekucích, lidé, kteří se dostávají do existenčních problémů. Zatímco k Ústavu pro studium totalitních režimů se Duka vyjádřil více než plamenně, otázka sociální ho nechává jaksi chladným. Dokud mu nedojde, že právě tady a teď stojí (nejen on, ale celá katolická církev) na své osudové křižovatce, nelze tvrdit, že přihořívá.

0
Vytisknout
14498

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2013