Kolik lidí propustíš, tolikrát si erudovaným ekonomem?

18. 4. 2013 / František Štván

Nemohu si myslet nic jiného, když jako jeden muž a žena obětují pracovní místa svých podřízených a stále dokola opakují jednu a tu samou mantru, že jejich sociální oběť je pro záchranu naší (?) ekonomiky a v zájmu budoucích generací nutná. Otazník používám záměrně, neboť přívlastek "naší" je tmářskou (nedemokratickou) lží. Dolních deset miliónů nemůže ekonomiku závislou na obětech z vlastních řad považovat za svoji, neboť ekonomiku státu nelze vyléčit podřezáváním kupní síly obyvatel a zvyšováním sociálního napětí. Proč nám tedy naše údajné ekonomické a zvolené politické špičky lžou?

Odpověď je jednoduchá. Ony sociálně netrpí, dokonce si obětováním bližního svého polepší. V soukromém sektoru to není nic neobvyklého. Kapitalismus stojí na určité míře sociální bezohlednosti. Pokud ji neúnosně překročí, pak to dle stále se opakujících historických tradic pozná na vlastní kůži, byť se chová tak, jakoby o bolestivých zásazích do řad horních deseti tisíc díky jejich nenažranosti nikdy neslyšel. Něco jiného je veřejný sektor, včetně sektoru polostátního, ve kterém se také, v duchu vládní doktríny bezohledného šetření na občanech, ruší pracovní místa. Nejvíce si samozřejmě polepší vrcholové vedení - byť by bylo logické mu v přímé úměře - méně podřízených = méně starostí a odpovědnosti - naopak mzdu snížit. To se neděje, neboť aby šlo vše pravicově hladce, tak se z daní placeným "vůdcům" a zůstavším umožní - na principu perte se a žerte se - vylepšit si na úkor obětovaných platové podmínky.

Zkrátka a dobře. Pokud i chod veřejného sektoru ovládá kapitalistická bezohlednost volených zástupců lidu, kteří ovlivňují chod života ve všech sférách veřejného života, pak je to proto, že se volení zástupci neřídí volebním slibem, který je, nevím proč, nevymahatelný. Chybu ve svém úsudku uznám po předložení volebních programů, ve kterých bude černé na bílém, že pokud strana XYZ vyhraje, tak bude ekonomiku léčit rušením pracovních míst, nevytvářením pracovních příležitostí a ochranářskou politikou horních deseti tisíc. Stejný počet hlasů by jim totiž vládnout neumožnil.

Tím chci říct, že díl odpovědnosti za aktuální sociální napětí nesou i voliči, kteří k horním deseti tisícům nikdy patřit nebudou. Neomlouvá je ani údajný strach z návratu socializmu, neboť to nemá logiku. Jeho návrat totiž spolehlivě zaručí sociální nejistota a sociální vyloučení. Svobody, která má díky chudobě vlastnost holubů na střeše, se ještě nikdy nenajedl. Vrabce v hrsti ano! To neznamená, že po nich toužím. Raději bych opravdu svíral holuby...