Spějme vzhůru za strukturálními reformami
23. 5. 2015 / Ilona Švihlíková
Guvernér Evropské centrální banky, Mario Draghi, pronesl v pátek 22. května projev, který by neměl zůstat nepovšimnuti. Je fascinující kombinací přiznání faktů (nikoliv příznivých) a trvání, ba přímo prohloubení politiky, která k těm faktům vedla. ZDE
Draghi sám na úvod přiznává posedlost strukturálními reformami, které v jeho projevech figurují pravidelně. Zajímavé je srovnání se Spojenými státy. V projevech guvernérů FEDu (a současné guvernérky Janet Yellenové) se to jimi příliš nehemží (Draghi uvedl jen 2% případů). Yellenová mnohem více klade důraz na otázku zaměstnanosti, včetně pečlivého rozlišování mezi tvorbou pracovních míst, z nichž se dá žít, a tvorbou částečných prekarizovaných úvazků. Je to bezesporu i tím, že úkoly FEDu – což je bezesporu inspirativní – jsou poněkud širší, než pouze na cenovou stabilitu zaměřená ECB. Navíc, pokud jsou Spojené státy nadále evropským vzorem, kterýžto je nutno dohnat a předehnat, příp. s ním uzavírat šílené smlouvy a la TTIP, pak jsou Spojené státy ustrukturalizovány k smrti. Flexibilizace trhu práce se krásně odráží v napohled nízké nezaměstnanosti, umně skryté v odstupňování šesti jejich různých kategoriích, ale také pracující chudobě, závislosti na potravinových poukázkách, komplexní zadluženosti a rozmachu sektoru FIRE (finančnictví, pojišťovnictví a nemovitosti).
Draghi pléduje za strukturální reformy s argumentací, že nelze jen spoléhat na politiku monetární (která samozřejmě v situaci pasti likvidity nebude fungovat). Místo toho se hledá nějaký jiný důvod nepříznivého stavu evropské ekonomiky: jsou to ony mýtické strukturální reformy, které se navzdory všem výzvám stále jaksi nedostavují. Počátek oživení (který se ohlašuje už nejméně 5 let) není dle Draghiho důvodem do strukturálních reforem pořádně „šlápnout.“
Draghi na začátku definuje, co takovou strukturální reformou myslí. Jsou to politiky, které pozitivně a trvale mění nabídkovou stranu ekonomiky. Ano, pokud se vám v uchu rozezněly zvony ekonomie strany nabídky, chápete správně. Zvyšovat potenciální produkt je jistě zajímavá myšlenka, ovšem dosti odvážná vzhledem k tomu, že je docela dost těžké ten potenciál vůbec odhadnout, notabene za situace, kdy se za přispění všech možných monetárních kusů nedaří pořádně zvýšit ani ten nudně všední roční HDP. Tedy zvyšujme potenciál za situace, kdy se na něj ani neumíme dostat.
Politika zaměřená na zvyšování potenciálu je ovšem zaměřena dlouhodobě, takže se na její vrub těžko dají připsat „současné“ obtíže, a když se to nedá pořádně ani změřit, mohou být navrhovatelé jaksi z obliga. V dlouhém období jsme mrtvi, podotkl by jistě Keynes. Draghi si ovšem za situace deflačně-stagnačního prostředí EU (nemluvě o geopolitických rizicích, jejichž rozměr se každým dnem zvětšuje) vybírá dlouhodobý, na dekády směřující cíl. Ne snad, že by samotná úvaha o potenciálu ekonomiky byla vždy chybná, u řady ekonomik, např. ropných či jinak deformovaných je navýšení jejich kapacit naprosto zásadní. Ale pochybuji, že zrovna toto je problémem evropských zemí. Ovšem, aby bylo vidno, jakým směrem uvažuje hlavní bankéř, uvádí dále klasické složky modelů dlouhodobého růstu jako je růst kapitálové vybavenosti a vliv technologie (souhrnné produktivity). Ve chvíli, kdy nejsou využity plně ani kapacity stávající a míra investic je v Německu velmi nízká, je toto hlavní problém?
Druhý bod už je jasnější. Ekonomika má být odolnější tak, aby poskytovala větší cenovou a mzdovou flexibilitu a rychlou realokaci zdrojů mezi sektory. A jsme doma. Resp. zpět u tlaku na „flexibilitu faktoru práce.“ Mario Draghi zřejmě sní o světě, který se řídí učebnicovými modely klasické ekonomie, v nichž je vše krásně rychlé – ceny a mzdy skáčou nahoru a dolů (hlavně dolů) každým okamžikem a nesou (ty mzdy) tíhu přizpůsobení se ekonomickému cyklu.
Problém je, že takto reálný svět nefunguje a tlak na to, aby tak fungoval je opakováním chyb neoliberální ekonomie: jestliže svět neodpovídá našim modelům, tak upravíme ekonomický svět, ne modely. Je zkrátka potřeba se vejít do vzorečku a do grafu. Keynesiánská ekonomie, kterou na mikro úrovni pomáhal rozpracovávat např. Joseph Stiglitz, si dobře uvědomuje, že důvody rigidity mezd a cen mají reálný podklad v životě a nejsou dány iracionálními požadavky odborů, jak bývá prezentováno.
Důvodů je celá řada, počínajíc tím, že na trhu máme hojně zastoupené oligopoly, tedy tvůrce ceny, po tzv. menu costs (tj. náklady, které by byly spjaté s neustálou změnou cen, např. změny ceníků, katalogů apod.). I mzdová „rigidita“ má své dobré důvody, zakotvené např. v teorii efektivních mezd – kterou mimochodem, jaká to náhoda zformulovala právě Janet Yellenová!). Subjekty v ekonomice se nechovají simultánně, dochází tedy k problému selhání koordinace. A právě tehdy se ukazuje síla jednotlivých aktérů – kdo ustoupí jako první, kdo si může dovolit čekat…. Interní devalvace, která je přizpůsobovacím kanálem v rámci měnové unie, není vůči různým aktérům neutrální. Asymetricky více postihuje slabší stranu – tedy pracující. Kapitál je za vodou (často i doslova).
Draghi ve svém projevu zdůraznil, že strukturální reformy podporují odolnost a růst. Odolnost koho? I na to dává odpověď: odolnost ekonomiky začleněné do měnové unie čelit „asymetrickým“ šokům, což by mělo zajistit dlouhodobé přežití eura.
A jsme doma podruhé. Viděno touto optikou si Řecko za současný stav může samo hned dvakrát. Kromě stokrát omleté „fiskální nedisciplinovanosti“, je to nedostatečná flexibilita cen a mezd, která prodlužuje řecké utrpení. Řecko si sice zmenšilo ekonomiku od vypuknutí krize o celou čtvrtinu, což nemá obdoby ani při Velké depresi ve Spojených státech 30. let, ale zřejmě to stále „není ono.“
Návrh na to, aby asymetrické šoky „spolkly“ mzdy, je nejenom chybný. Je to katastrofální nepoučení se z historie. 30. léta minulého století byla obdobím Velké deprese a zlatého standardu. Mezi zlatým standardem a současným členstvím v Eurozoně není příliš velký rozdíl. Jediným přizpůsobovacím kanálem – a správným v tehdejším dominujícím klasickém vidění ekonomiky – měly být právě mzdy (a následně ceny). Přestože došlo k poklesu cen a mezd (a k deflačním tendencím), nezaměstnanost byla obrovská. Kdyby byly bývaly fungovaly Draghiho (a dalších) návody, tak by Velká Deprese buď vůbec nevypukla, nebo trvala jen velmi krátce. Dogmata klasické ekonomie v praktické rovině začal bourat T. Roosevelt se svým New Dealem, a v rovině teoretické je rozdrtil J. M. Keynes, kdy si svou Obecnou teorii (1936) už nemohl načasovat lépe. A přesto to na rovinu řečeno bylo až druhá světová válka, která vyspělé země z deprese dostala. Má snad toto být řešení?
Zaslepenost vedoucích představitelů EU ke konsekvencím jejich „receptů“, a to vzhledem k současnému geopolitickému napětí, je neuvěřitelná. Sociální napětí v ekonomických modelech nefiguruje, ale v realitě ano…
Ale pozor, uvědomme si také, co to znamená pro země, které by měly do Eurozóny přistoupit. Pokud by je nějaký asymetrický šok zasáhl (a to nelze nikdy vyloučit, např. prudký pokles poptávky po automobilech), přizpůsobovací kanál bude bezprecedentní tlak na mzdy, protože kurz již nebude možné použít. Nelze se divit povzdechu Janise Varufakise, který se nechal slyšet: kéž bychom tak nikdy nevstoupili do Eurozóny, kéž bychom měli drachmu…
Zajímavé je, že Draghi přiznává, že současná ekonomická stagnace v Eurozóně má logicky svůj dopad právě na potenciál, který roste pomaleji než před krizí.
Současnost má dopad na budoucnost. Z nezaměstnaných se stávají nezaměstnatelní. Nejen Řecko, ale i Španělsko, Irsko ničí svůj budoucí rozvoj vysokou nezaměstnaností mladých a jejich odchody do zahraničí. V ekonomice v depresi se neinvestuje, protože jsou i tak vysoké nevyužité kapacity. A proč investovat, když klesá kupní síla?
Jak už to tak bývá, problém je tu teď a je na straně poptávky.
Snaha obejít Keynese je stejně směšná, jako snaha zatajit na českých univerzitách to, že kdy existoval jakýsi Karel Marx. ZDE
Ano, řecká (i irská a bůhvíjaká ještě) ekonomika se musí zamyslet nad svou ekonomickou strukturou (česká se svou závislostí na automobilovém průmyslu koneckonců taky). Řešením stagnace ovšem nikdy nebylo snižování mezd. Struktura ekonomiky (z hlediska sektorů, přidané hodnoty, vlastnictví) je podstatně širší a komplikovanější záležitost, než klasický recept: snižte si mzdy! (flexibilita mezd je eufemismus pro rychlé snížení mezd. Jejich nárůst už bankéře netrápí, zprávy Mezinárodní organizace práce dobře ukazují, že ve vyspělých zemích již dekády rostou mzdy podstatně pomaleji než produktivita práce).
Po mýtu fiskální konsolidace, která měla dodat božstvu finančních trhů dostatečnou důvěru, se objevuje další: strukturální reformy, za nimiž není nic než nejistota a prekarizace práce povýšená na ctnost.
Draghi dále v projevu dokonce přiznává, že reformy zvyšující flexibilitu trhu práce (konkrétně uvádí snižování pracovní ochrany) zvyšují nejistotu pracovníků a mohou mít omezující efekt na spotřebu. Zásadní je ale podle něj důvěryhodnost reforem. Ano, když si ekonomové neví rady, povolají k sobě „ducha důvěry.“ Je to výborné, po potenciálu, který jen odhadujeme, tu máme něco už naprosto neuchopitelného – důvěru. Jakýkoliv ekonomický neúspěch, resp. tragikomické selhávání předpovědí modelů věřitelské Trojky je pak možno svést na to, že plán reforem nebyl dostatečně důvěryhodný, protože to zní skvěle, i když nikdo neví, co to vlastně znamená. Ekonomům se jistě vybaví teorie racionálních očekávání, která si na „důvěryhodné“ politice hodně zakládala. Víra tvá ve strukturální reformu, zachrání tě.
Draghi své volání po strukturálních reformách končí optimistickou vizí do budoucna: ekonomický výhled Eurozóny je dnes jasnější než v sedmi (!) minulých letech… Růst se zdvihá a s tím i inflační očekávání.
To už je opravdu sympatičtější Janet Yellenová. I ta měla 22. května vystoupení (před Obchodní komorou), ale poněkud odlišného vyznění. „Samozřejmě jako vždy je ekonomický výhled velmi nejistý. Já popisuji výhled, který považuji za nejpravděpodobnější, ale založeno na mnoha letech vytváření ekonomických projekcí, mohu vás ujistit, že každý zvláštní odhad, který sepíšu, se může ukázat být chybným, a možná i značně. Ekonomické a finanční předpovědi jsou cvičení v indukci. Berou to, co se stalo v minulosti a na základě toho projektují, co bude v budoucnosti… a často jsou tyto předpovědi mylné, protože nikdo nemůže znát budoucnost.“ ZDE
Diskuse