VÁNOČNÍ ČTENÍ:

Vzpomínky z Ameriky

24. 12. 2015 / Helena Drašnarová

čas čtení 19 minut

Vaječný koňak

Středoevropské vánoční přípravy v Americe. J. včera vyrobil bramborový salát z pěti kil brambor, ač jsme jenom dvoučlenná domácnost. Salát byl v lavoru a musel se dát do koupelny, což v této zemi znamená taky na záchod, protože jinam, kde bylo studeno, se nevešel. Večer jsme se posilnili čajem s rumem a potom, rozjařeni, jsme chodili do koupelny ochutnávat, jestli to není moc suchý, když jsme si předtím pečlivě vykartáčovali zuby naším novým elektrickým oškrabovačem chrupu. Následovala noc plná divokých snů.

Ráno si J. přivstal a pustil se do výroby vaječného koňaku. Padl na to litr a třičtvrtě rumu, galon mlíka a osmnáct žloutků. Pak jsme to složitě přelévali a slévali a nakonec jsme získali, protože jsme jenom malá domácnost, sedm třičtvrtělitrových flašek.

Venku je vichřice a tak jsme suší ve ksichtě a vzteklí.

Vánoční deprese. Jediná veselá zpráva je, že dnes rezignoval na svou funkci soudruh Ševarnadze s odůvodněním, že on nechce mít s diktatůrou nic společnýho. Tbiliský řezník. Američani nedokážou vyslovit Tbilisi a říkají mu k naší velké radosti řezník z Tyblísi, the butcher of Tyblísi. Teda říkali, teď ho žerou, jaký je demokrat. Psala bych jestě dál, ale musím jít připravit svačinu z osmnácti bílků.

Vánoce

Z Prahy přišel balík s vánočním cukrovím. Chutná jako z krámu, protože je poprvé pečené z koupeného těsta. Mámě ubývá sil a už se necítí na to dělat všechno sama. Cukroví ale stejně voní krásně, neamericky... Vánoce u nás doma, když jsem byla malá, byly vykoupené mnohadenní námahou a nasraností a nekonečnými hodinami stání v komunistických frontách. Na Štědrý den pravidelně nastávala krize, protože matka trvala na tom, že ona bude dělat všechno („prosimtě nech mě, já si to udělám sama“), a protože se jednalo hlavně o přípravu jídla, tak to vlastně ani jinak nešlo.

Já s otcem jsme akorát strojili stromek a bývala u toho puštěna televize, kde každým rokem běžely tytéž pořady, radostně anticipované celým národem. Ve mně to ale nepříjemně posilovalo pocit vytrženosti z normálu, protože my jsme se nikdy nedívali na televizi přes den, jen snad když byla olympiáda. Taky se ještě muselo uklízet, protože se už po několik dní vůbec nic nestíhalo a byl bordel.

A postilo se. K obědu byla krupicová kaše politá sirupem a posypaná kakaem, kterou jsem nenáviděla tak, že se mi dělalo na zvracení. Proto jsem neobědvala a měla jsem celý den hrozný hlad, což ještě přispívalo k pocitu nepohody. Večeře nebyla nikdy včas. Byl to masívní projekt, klepaly se řízky, kuchal se kapr, pak se to všechno obalovalo, vařila se rybí polívka, vyráběl se pracný rodinný moučník, do něhož se míchalo několik různých krémů, škrabaly a vařily se brambory, a to všechno se dělalo na Štědrý den odpoledne a pak pozdní odpoledne a večer, protože ráno a dopoledne se bylo na posledním, největším ze všech nákupů. Matka byla protivná a utrhávala se na nás, dokonale zavalená tím vším, a zatímco z rozsvícených oken v domech kolem bylo patrno, že kolem šesté se už zasedalo ke stolům a jedlo a zapalovaly se svíčky a prskavky na stromcích, tak u nás pořád ještě zuřily přípravy a tlustý lezly do tenkejch. Ale mezi osmou a devátou se to všechno nějak vyvrbilo, hory špinavého nádobí někam zmizely, otec byl už zapojen do dohlížení na smažící se řízky a matčina nerudnost ustupovala úměrně k blížícímu se světélku na konci tunelu.

A pak byl najednou vydán pokyn převléknout se do svátečního. Vzápětí na to, hladoví jak psi baskervillští jsme se vrhli na obložené talíře, které se servírovaly jako předkrm. Jak jsme měli hlad, až jsme šilhali, tak si k tomu každý notně zavdal chleba, a když jsme potom dojídali obrovské talíře rybí polévky, tak už jsme pěkně funěli. A to nás teprve čekalo vyvrcholení, řízky a smažený kapr s bramborovou kaší, a při tom nám skutečně už při prvních soustech lezly oči z důlků.

Dneska se chechtáme, když na to s mámou vzpomínáme, a ona říká, že teda nechce házet všechnu vinu na Jaroslava, ale že to všecko bylo tím, že se nesměl dělat bramborovej salát, protože on ho nenáviděl. Musela bejt bramborová kaše a ta se musela dělat čerstvá a tím, že to všechno bylo. No nevím, nevím.

Pravda je, že když jsme se probojovali řízky s kaší, tak jsme byli napůl v bezvědomí, ale nálada byla už k světu, patrně proto, že vánoční přípravy byly definitivně za námi, horšího se už nemohlo nic stát. Tak jsme tam tak seděli kolem stolu a zhluboka oddechovali, plní řízků, a bylo-li to v době mého útlého dětství, tak moje napětí v tomto bodě už hrozilo vylítnout jak špunt a prorazit stropem.

No a potom někdo konečně zavelel položit dárky pod stromeček. Já jsem vyběhla první, nakladla svoje dárečky pod temný strom, po mně šla máma, šustila ve skříních a přecházela pokoji, zatímco já v kuchyni jsem nemohla posedět. Když byla hotová, tak vyrazil otec, zase šustění papíru, přenášení, vrzání dveřmi a skříňkami a nakonec cinkání zvonku z pokoje, že UŽ. A my jsme vstoupily do obýváku a tam byl rozsvícený strom, svíčky zapálené, sršely prskavky, otec ještě s úsměvem zapaloval poslední, ve vzduchu úžasná, ničím nenahraditelná vůně a bylo to nádherný.

Pamatuju se strašně mlhavě na jedny Vánoce, ještě na Smíchově, muselo to být, když jsem teprve začínala vnímat, takže asi moje první Vánoce v Praze. Vzpomínám, jak ohromená, v úžasu a překvapení do země přibitá jsem tím spektáklem byla. Je to dodneška víc než půlstoletím času zanesená, v nejzazších vzpomínkách barevná, zářivá skvrna plující v šedi let. A potom se rozbalovaly dárky a já, ačkoliv jsem zřídka dostala přesně to, co jsem chtěla, jsem pokaždé dostala krásně, někdy dokonce líp. Mámě se vždycky podařilo v socialistické mizérii a nedostatku výběru v těch frontách pro mě ulovit něco, co se trefilo do černého. Co jsem si pak odvlekla do pokoje a dlouze se tím opájela, na sebe si to navlíkala a zkoušela, a pak ráno hned po probuzení a znova dopoledne na Boží hod, kdy máma už zas vyvářela nějakou spletitou krmi a barákem či bytem se táhla vůně jehličí a ve vzduchu byly pořád ještě včerejší prskavky a svíčky. A já jsem užírala z kolekce zavěšené na stromku, a když jsem narazila na kousek, který mi nechutnal, tak jsem se ho zase zabalila a pověsila zpátky, aby se to nepoznalo.

Porsche

Štastný Nový rok. Přežili jsme svátky. J. byl tradičně vánočně nerudný a odmítnul si rozbalit dárky. On má na Vánoce alergii, na niž bylo, myslím, zaděláno v dětství, protože mu umřel tatínek, když byl malý, ale potom o Vánocích pro něj vždycky stejně prostírali, protože v jejich kraji to je zvyk. Společně jsme ztloustli o jedenáct a půl kila, protože jsme ta malá domácnost. Máme však předsevzetí, že za rok budeme chytřejší, krásnější, mladší, bohatší, vzdělanější, hubenější a zdravější a tutově u kormidla svého osudu.

V noci jsem nemohla spát. Přitom jsem měla vizi sebe samé, jak přijíždím před hospodu ve Středomoří, kde na terase popíjí J. s přáteli něco rudého. Mám na sobě bílou tenkou košili, seprané blue jeans a drahé, velmi drahé bílé sandály s komplikovanou stříbrnou sponou, z níž vyčuhují i ptačí pírka. Jo a řídím bílé Porsche Carrera. Z toho usuzuju, že už mi buď úplně změknul mozek, nebo je moje podvědomí konečně ve správných kolejích a předsevzaté cíle jsou tím pádem na dosah ruky. Což se, přísně vzato, nevylučuje, naopak.

Eddie

V práci máme kuchaře Eddieho. Eddiemu je třiapadesát, je černoch a dlouhán, hubené klátivé tělo, prošedivělou hlavu s prosvítající pleší a krásný klasický obličej, což ale ve změti vrásek a směšně krátkých kalhot, z nichž vyčnívají kostnaté kotníky, člověku nějak unikne. Když se zasměje, tak odhalí růžovou tlamičku, v níž chybí drtivá většina zubů a vypadá to jako detailní záběr na hadí hubu při odběru jedu.

Eddie mluví téměř nesrozumitelnou černošskou „ghetto“ angličtinou a je mizerný kuchař, plete objednávky. Budí podezření, že neumí číst, což je nesmysl, protože si kupuje noviny, které čte během pracovní pauzy. Jídla jím připravená vypadají nechutně, na kritiku reaguje podrážděně a hádá se se servíry a je s ním těžké pořízení.

Všimla jsem si, že když o přestávce zrovna nestuduje ty svoje inzeráty a sport, tak usne vzadu v kamrlíku s hlavou složenou na stole na rukách na těch novinách, hubené lopatky trčí jako zlomené krovky. A tak jednou řeknu „Eddie, čoveče, jakto, že furt tak strašně spíš? Copak se nevyspíš doma?“

A on na to „moc ne, já nemůžu spát.“

Dali jsme se do řeči, a tak jsem se dozvěděla, že byl tři roky ve válce ve Vietnamu. A od té doby, co se vrátil, má rozštelované spaní. Někdy nespí několik nocí v kuse, nebo upadne do spánku na půl hodiny, když vleze do postele, a pak se vzbudí a do rána už ani škrt. Leta se snažil s tím něco dělat, byl u spousty doktorů a vyzkoušeli na něm všechny možné terapie a léky, po nichž byl sice groggy, ale spánek se nedostavoval. Taky nejrůznější přírodní metody a bylinky, a to neudělalo už vůbec nic. Věda na něm ztroskotala. Tak tam většinou leží ve tmě, snaží se na nic nemyslet, jak ho poučili už ze začátku, a doufá, že z toho nějaký odpočinek přece jenom vytříská.

V poslední době se situace výrazně zhoršila, protože Eddie se zapletl s nějakou zoufalou dorotou a na stará kolena má šestnáctiměsíčního syna, o kterého se stará, protože ona na to kašle. Nakonec, jak říkal, je to bez ní vlastně lepší, protože pokaždé, když se na pár dní objeví, tak jim to akorát vnese do života chaos. Cpe do kluka brambůrky a bonbóny a zalívá ho coca-colou. Nechá ho vzhůru třeba do půlnoci, pak se s Eddiem pohádají a řvou na sebe, prcek je z toho ve stresu a brečí. A Eddieho pracně vybudovaný režim je v čudu a může začít znova.

On to má vymyšlené a propracované, kdy se co jí, maso, zelenina, správná výživa, a když je doma, tak tráví veškerý volný čas s ním, hrajou si, a do postele se chodí v rozumnou a pravidelnou dobu. Ale když je dítě v noci neklidné a nespí, tak to zabije veškeré Eddieho šance na odpočinek a on se pak celý den potácí po světě jako černá smrt. A čím víc nemůže spát v noci, tím víc usíná ve dne, kdykoliv a kdekoliv se posadí. Jednou dokonce vidím, jak svačí a najednou to na něj přijde a hlava nesmírně těžká, dokonalý profil nezadržitelně padá a klesá, až se čelem přilepí do loužičky stydnoucího sýra na stole vedle talíře před ním.

Ale co vsedě, on usíná i vestoje při práci. Náměsíčně se kymácí mezi prskajícími nádobami s vařícím olejem, člověk má pocit, že každým okamžikem nevyhnutelně dojde k tragédii, někdo zařve „Eddie! Wake up!“ Eddie sebou trhne, zapotácí se a jedeme dál.

Ukazoval mi fotky dětí. Má tři dospělé dcery ze dvou manželství, která se dávno rozpadla. Podle něho hlavně proto, že když přišel domů z Namu, tak měl pocit, že mu svět dluží. Že něco musí dohonit, že mu ukradli mládí, a v důsledku toho si nemohl pomoct a choval se nezodpovědně. Ale že teď, když jsou holky dospělý, tak o tom otevřeně diskutujou. On se jim snaží vysvětlit, proč byl špatným otcem, a jak teď, co je starej, vidí, co naopak právě tím důležitýho prošvihnul a zanedbal. A teď tohle boží nadělení, tenhle novej malej člověk...

A že vono už samo o sobě to, že se narodíš jako černej a v ghettu, stojí za hovno, ale když k tomu ještě nemáš nikoho kloudnýho, kdo by tě provedl úskalíma dětství a útlýho mládí, tak tvoje šance, že obstojíš v tomhle beznadějným světě a neskončíš v patnácti na drogách, v gangu, v kriminále nebo mrtvej, jsou zanedbatelný. A Eddie to pochopil tak, že tohle je pro něho příležitost. Možnost udělat ještě v životě něco dobrýho, něco správně, napravit svý chyby. A děvčata ho prej chápou a pomáhají mu s mrňousem.

Byla tam taky fotografie otce se synem, oba měli na sobě kostkované flanelové košile a tvářili se vážně. Eddie hrdý až slavnostní, kluk drží v náruči medvídka a v obličeji už se rýsuje základ Eddieho dokonalých rysů.

A já říkám „no Eddie, ten je tvůj, to je jasný.“

A Eddie se rozzáří jako vánoční stromek a říká „a to kdybys viděla, jak chodí přesně jako já. Jak klade nohy a strká hlavu dopředu přesně jako já. Jak srká polívku přesně jako já...“

A já říkám „ale hele, stejně si troufáš, v tomhle věku. Já bych se na to necejtila, to tě pořádně vyčerpá.“

A on řekne „jo, to je pravda. Ale zase je v tom hodně dobrýho. A když byly holky malý, tak jsem to tak neprožil.“

A já na to „a to si eště prožiješ, kamaráde, žádnej strach. Až mu bude osumnáct, tak tobě bude sedumdesát, to bude žrádlo. Už to vidím, jak se připlazíš domů z rachoty, protože v sedumdesáti eště furt budeš zařezávat, abyste vyžili, a v obyváku bude rozprostřenej mladej s kámošema a s jejich kurvama. A když se ti to nebude líbit, tak se ti vychechtaj a pošlou tě pro pívo...“

Na to Eddie dostane takový mírně zasněný kukuč a řekne „jo tak, přítelkyně, to se neboj. Na to já jsem nachystanej, to já mám kvér, co jsem si přines eště z Namu. A ten já vemu a ustřelím mu prdel.“

Eddie bydlí daleko od letiště. Auto nemá, do práce se dopravuje dvěma autobusy a po cestě usíná, přejede svoji zastávku, pak musí čekat na autobus zpátky. Prošvihne spojení, čeká na další, zase usne a tak dále. V poslední době je pro něj čím dál tím těžší najít hlídání. Někdy ty lidi přijdou pozdě, on na ně musí čekat, nestíhá to včas do práce. Tuhle se s dorotou servali, když přišla na pár dní domů na návštěvu, ona na něho zavolala policajty. Eddie skončil na den v lochu, další áčko, a během toho ta kráva třikrát volala k nám do práce, jako že má starost, kde je. Ve skutečnosti byla celá napjatá, že má kluka na krku a nemůže jít pařit...

A pak byla v Los Angeles stávka řidičů autobusů. Zkomplikovalo to život statisícům lidí, ale protože veřejnou dopravu v tomhle městě používá takřka výlučně chudina, tak na to veřejné mínění kašlalo a řešilo se to velmi zdlouhavě. Trvalo to mnoho týdnů, J. mě musel ráno a večer vozit z a do práce. Byla to otrava, ale co to způsobilo těmhle chudákům, co nemají auta, bydlí v ghettu a jsou závislí na svých džobíkách za minimální mzdu, to bylo lahůdkové.

V těch nejhorších oblastech sice nechali fungovat několik linek, ale i jejich provoz byl omezený a dostat se odněkud někam, pokud to vůbec šlo, trvalo hodiny. Lidi museli kolikrát objet půl města, aby chytli spojení, takže člověk, co dělal řekněme od deseti do šesti, musel ráno z baráku v sedm a večer přišel domů v devět nebo v deset. A o víkendech to bylo samozřejmě ještě horší. A do toho Eddie se svými hlídacími a spacími problémy a z toho vyplývající rostoucí hrozbou brzkého vyhazovu. Jeho putování dokonce vyžadovalo, že se mezi dvěma autobusy musel dopravit taxíkem, denně za dvanáct dolarů, jestli se chtěl vůbec dostat večer domů.

A tak dorazil zase jednou do práce s dvouhodinovým zpožděním a já se zastavím u jeho smažícího postu a říkám „co zas, nejelo to?“

A on odpoví „jo, to taky, a pak sem usnul a přejel jsem.“

A já řeknu „hele, ty seš na to dost starej, pamatuješ, jak Rusové na konci padesátejch let vypustili do vesmíru tu raketu, co v ní byl pes? Ale eště neměli techniku, aby to stáhli zase z orbitu na Zem zpátky, tak tam chudák pes zůstal a krouží do dneška.

„No pamatuju,“ řekne Eddie.

„Tak takhle ty, milej zlatej, dopadneš, když si nedáš majzla...“

Eddie se směje, cení dva a půl zubu, „nestraš mě...“

Trvalo to už jenom pár týdnů, než zase něco zmastil, vyrazili ho a pak už ho nikdo z nás neviděl. V tomhle velkém městě se lidi lehko ztratí... Já na něj často vzpomínám a představuju si, jak spí v autobuse a jako Lajka krouží dokola, tam a zpátky kolem našeho světa, na věky věků... Eddie.

1
Vytisknout
10979

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2015