Medojedi pražští u lizu

24. 8. 2017 / Václav Dušek

čas čtení 5 minut

Historické vlny společenských změn vycházely a nadále vycházejí z hlubin pražského nečištěného rybníku Plesnivec. Průvody májové i jiné, hojně navštěvované, tisíce veselých lidiček, demonstrace bojové síly i tuhého odporu, opakované monotónní přísahy, ke koupi však u stánků láska i nenávist – slavné místo pod hvězdami přitahuje silně zvlčilé bytosti; pomnožení podřipští intrikáni vytrubují holé pravdy o nemohoucnosti dosáhnouti hranici lásky a pochovat provždy odpornou lež.

V domáckém hravém kočičinci povoleno rabovat v cizích myšlenkách, což je pro společnost přínosné. Kočujeme usilovně do blahodárného neznáma za sladkým poznáním nicoty. V pustině neznalosti nasloucháme falešným rozladěným vábničkám. Něžná péče, roky se vleče. Vydržet! Únava je subjektivní pocit – odoláváme, neumdlíváme, budujeme usilovně demokracii s lidskou tváří. K tomu nám dopomáhej Bůh i bohabojné ústavy zkoumající chorou minulost – ach, jakou to skvělou sinekuru snesla revoluční nosnice leghornka.

Korepetice bez klavíru, že ne? My dokážeme vše! Budeme se k poznání brodit, ale cíle dosáhneme, a ne-li my, potom další a další generace – zkoumání nesnese odkladu. U Bucků se říká, ať to stojí, co to stojí, stát se beztak neukojí. Porcování společného koláče ukončeno, jak pravila vnadná vlásenkářka Čumilovna, obklopena dárkovými koši s vybranými jedy; posedlé bytosti napadeny pigárem cizopasných odrůd domýšlivosti zaplavují krajinu posedlou tmou. Čím větší blbec, tím veselejší současnost.

Časy se mění, film už nemá dávno politickou moc. Stal se především průmyslovou záležitostí k uspokojení diváctva, takže musíš umělecké výboje zapomenout, máš-li mozek v hlavě se seřízenou kalkulačkou. Budeš bavit lidi v širém světě. A přijde den a tvůj filmový bobek bude beztak nemilosrdně spláchnut kritickými dešti; málo vyvolených, miliony zapomenutých, stovky opomenutých. Frajlinka zalykající se zteřelou genialitou, velká zpovědnice k závisti, čepýří se často a ráda, nadouvá hruď k zapíchnutí medailí, puká odposlouchanými vědomostmi a ochočení lichokopytníci vychvalují barvotiskové obrázky.

Medojedi rádi zapomínají. Ministr nespravedlnosti ukončil honbu na pedofilního prince a rozjuchaný nemrava odletěl k potrestání do pohádkového domova, kde mají jinačí mravy i nemravy. Zbičují tě, useknou ručičku, někdy prý i hlavičku – demokracie udržována od pravěku holt nezklame. Tuhu lámat, kdepak, lze jen velmi ztuha. Poradci, vysmátí vykuci, političtí nádeníci, pohádkoví permoníci, trollové a babizny, hamižné obludy, obstarožní nafrněné filosofky; nebezpečná poznání nosí spravedlivou odplatu, přebujelá vášeň pro politickou moc, všemocné peníze, zdánlivá nesmrtelnost, náhle ti skončí planetární výletní povolení. Do hrobu uloženy ostatky, byť i nadčlověka, budou po letech zapomenuty. Nu, hele, nadčlověk. Kde konec ministru vnitra se zapíchlým sosákem do premiérského rozverného těla – zpráva vykonala mnoho, vybraný vele mozek propírán v mediích, pedofilie silný výstřel… a u nás doma dokážeme smáznout cokoli. Otázka může znít: před kým stál žalobník v haptáku, kdo měl, safraporte, ministra na háku. Míra politické rozpustilosti bývá nakažlivá, nevyléčitelná.

Slibem nezarmoutíš, chuděro – a naši rozverní ministři, vyzrálí kabrňáci a šikovní velmistři, slibovali ve státních úřadech ku spokojenosti veškerého lidu brzké sociální narovnání, uspokojivé zdravotnictví, polnohospodářský nebeský zázrak, čistotu životního prostředí, kulturnost a vzdělanost nových generací, vojenské pakty zralé k trvalému mírovému ujednání, přehledné zahraniční vazby; pohádková země nabita pohádkáři kráčí ke kapitalistickému zázraku. V teplé náruči EU můžeme očekávat neočekávané zvraty. My vydržíme mnohé, ano, prohnilé Rakousko – Uhersko padlo, válečná tetka vybrala krutou daň, ať žije Tata Masaryků; medojedi pražští se sjednotili, konečně měli zkušenosti s mocnářstvím Fanouška Procházky. Staré musí zemřít, mladé to zatím čeká… a ejhle, Branibory vystřídala mocná armáda strachu řízena maloměšťáckým strejcem Dolfim, mnichovská sešlost rozhodla o bezvýznamnosti malého národa – k čemu riskovat, když máme svoje jisté… ministři zahraničí bývají vyžraní a upovídaní barbaři. Podpis sem a podpis tam – kdo se bude ptát a pídit po pravdě; chasa historiků nalezne důvěryhodný pramen a dějepis není zeměpis. Druhá válka běsnila – na pořadu etnické čistky; být rasově dokonalý znamenalo život. A po válce se konaly neuvěřitelné národnostní proměny – včera spojenec krutého vítěze, náhle však bleskové prozření, pro partyzány a hrdiny nebylo kam šlápnout… co jsme si, to jsme si, bratře. Zločin a trest. Z větší části se budoucnost utvářela v matce měst a Medojedi pražští zavětřili čerstvé východní větry. Náměstí fešných baretů s flintami, bojové písně, okázalé básně, snové budování, účtování s nehodnými přisluhovači a vyřazenými kádry; a v dalších letech připlula něžná revoluce, studenti šikovně odpálkováni vyškolenými a odstrčenými vysmátými marxisty. Kupředu, zpátky ni krok.

Být mezi medojedskými zhůvěřilci - zábava k popukání. Bis bald – lístky na tribuny vyprodány.