Hrdinové kapitalistické práce

23. 9. 2017 / Jiří Hlavenka

čas čtení 6 minut


Reportáž Saši Uhlové (publikovaná na http://a2larm.cz/tag/hrdinove-kapitalisticke-prace/) je podle mého názoru nejdůležitější novinářský počin letošního roku. Jedna reportáž, která o kousek pohne naší zemí.

O reportáži (tedy o jejím obsahu, o sdělení) se vede hodně diskusí, což je výborné, je to tolik potřebná reflexe. V diskusi mě překvapují tři věci.

První překvapení je, pro kolik lidí je překvapením, že tu fakt někdo bere tak málo peněz za tolik práce. To žijí přátelé diskutující na jiné planetě, nemají přátele či příbuzné mezi lidmi dělající za třináct hrubého? Nebo to vědí či "tak nějak asi tuší", ale vytěsňují to tak jako jiné nepříjemné informace? To by mě zajímalo.

Druhé překvapení je, pro kolik lidí je překvapením, že se u nás vlastně masově porušují pracovní zákony, jako je maximální délka směny, přestávky, hygiena pracovního prostředí a podobně. To kolegové diskutující spadli z Měsíce, že nevědí, že zákony týkající se práce se u nás porušovaly vždy, že už za bolševika byly jen cárem papíru? Že na udivenou otázku "a to se u nás v tomto za osmadvacet let nic nezměnilo" je nabíledni odpověď "a proč by se proboha mělo změnit, když v zájmu zaměstnavatelů to není a zaměstnanci se s tím trpně smíří"?


A třetí překvapení je, že pro změnu pro nikoho není překvapením jedna věc, která mně naopak přijde jako vlastně přelomové zjištění. Totiž že lidé pracující za mzdy u dolní hranice přijímají svůj osud smířeně, pokorně, až bych možná řekl "otrocky", dokonce s jakýmsi šibeničním humorem, když si jdou pro měsíční výplatu, která jiným stačí tak na dvě hodiny: "budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem", jak zaznělo v reportáži. Jak málo často se tam stává, že člověk s prací sekne a jde o dům dál, kde mu dají zfleku o polovinu víc (a nabídky dnes samozřejmě jsou). Jak silným faktorem je "jistota" dané práce (čti: tady mně ztráta zaměstnání fakt nehrozí, protože kdo by to šel za pár šupů dělat). Jak silným faktorem je kolektiv, který při té bídě drží pohromadě a pomáhá si. A jak nemilosrdně toho zaměstnavatelé - kterými je často i instituce placená z veřejných peněz, jako je fakultní špitál - využívají.

Jen shodou okolností jsem v nedávné době byl účastníkem dvou diskusí o práci s lidmi, které dobře osobně znám a o kterých jsem přesvědčen, že jsou pracanti a v daném oboru i "fachmani". Berou celkem málo a v jednom případě s nimi šéf dělá věci, proti kterým jsou zkušenosti p. Uhlové ještě čajíček a kteří si do stáří zhuntované zdraví (faktem je, že to je "vykoupeno" o kus vyšší mzdou, ale nic zázračného). V diskusi oba uznali, že kdyby s tím sekli, tak mají okamžitě za rohem nabídku na to samé o třicet, čtyřicet procent víc.

Ale neseknou.

Nerozumím tomu. Zapadá to ale dobře jako dolní díl skládačky, když si vzpomenu na pár let starou diskusi s jedním významným německým zaměstnavatelem, který tu má továrnu a Čechy si nesmírně chválí - šikovní, pracovití, ukáznění - to jinde v Evropě nenajdu, dodával. Reportáž Saši Uhlové dodává dalších několik slov, které ovšem on už v rozhovoru se mnou neřekl.

Ve spojitosti s tímto zmíním dnes hodně probíranou problematiku minimálních mezd. Často zmiňovaným argumentem je, že některé slušně prosperující země Evropy institut minimální mzdy vůbec nemají - například Švýcarsko. (Takže proč bychom ji museli mít my, že?) Jenomže k tomu chybí podstatný dovětek: v těchto zemích totiž došlo k tomu, že oborové (nikoli odborové) organizace, tedy ony různé Verbandy sdružující firmy (tedy zaměstnavatele!) podnikající v daných segmentech dospěly k tomu, že si dohodly minimální úrovně mezd pro jednotlivé džoby ve svých oborech. Nikoli jako zákon, ale jako ujednání, které je učiněno a které se tudíž následně dodržuje. Dohoda se dá opět konsenzuálním dohovorem ve Verbandu změnit podle vývoje situace - éra krize, éra prosperity atd. - a ve výsledku je benefitem pro celý obor. Vytváří na pracovním trhu stabilitu a kvalitu a znamená nemrhání pracovní silou: chci být kuchař, protože vím kolik si vydělám, tedy jsem kuchař, postupně se zlepšuju, můj talent i výcvik je využit naplno, udělám hodně práce a ta je kvalitní. Nepraštím s vařečkou a nejdu dělat přepojišťovacího agenta a následně řidiče kamiónu jako u nás.

Je to dobré pro konkurenční prostředí, protože když všichni v daném oboru platí svoje lidi víceméně stejně, nezískává se konkurenční výhoda tím, že bych přemýšlel, jak vyzrát na konkurenci tím, že budu shánět lidi s tím, že jim zaplatím co nejmíň to jde - ale získávám konkurenční převahu tím, že si to zorganizuju s co největší efektivitou, s co nejvyšší kvalitou, s co nejzajímavější inovací, popřípadě se vším tímto dohromady.
Samozřejmě, jak už bylo vícekrát řečeno, následovat švýcarský model bychom mohli tehdy, kdyby u nás žil dostatek Švýcarů, tedy asi tak 10 miliónů. Pokud ne, je plošné a postupné (!) zvyšování minimální mzdy prostředkem sice trochu humpoláckým, neflexibilním, s možnými některými negativními efekty zejména v případě silné ekonomické krize, ale zřejmě nic rozumnějšího se u nás nyní dělat nejde. Do sofistikovaných a vycizelovaných řešení jsme ještě nedorostli; časem to ale přijde.

1
Vytisknout
16081

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2017