Bohužel, i oběť Ježíše Krista Vykupitele je z dnešního hlediska šílená
22. 4. 2019 / Jan Čulík
Boris Cvek napsal brilantní obhajobu Starého zákona (v jakou jsem tak trochu doufal, když jsem napsal22. 4. 2019 / Boris Cvek
Vůbec chápání náboženství jako něčeho časově neměnného a společensky nezávislého je nejen v drtivém rozporu s historickou realitou náboženství, ale je to také velmi nebezpečný základ pro fanatický fundamentalismus. Příběh obětování Izáka se čte o Velikonocích právě kvůli důrazu na vývoj v pojetí Boha, který nyní, v Novém zákoně, dává na Golgotě za nás vlastního Syna, zatímco tehdy požadoval vraždu syna Abrahámova. Jak to může být tentýž Bůh? Je to tentýž Bůh v zrcadle různých společností.
Bůh nejprve musel být především moc, absolutní moc, naděje na bezpečí pro slabého, zranitelného, smrtelného člověka, který se potýká s nesmírně brutálními poměry. A ochránce před brutálními poměry v raných dějinách lidstva musí být brutální. Tato naděje nepřichází do dějin jako něco srozumitelného, intelektuálně konstruovaného. Je to živá zkušenost (a když mluvím o zkušenosti, netvrdím, že zkušenost je zrcadlem nějaké objektivní reality) společenství nebo kmene, zkušenost propletená s obecnou zkušeností tehdejšího lidstva, kde obětování bohům, včetně lidských obětí, bylo normální. Starý zákon představuje drama osvobozování se této naděje od krutosti, vnější poslušnosti na poli reálných dějin k niternému, osobnímu vztahu s Bohem, na němž je postavený Nový zákon.
Proto má Starý zákon v Bibli nezastupitelné místo. Nikoli pro nějakou nad dějinami jsoucí analýzu Boha, což nejde v žádném případě, ale pro vývoj obrazu Boha, který s lidmi komunikuje na úrovni možností jejich doby a společnosti. Kdyby chtěl, mohl by třeba přenést Abraháma do Ježíšovy doby, ale tím by zrušil dějiny. A dějiny při vší své hrůznosti, včetně požadavku na obětování Izáka, jsou pro křesťanství dějinami spásy. Aby náboženská zkušenost společnosti mohla dospět do mentality Ježíšovy doby, bylo potřeba zkušeností proroků a jejich předchůdců.
Kromě toho starozákonní příběhy, včetně obětování Izáka, nabízejí obrovské množství potravy pro interpretaci dalšího vývoje celého příběhu. Ježíš i sv. Pavel se v Novém zákoně často ke Starému zákonu vracejí, využívají ho pro své potřeby. Ježíš např. argumentuje pro posmrtný život tím, že Bůh jako Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba není Bohem mrtvých, nýbrž živých, a proto Abrahám, Izák i Jákob žijí, nejsou mrtví. Nebo sv. Pavel chápe určitou symetrii mezi pádem tvorstva do hříchu v jednom člověku, Adamovi, a spásou tvorstva z hříchu pomocí jednoho člověka, Ježíše. Tímto metaforickým, alegorickým způsobem pracuje náboženské myšlení a vychází vstříc schopnostem lidí dané doby a dané společnosti chápat náboženské texty tím či oním způsobem. Je to v zásadě, a to bez urážky, poezie. Tímto způsobem žijí nejhlubší vrstvy našeho vnitřního světa.
Různé staré příběhy se také mohou hodit pro zásadní posuny v myšlení v mnohem pozdějších dobách. Vždy záleží na tom, jak se s nimi pracuje. Příkladem může být dánský filozof Kierkegaard, jeden z předchůdců existencialismu. Kierkegaard potřeboval nějak brutálně reagovat na hegeliánské pojetí víry, které bylo všude kolem něj: víra jako něčeho racionálního, konformního, tupého a šosáckého. Proto v knize nazvané Bázeň a chvění pod pseudonymem Johannes de Silentio stojí na straně Abraháma, který je poslušný Bohu více než základním lidským hodnotám. Nejde ovšem v žádném případě o nějaký návrat před Ježíše, jde o to, že víra jako vztah k Bohu nikdy nemůže být něco samozřejmého, něco, co se vyčerpává tím, že je člověk konformní s dobovými normami a dobovým rozumem. A tak i když představa Boha, kterou máme, je vždy podmíněna historicky a společensky, Bůh nekončí s našimi představami, s naší dobou nebo společností, ale víra v něj se vztahuje k věčnosti, k absolutnu. Ve Starém zákoně tento konflikt mezi vírou a konformitou probíhá u proroků a jeho vrcholem je pak novozákonní Golgota. Ale jeho kořen je už u Abraháma jako muže víry.
Pokud jde o příběh o stvoření světa a postavení člověka v něm, tam si myslím, že je třeba si uvědomit, že jde především o vylíčení něčeho, o čem tehdejší lidé neměli ani ponětí. Je to tedy v zásadě mýtus na úrovni jiných podobných mýtů té doby. Příběh víry začíná s Abrahámem, nikoli s Adamem. Ale jistě je na biblickém líčení stvoření světa zásadní monoteismus a pojetí celého světa jako stvoření. Abrahámovská víra v nějakého boha běžného polyteismu by nedávala žádný smysl. Abrahámův Bůh je protipólem celému světu, je tajemstvím, které nekonečně převyšuje člověka. Ale samozřejmě se velmi snadno v lidské představivosti stával a stává džinem z Aladinovy lampy, tím či oním bůžkem toho či onoho kmene nebo místa, zatímco monoteistická myšlenka, mířící k jakémusi osvobození nadpřirozenosti ze zajetí běžné přírody a běžného života do nekonečna, ale mířící také k Bohu jako jednomu Otci všech lidí a jednomu poslání a smyslu života všech lidí, to měla a má často nesmírně těžké, jak ukazuje ostatně celý Starý zákon.
Diskuse