Papež a danajský dar

22. 9. 2006

V době, kdy Petr napsal své pojednání o islámu, Souhrn veškerého kacířství Saracénů , tedy v dvanáctém století, probíhaly křižácké výpravy proti jinověrcům. Přestože se křesťané snažili být féroví, nedokázali si nalézt cestu k islámu a být vůči němu objektivní. Pro Petra a ostatní církevní hodnostáře byl islám zosobnění zla, a ani si nedokázali představit, že by tito barbaři mohli být uraženi jejich pohrdáním a odsudkem.

Tento středověký postoj nebo spíše indoktrinace přetrvala staletí a trvá dodnes.

Minulý týden papež Benedikt XVI. citoval slova byzantského vládce Manuela II., který žil ve 14. století: " Jen mi ukažte, co Mohamed přinesl nového, a naleznete pouze zlo a nelidskost, neboť chtěl svoji víru šířit mečem.

Vatikán byl zaskočen reakcí muslimského světa, již vyvolala papežova slova na adresu jejich víry, a veřejně prohlásil, že Svatý Otec pouze zamýšlel "kultivovat úroveň respektu a dialogu s ostatními náboženstvími a kulturami včetně islámu."

Ale papežova slova se, na pozadí dějinných, zvláště pak politických událostí posledních let, zjevně minula účinkem. Nenávist vůči islámu je přímo patologická a je hluboce zakořeněná v západním světě a kultuře a má takovou sílu, jež stmeluje lidi, kteří by si za jiných podmínek neměli co říct. Ani dánští karikaturisté, kteří otiskli obrázky zesměšňující proroka Mohameda ani křesťanští fundamentalisté, kteří jej nazvali pedofilem a teroristou, nemohou nepředstírat, že jejich xenofobie je naprostou srdeční záležitostí. Vezměme například v potaz sílu organizovaného náboženství v USA, které je spojeno silným poutem s nejvyšší politickou elitou, jeho vzácné spojení s izraelskou lobby, které do značné míry ovlivňuje dění na Blízkém východě, aniž by ti druzí měli možnost rozhodovat o záležitostech své mizející domoviny.

Naše islamofobie se datuje už od prvních křížových výprav a jde ruku v ruce s (nyní skrývaným) antisemitismem. Některé z prvních křížových výprav začaly masakry židovských komunit, které existovaly podél Rýnu; tyto zabijácké výpravy skončily v roce 1099 povražděním nějakých třiceti tisíců muslimů a židů v Jeruzalémě.

Židé a muslimové se stali jakýmsi černým zrcadlem, v kterém se zhlížela představa o nás samých, představa, kterou jsme nechtěli uvést v život.

Hrůzostrašné historky vytvořené Evropany o židech a muslimech přetrvaly dlouhá staletí a mohou nám cokoliv naznačit o naší ideologii, něco, co by nás mohlo nemile překvapit a zarazit, mluvíme-li o nezištné lásce, chlebu a víně.

Když papežové naléhali, aby byla provedena křižácká výprava do Svaté Země, křesťané často perzekvovali židovské komunity; jaký by to mělo smysl trmácet se do tří tisíců mil vzdálené Palestiny, osvobodit Kristův hrob a nepozabíjet přitom ty, kteří mají na svědomí jeho smrt?

O židech kolovaly nepravdivé historky -- prý že zabíjejí malé děti a otrávili svátost oltářní. Tyto fámy nabyly zrůdné podoby při pozdějších pogromech, a v očích "počestného" křesťana byl každý žid nemilosrdný zabiják dětí.

Ježíš odkázal svým následovníkům jasné poselství; aby milovali své nepřátele, aby se s nimi snažili žít v míru. V časech, kdy křesťané vedli nemilosrdnou válku proti muslimům na Blízkém východě, začal být islám považován za věrouku krve a iracionálního násilí. Nabízí se zajímavé paralely z nedávné minulosti; kterak jsme oficiální nepřátele vykreslovali coby téměř zvířecí zabijáky bez špetky lidskosti, například Vietkong během války v Indočíně, černošský odboj proti jihoafrickém apartheidu, sandinistický odpor v Nikaragui -- a samozřejmě islámský "smyslů zbavený a neracionální" boj proti západní civilizaci.

Křížové vyhlazovací války formovaly umělé představy vytvořené církevními autoritami, podle nichž byl Mohamed zvrácený chlípník a vůbec celá muslimská věrouka byla učením oddávajícím se neřestem a nízkým živočišným pudům. V časech, kdy byl evropský sociální systém hluboce hierarchický, navzdory rovnostářskému gospelu, který otevřeně proklamoval, byl islám pranýřován za to, že je příliš otevřený, hlavně ve vztahu k ženám(!)

Za stálého tvrdošíjného popírání křesťané zatvrzele mlčeli o zločinech spáchaných během božích kruciát a vytvořili umělý obraz o nepřátelích jediné pravé víry, podle libovůle a fantazie nejvyšších představitelů kléru. Toto populistické stanovisko se věky nezměnilo a přetrvává dál, aniž by vyvolalo vlnu kontroverze jako papežův nedávný projev.

Muslimové, kteří -- pravda, reagovali na papežův projev poněkud instinktivně, jej obvinili z pokrytectví, když zdůraznili, že katolická církev není tím pravým mravokárcem, aby odsoudila násilnický džihád, když je sama vinna ze zločinů spáchaných během křižáckých válek, staletí trvající perzekuce heretiků a tiché podpory nacistického konečného řešení židovské otázky.

Papež Benedikt pronesl svůj kontroverzní projev v Německu, den po pátém výročí tragédie 11. září. Je těžko uvěřit, že jeho projev nebyl načasován právě nyní, kdy je tenze mezi západním světem a islámským přinejmenším hrocena.

Tyto výroky, spolu s dánskými karikaturami a mnoha dalšími nepřátelskými postoji ze strany Západu, rozhodně nepřispějí k sblížení těchto na první pohled zcela rozdílných náboženských systémů, ba naopak -- jsme tomu svědky -- jen přilévají olej do vařícího kotle narůstající nenávisti na obou stranách. Je na bíle dni, že si takovou rétoriku nemůžeme dovolit. Potíž je v tom, že mnoho obyvatel euroatlantické civilizace podvědomě sdílí staletími infikované předsudky a je přesvědčeno o tom, že islám spolu s Koránem je kvintesencí iracionálního násilí. Teroristé zodpovědní za 11. září v podstatě jednali v rozporu s islámskými principy a tímto zvěrstvem jen dál utvrdili obyvatelstvo Západu v jeho populistických názorech, a představa typického muslima jim splývá s teroristy, jejichž jednání je nepochybně hluboce deviantní.

Máme-li být kritičtí vůči ostatním, je třeba nejdřív začít s kritikou u sebe. Islám byl do 20. století mnohem tolerantnější a mírumilovnější než křesťanství. Korán striktně odmítá jakýkoliv tlak na někoho, kdo vyznává jiné náboženství, na rozdíl od vnucujícího se a často destruktivního křesťanství, jak víme o šíření této víry spolu s genocidními Portugalci a Španěly v latinské Americe.

Brzké dobytí Persie a Byzance po prorokově smrti bylo motivováno spíše politickými aspiracemi než náboženskými, i když v jádru mohlo jít o totéž. A jakákoliv apologetika, abychom byli nestranní, zde selhává. Do poloviny osmého století Židé a křesťané žijící na území ovládaném muslimy nebyli přinucováni k přijetí Koránu.

Nenávist a intolerance pokrývající současný muslimský svět je tvrdou odpovědí na nepoddajné politické problémy -- ropa, Palestina, okupace muslimských území, podpora autoritářských režimů v regionu a západních "dvojitých standardů" při řešení krizových situací, aniž by v drtivé převaze ovlivňovala dění v regionu náboženská otázka, která spíš je zneužívanou fasádou.

Jak nečinně přihlížíme sílícím konfliktům v Iráku, Palestině, Libanonu -- stáváme se komplici -- a je mnohem snazší svést veškeré destruktivní počínání na islám. Ale budeme-li v tomto negativním předsudku nadále setrvávat, budeme tak činit k naší škodě a nebezpečí.

Karen Armstrong: We cannot afford to maintain these ancient prejudices against Islam ZDE

Vytisknout