Pluralita interpretací ano, pluralita pravd ne

30. 7. 2020

Přečetla jsem nekonečné množství reakcí na rozhovor děkana FF UK Michal Pullmann pro týdeník Echo, i na rozhovor pro DVTV, který Daniela Drtinová vedla současně s ním a s jeho oponentem Michalem Klímou. Děkan FF UK je můj spolužák, známe se přes čtvrtstoletí, po téměř stejnou dobu na fakultě oba působíme. Politicky a názorově stojíme každý jinde, píše na Facebooku Marie Koldinská.
Je mi cizí Pullmannova levicová orientace i vstřícnost k progresivistickým trendům, nesouhlasím s ním snad v žádném z medializovaných aktů z posledních měsíců, ať už šlo o důvody ukončení pracovního poměru mluvčího FF UK Petr Kukal (kauza „perské princezny“), o odmítnutí vyvěsit banner s nápisem „Zavražděna komunisty“ při příležitosti výročí popravy Milady Horákové, či nejnověji o nešťastně formulovaná vyjádření k hodnotovým preferencím „obyčejných lidí“ za socialismu. Přesto mám Michala Pullmanna docela obyčejně lidsky ráda jako bývalého spolužáka, jako mimořádně vzdělaného člověka, jako noblesního diskutéra, jako intelektuála, jehož zájem o myšlenky Karla Marxe byl upřímný a autentický už před dvaceti lety, kdy se to na FF UK ještě většinově nenosilo, a kdy seminář, který k tomuto tématu s Pavlem Kolářem vedl, měl punc ideové avantgardy, rozhodně ne banálního mainstreamu.

Oba pocházíme z generace, kterou formoval listopad 1989, byť každého zjevně trochu jinak. Nebudu se uchylovat k osobním vzpomínkám – napsala jsem toho totiž o dějinách každodennosti (byť pro mnohem starší historické období než je reálný socialismus) dost na to, abych věděla, jak ošidné je zobecňování individuálních prožitků. Přesto si myslím, že naši generaci rok 1989 poznamenal trvale a bez ohledu na prostředí, z jakého kdo z nás vzešel. Víme totiž, že pokud má být jakákoli zásadní společenská změna vůbec proveditelná, je nezbytné, aby se za tím účelem spojili a navzájem se respektovali i lidé, kteří spolu jinak v mnohém nesouhlasí – protože ten společný cíl, jímž v roce 1989 nebylo nic menšího než změna režimu, zkrátka stojí za (alespoň dočasné) utlumení sporů. My dnešní čtyřicátníci jaksi víme, že názor, s nímž nesouzníme, nezmizí ze světa tím, že jeho hlasatele zablokujeme na FB. Víme, jak mobilizující, ale i destruktivní sílu může mít slovo vyřčené v pravý čas – navzdory dnešní inflaci slov. Víme, jak cenná je svoboda – a že je nedělitelná, protože ji nelze nárokovat jen pro někoho a pro jiného nikoli, třeba s poukazem na to, že by ji stejně neuměl ocenit.

Víme to, ale možná na to občas zapomínáme. Cit pro některé elementární hodnoty slábne zvláště v době, kdy se denně valí do veřejného prostoru nevstřebatelná přemíra informací a společnost se štěpí na rozhádané fragmenty neschopné najít společnou řeč už ani v zásadních otázkách. Problémem totiž nejsou věcné spory, ale rozštěpení veřejnosti vyvolané bezpočtem dílčích účelově vyvolávaných názorových konfliktů, neboť s rozhádanou společností se lépe manipuluje. O to cennější jsou výjimky; v případě děkana FF UK například jeho jednoznačná podpora projektu Na frontách informační války, který jsme s Otakar Foltýn zahájili v minulém semestru, a v němž po nucené koronavirové pauze budeme – včetně nahrávání přednášek a jejich šíření – pokračovat i v semestru příštím. Právě vzhledem k aktuálnímu dění se v jeho rámci nově zaměříme i na otázky zpětné legitimizace minulého režimu a roli revizionistické historiografie v tomto procesu. Neznám vhodnější platformu pro takovou diskusi, než je půda FF UK – právě proto, že moje alma mater nezadržitelně získává image ideově monolitní instituce ovládané levicovými progresivisty. Udělám vše pro to – a věřím, že nejen já – aby také hlasy z opačného spektra zaznívaly právě zde co nejsilněji, a aby si FF UK udržela charakter tolerantního a názorově pluralitního prostředí, v němž se jeden neopovažuje druhému vnucovat „jediný správný“ názor – protože ví, že kdyby to zkusil, velmi tvrdě narazí na sebevědomého oponenta, vybaveného argumenty a kdykoli ochotného k akademické rozpravě i k veřejné polemice.

Interpretace dějin – a těch soudobých zvláště – se totiž neodehrávají v odborném vakuu; vždy rezonují ve veřejném prostoru, ať se to akademikům líbí či nikoli. A to se všemi výkladovými posuny, zjednodušeními, ale i důsledky; „oddémonizování“ komunistické éry ne ve smyslu neškodné „ostalgie“, ale ve smyslu relativizace základních kategorií, jakými jsou pravda a lež, svoboda a nesvoboda, demokracie a totalita – to vše má své zákonité důsledky nejen pro náš pohled na minulost, ale hlavně pro naše vnímání přítomnosti a také pro společensky akceptovatelné vize budoucnosti. Relativizováním charakteru minulého režimu totiž relativizujeme i svou vlastní budoucnost; v lepším případě otevíráme cestu k nástupu novému autoritářskému režimu, v horším případě nové totalitě.

Když jsme s Otakarem Foltýnem přišli před časem za Michalem Pullmannem se zmíněným přednáškovým cyklem o informační válce, v němž měli vystoupit lidé jako Petr Blažek nebo Alexandra Alvarova, muselo mu být okamžitě jasné, že k relativizaci zločinnosti minulého režimu rozhodně směřovat nebudeme – a že ze všech sil budeme obhajovat pluralitu interpretací dějin, ale nikdy ne pluralitu pravd. I další z fakultních levičáků, s nímž v mnoha věcech nesouhlasím, ale přesto si ho lidsky velmi vážím, totiž proděkan Daniel Soukup, náš projekt jednoznačně podpořil. Vnímáme to jako jasný doklad, že étos roku 1989, spočívající mimo jiné v respektu, úctě a toleranci k názorovým oponentům, na FF UK dosud žije. Zda odumře nebo přetrvá – na fakultě i ve společnosti jako celku – záleží na nás všech.
0
Vytisknout
3779

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2020