Studentka FAMU Hannah Saleh ukazuje, jak vytvořit funkční spojení mezi vysokoškolským vzděláváním a společenskou odpovědností

Adekvátní dámská jízda

13. 8. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 21 minut

Studentka FAMU Hannah Saleh se rozhodla v rámci své bakalářské práce vytvořit sbírku Školní Freeshop pro potřebné rodiny, které nemají dostatek prostředků na zajištění školních materiálních potřeb pro děti, a zároveň vytvořit v rámci bakalářské práce návod, jak takovou charitativní iniciativu organizovat. Jde o zajímavý příklad sociálně funkční inovace, která propojuje předpokládanou roli univerzit, profesní kvalifikaci a podporu veřejného zájmu. Autorka projektu v rozhovoru pro Britské listy mimo jiné říká:

 

“Pro zjednodušení tu genezi přirovnávám k šití roušek. Dejme teď zcela stranou jejich prokázanou účinnost i druh u nás zakořeněného bonzáctví, které připomněla povinnost nosit je. Podle mého názoru to byl naprosto fantastický společenský experiment, který ukázal něco velmi pozitivního. Ihned se objevil návod, jak se rouška šije. Kdo uměl šít, tak šil, kdo ne, pomáhal alespoň stříháním nebo žehlením. Někdo jiný dodal látky, které se ve velkém recyklovaly, což je také plus, a další člověk s autem pomohl s rozvozem na potřebná místa a další jim prozměnu uvařil oběd ve své restauraci, která musela zůstat zavřená. Velmi organická dělba práce za nějakým vyšším cílem. Myslím, že velké části lidí, pro které třeba není tenhle druh kolektivní spolupráce a altruismu běžný, to udělalo...tak nějak dobře. Prostě jim z toho bylo hezky. A navíc dostali možnost tvůrčí seberealizace. Což během tzv. páchání dobra, přispíváním na různé sbírky a posíláním DMS nezískáte. Bohužel žijeme v systému, který toto uvažování svým nastavením potlačuje stejnou měrou jako kvalitní vzdělání, protože kdyby to nedělal, tak by se časem samozřejmě zhroutil.”

V rozhovoru se nebavíme jen o motivech a cílech projektu, ale také o zkostnatělosti vysokoškolského vzdělávání a o tom, jak si společenské vědy na českých univerzitách tímto způsobem samy kopou hrob. Nebo třeba o směšném přístupu učitelů, kteří by měli být pro své studenty skutečnými autoritami a průvodci v jejich snažení posunout univerzitu i společnost vpřed...

Proč sbírka školních potřeb pro děti z rodin v obtížné ekonomické situaci? Jak Vás napadlo zrovna tohle téma? Osobní vazba, příběhy v okolí, obecná sociální senzitivita?

Naprosto to zapadá do širokého záběru věcí, které dělám. Jedna z nich je i art-direktiva na čistě udržitelné, upcyklovatelné bázi. S kamarádkou Nikou Teslou máme alternativní fundus Trash Queens. Název napovídá, odkud naprostá většina našeho repertoáru pochází. Díky Nice jsem se dostala do skladu charity shopů, které svůj sortiment získavají z darů svých zákazníků, kteří se zde na tuhle v zahraničí osvědčenou záležitost adaptovali velmi rychle i s jedním neduhem – darovaná směs je z velké míry výsledek generálního úklidu bytu. To, co je pro dobročinné obchody nezajímavé a neprodejné, to je přesně to, co do našeho fundusu hledáme. Mezi “divnosuvenýry” z cest a ujetými dekoracemi (které si nesmírně hýčkám a cpu je do každé scénografie, kterou dělám) se tím pádem objevily sem tam i školní potřeby typu pastelky, krabička na svačinu, pravítko a další, se kterými si obchody, zaměřené primárně na prodej oblečení, neumí tolik poradit. A zrovna v ten moment jsem si přečetla článek Saši Uhlové, který velmi stručně a komplexně shrnoval každoroční zářijový problém rodin s nízkými příjmy. Na jedné straně něco chybí a já čistě náhodou vidím, kde se může nacházet větší zdroj. Tam ani nebylo co vymýšlet, vždyť se to úplně nabízelo, stačilo dávat pozor. Zbývala pouze realizace.

Jak jste svou akci plánovala? Jak jste se snažíte dosáhnout toho, abyste nejen naplnila cíle v rámci studia, ale i společenského dopadu?

Už na začátku jsem svoje megalomanské očekávání a tím pádem i nervy utnula tím, že by průběh mého pilotního pokusu měl být realizovatelný na čistě dobrovolnické bázi. Proto využívám různé cesty, které mě nic nestojí, které může aplikovat každý a které do velké míry fungují na tzv. principu sněhové koule. Akci jednak pomohlo, že o projektu napsala Saša Uhlová na a2larm, a opět věcně vystihla projekt, který de facto inspirovala. Nejen, že ho dostala do povědomí okruhu čtenářů a2larmu, dala tím akci i jakýsi punc serióznosti, který mi pomáhá otevírat dveře. Což mi přijde naprosto legitimní, navíc to potvrzuje sílu tohoto typu žurnalistiky. Dále kontaktuju sociálně či alternativně zaměřené obchody a kavárny jako třeba Přestupní stanici, Bike Jesus či Kampus Hybernská, případně kulturní instituce jako Ponrepo, Kino Aero, Bio Oko či Petrohradská kolektiv. Pomáhají sdílením informací, vytvořili sběrné místo, pořádají interní sbírky mezi sebou. To je samozřejmě generované mou sociální bublinou, jak předesíláte – jsou to místa navštěvovaná lidmi, pro které je idea solidarity a udržitelnosti součástí životního postoje. A mimo svůj okruh pak oslovuji firmy, které svým sortimentem, klidně i v širším smyslu, spadají do záběru Freeshopu. Někde narážím a někde zírám. Čekal byste, že tradiční, velká firma na výrobu psacích a výtvarných potřeb bude mít pár balení kříd nebo voskovek, které by mohla věnovat. Já rozhodně. Ale ne, nemají. Naopak se mi ozvala paní, která vede malou firmu na didaktické pomůcky, které mi pošle včetně poukazů na nákup. I v tomhle směru jde o zajímavou sondu. A vedle toho jsem třeba oslovila Albatros Media, zda-li by nebyli ochotni věnovat pár knížek a uspořádat sbírku mezi sebou. Okamžitá odpověď mi slibovala nejen to, ale také touhu sdílet program své nadace a projekt Talentify.me, který se zabývá dovzděláváním a stipendii. Což je naprosto fantastická nadstavba, která je potřebná a posouvá projekt do různých stran, činí jej ještě prospěšnějším a také dlouhodobějším. Radost mi udělala také překvapivě rychle udělená záštita radní Hany Třeštíkové, která mi umožnila sehnat prostory v Holešovicích pouze za režijní náklady.

Vyhlásila jste veřejnou sbírku, uvažovala jste, jak se o ní dozví cílová skupina? Přeci jen se nemusí shodovat s tou, která vytváří vaše sociální prostředí…

Pro pilotní ročník jsem se rozhodla oslovit Klub matek samoživitelek, který mě propojil se svou facebookovou skupinou, skrze kterou pozvu její členky i s dětmi. Chci jim nabídnout nejen pomůcky a oblečení, ale také program v podobě workshopů. Celé je dost stresující, pozvat bych je měla každým dnem, protože každý si logicky plánuje čas nějak dopředu, ale já vlastně nevím, kolik se čeho ve finále vysbírá a kolik jich dokážu uspokojit. To, že poptávka na místě překročí nabídku je už nějakou dobu moje noční můra, dokážete si představit větší trolling lidí v nesnadné životní situaci než tohle? Doufám ale, že se nenaplní a najde se nějaký rozumný balanc. Raději akci udělám v menším a funkčním měřítku, aby ten video-manuál dopadl dobře a aby se akce třeba spontánně reprodukovala ve větším v budoucnu.

Je to nejen veřejná sbírka, ale zároveň projekt bakalářské práce na FAMU. Vzniknout má obrazový playbook, podle kterého mohou lidé jednodušeji organizovat podobné dobročinné akce. Spočívá právě v tomto největší bariéra řekněme takové obyčejné filantropie? Chci něco dobrého udělat, nevím ale jak, tedy neudělám nic?

Jestli tohle je největší bariéra asi nedokážu posoudit. Určitě tuhle nevědomost, jak něco realizovat, nevnímám nijak špatně, to je prostě normální, člověk nemůže vědět všechno. Vždyť mně by to také nedošlo, kdybych si nepřečetla Sašin článek. Pro zjednodušení tu genezi přirovnávám k šití roušek. Dejme teď zcela stranou jejich prokázanou účinnost i druh u nás zakořeněného bonzáctví, které připomněla povinnost nosit je. Podle mého názoru to byl naprosto fantastický společenský experiment, který ukázal něco velmi pozitivního. Ihned se objevil návod, jak se rouška šije. Kdo uměl šít, tak šil, kdo ne, pomáhal alespoň stříháním nebo žehlením. Někdo jiný dodal látky, které se ve velkém recyklovaly, což je také plus, a další člověk s autem pomohl s rozvozem na potřebná místa a další jim prozměnu uvařil oběd ve své restauraci, která musela zůstat zavřená. Velmi organická dělba práce za nějakým vyšším cílem. Myslím, že velké části lidí, pro které třeba není tenhle druh kolektivní spolupráce a altruismu běžný, to udělalo...tak nějak dobře. Prostě jim z toho bylo hezky. A navíc dostali možnost tvůrčí seberealizace. Což během tzv. páchání dobra, přispívání na různé sbírky a posíláním DMS nezískáte. Bohužel žijeme v systému, který toto uvažování svým nastavením potlačuje stejnou měrou jako kvalitní vzdělání, protože kdyby to nedělal, tak by se časem samozřejmě zhroutil.

Školní Freeshop je mé závěrečné bakalářské dílo a zároveň vykopnutí novým směrem, na něž bych se chtěla se svou nezávislou platformou Adequate stuff vydat společně se střihačkou Sabinou Mladenovou a grafickou designérkou Rozálií Vašíčkovou, které stály už u zrodu, které se podílí i na této práci a se kterými sdílíme tvůrčí i lidské hodnoty způsobem, který jsem v kolektivní práci asi ještě nezažila a je to naprostá jízda. Dámská jízda. Adekvátní dámská jízda.

Přiznám se, že mi imponuje váš přístup k pojetí závěrečné vysokoškolské práce, kdy spojujete téma, nároky a sociální funkčnost. Imponuje mi to z toho důvodu, že dle mého se drtivá většina VŠ studentů (bez ohledu na oblast studia) zabývá ve svých závěrečných pracech něčím, co nemá žádný hmatatelný přínos, snad kromě toho, když se jim podaří v textech dobře citovat zdroje. Je to náhoda, nebo je v tom ten záměr, který v tom čtu?

Tak to samozřejmě děkuji, náhoda to úplně není – prošla jsem několika VŠ, které jsem nedodělala, FAMU je můj čtvrtý pokus, u kterého už za méně než měsíc zjistíme, jak dopadl; na který jsem před lety neměla odvahu ani schopnosti a kterému předcházela sociologie na UK v Praze, ekologie na UJEP v Ústí nad Labem (ne, to není vtip) a antropologie na ZČU v Plzni. Žádnou jsem nedodělala, protože se to prostě nedalo, i když jsem vždy naprosto zažraná do toho, co dělám. Vy jako odborník na vzdělání nejspíš víte mnohem lépe než já, že i vysokoškolské vzdělávání u nás je velice zkostnatělé a v tristním stavu, sestavené z plnění povinností pro povinnosti, sbírání bodů - pardon - kreditů za předměty, které jsou v systému; studium, které vyhovuje především těm, kteří s ničím nemají moc velký problém, ale zároveň nevyvíjí žádnou vlastní iniciativu, takže jím prolezou bez problému. Tuhle domněnku mi potvrzuje spousta lidí v mém okruhu, kteří jsou neuvěřitelně talentovaní, schopní, vytváří úžasné věci, ale na VŠ raději ani nešli, vykašlali se na ni v průběh, případně ji dodělali jen s velkou nechutí způsobenou frustrací z průběhu studia. 

Zvláště u výše zmíněných společenských věd je ten začarovaný kruh nesmírně smutný. Například v Norsku je antropologie velmi populární a respektovanou disciplínou; Thomas Hylland Eriksen je právem celosvětovou vědeckou hvězdou, antropologické poznatky jsou zapracovávány do toho, jakým směrem se společnost ubírá, nechává si poradit při řešení problémů. Prostě vyspělá, uvědomělá země. U nás jsou společenské vědy vysmívané, ale do určité míry si za to můžou samy, neboť dělají jen minimum pro to, aby to zvrátily. Jednak kvůli aroganci a neochotě opustit svou slonovinovou věž lomeno komfortní zónu, ale také kvůli naprosté absenci jakékoliv flexibility a neschopnosti obhájit  a komunikovat přínos svých poznatků pro společnost. Je smutné, že věda musí sama sebe obhajovat, ale to je prostě výzva, které čelí v dnešní době a kterou dle mého názoru úplně nezvládá. 

Jak téma přijali vaši učitelé, jak se k němu postavila instituce?

Vtipné, že se ptáte. Tak já vám to tedy povím, ano? Každá katedra na FAMU, včetně té mojí, Centra audiovizuálních studií, má zhruba měsíc před klauzurami soustředění, kde se rozpracovaná díla prezentují za účelem toho, aby studenti ukázali, že už na tom fakt začali pracovat, ale především proto, aby si  “vyslechli zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku.” To v reálu vypadá tak, že jde o egomaniakální stand-up dospěláckého sboru smíchaný s hraním si na porotu v SuperStar, kde jsou naprosto negativní komentáře rozvíjeny do tak nadbytečné slovesnosti, až přímo implikují, že jednodušší by snad bylo otevřít okno a vyskočit z něj. Fantastická učební metoda. To jim poradil kdo, Caligula? Takhle chtějí ze svých studentů dostat to nejlepší? Drsný je to vždycky, ale když jsem doprezentovala Školní freeshop, tak...wow. Za ty tři roky jsem nedostala takovou sodu, a to jsem si toho vyslechla fakt hodně. Opravdu bych nečekala, že snaha vytvořit video-manuál o tom, jak udržitelnou a organickou cestou zpřístupnit školní pomůcky znevýhodněným dětem, vytočí tolik lidí. Šli do mě i studenti, moji spolužáci, což se jinak moc neděje. Tak předně s tím patřím na VŠE. Vůbec se to nehodí na FAMU. To vůbec nevadí, stejně už tam končím a odcházím do dálek, kde už tyhle názory hodné poděkování a klíčenky nebudu tolik slýchat. Také to připomíná Zažít město jinak a kýčovitou přehlídku cupcaků, dostala jsem kritiku i na rétoriku projektu, která do té doby neexistovala, protože přišla až s vykopnutím sociálních sítích, takže asi muselo jít spíše o můj pro hodně lidí přehnaně temperamentní projev, ale omlouvat se za to, že žiju, nelze. Seděla jsem tam, vnímala intenzitu těhle slov a říkala si – ty jo, to je fakt hodně drsný, nemělo by to se mnou něco dělat? Nicméně, problémy matek samoživitelek, na které pilotní ročník Freeshopu cílí, mají jednu obrovskou výhodu – když do nich proniknete hlouběji, nemůžete nic z výše uvedeného brát vážně, prostě ne, ani na pět minut jakožto slušnost vůči člověku, co vám takovou perlu milostivě sdělil. Priority se najednou nachází někde jinde. Vedoucí mé dílny Marie Lukáčová je projektem každopádně nadšená a je mi velkou oporou. Stejně tak je tomu i u oponentky díla, Heleny Bendové, neuvěřitelně erudované pedagožky, která se na školu naštěstí vrátila s nástupem nové děkanky Andrey Slovákové. Helena je projektem rovněž nadšená, ale znám její vysoké nároky, které však dokáže komunikovat velice konstruktivně, lidsky a především za účelem nejlepšího výsledku. I to je pro mě zárukou, že mi to rozhodně nedá zadarmo, což bych v žádném případě nechtěla. Bude hodnotit de facto jen výsledné video, objektivně a přísně. Video, které se vynasnažím udělat co nejlépe právě i díky jejímu přístupu a pozitivní motivaci. Škola jako taková informace o mém projektu sdílela nadšeně, což mě samozřejmě těší. I to je nějaká známka vykročení novým směrem a snahy adaptovat audiovizi na současnost a její problémy.

Myslíte, že by bylo možné podnítit podobný způsob uvažování u dalších VŠ studentů? Přeci jen, za studiem, za studiem na veřejných školách, stojí princip solidarity a společenské souvztažnosti: společnost redistribuuje část prostředků tak, aby se mladí lidé mohli vzdělávat, aniž by s tím byly spojeny pro ně neúměrně vysoké náklady a za to očekává, že budou získané vzdělávání využívat také v její prospěch..

Tak já si dlouhodobě obecně myslím, že možné je všechno a kdo tvrdí, že ne, tak se vymlouvá a navíc mu chybí odvaha a imaginace. Máte bod A a bod B a potřebujete je spojit, což lze, pokud najdete cestu, to je celé. Nemám žádná reálná data, jen pocit, že studenti vysokých škol jsou názorově naladěni pro solidaritu, rovnoprávnost, udržitelnost, ekologii, pro větší sociální soudržnost společnosti, jistoty a dejme tomu i proevropsky. Větší a koncepčnější reálná aktivita podporující znevýhodněné skupiny by nicméně mohla pomoct i jim samotným, protože všichni žijeme v jednom světě, že? Představte si, že studujete na VŠ v Praze a platíte si pokoj na sdíleném bytě. V dnešní době není neobvyklá ani cena 9 000 za pokoj. Vždyť to je přeci naprosto nemravné. Je legitimní chtít malý, osobní prostor, ve kterém můžete studovat, fungovat a třeba i žít svůj osobní život, když už jsme u toho. A zkuste si na to během studií vydělat a navrch se realizovat. Společnost sice do vzdělávání studentů investuje prostředky, mají ale studenti možnost si to, co se naučí, opravdu vyzkoušet či konfrontovat v reálném světě? Anebo zbytek energii a času musí využít na to, aby udrželi svou existenci v chodu? Jaký je přístup k využívání opuštěněných budov za společenským účelem jsmě viděli na příkladu Kliniky. A prázdné domy v Praze prozměnu nejde ani spočítat. Raději je ale necháme chátrat, protože devadesátkový fetiš a aura soukromého vlastnictví zadupávají do země představy, kam by se společnost mohla posunout, kdyby studentům bylo odlehčeno třeba skrze alternativní, dostupné bydlení a tím jim bylo umožněno pokoušet se o revoluci. Tak to je za mě třeba jeden příklad z mnoha. Na druhou stranu – že tu ani sebevětší iniciativa zezdola se spoustou věcí nehne, je také smutný fakt, který musí být zohledněn.

Máte z vašich vrstevníků dojem, že se dostatečně obracejí ke společnosti jako k hlavnímu tématu uvažování i vlastní práce? Nejsou příliš zahleděni do sebe?

Rozhodně z nich takový dojem mám. Jde to v dnešní době vůbec jinak? Bordel, ve kterém žijeme, překlasifikovává takový postoj na logický projev pudu sebezáchovy. Zda-li nejsou příliš zahledění do sebe? Studium na FAMU je poměrně náročná věc – člověk si tam několikrát sáhne na dno svých fyzických a psychických sil, především při dokončování filmů nebo obecně na konci každého semestru. Snad každý tam sám sebe šokoval poznáním, kde až se nachází jeho hranice. To je sice dost nezdravé, ale zároveň hodně návykové. Není to pro každého, ale určitá část lidí se v tom absolutně najde. Potřeba takového extrému a nadsazené představy o sobě samém jsou jako spojené nádoby. Ani já se svými ambicemi a plány do budoucna kamenem rozhodně házet nemůžu.

1
Vytisknout
10711

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2020