Covidí strach

29. 10. 2020 / David Marenčák


Vymknutá doba z kloubů přináší mnohé zmatení. V před-koronavirové době jsem si všiml, jak jsou často mylně vnímány naprosto opačné záležitosti. Například odvaha. Za tu bývá podezřele často považována hrubost, agresivita, neomalenost, sobectví, neznalost, nevědomost a hloupost. Není tomu žádný div, na první pohled - navenek může vypadat obojí stejně. Pravá chrabrost ale spočívá v uvědomění strachu, jeho zpracování, potlačení či v jiné racionální, vyspěle lidské reakci. Statečný není ten, kdo se nebojí, protože riziko, nebezpečí či problém nechápe, neuvědomuje si je, popírá je nebo nebere v úvahu. Absence strachu z nevědomosti není odvaha, ale hloupost, krátkozrakost a lehkomyslnost. V povrchně pozorovaném chování může bláhovost vypadat jako statečnost, rozdíl je v tom, co je na první pohled skryto, co je uvnitř.

Jak zní hláška kultovního britského seriálu Červený trpaslík – „mě nemůžete vyděsit, já jsem zbabělec, já mám strach pořád“ – statečný není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo umí svému strachu čelit.

Popření, hovění si v chlácholivých iluzích, naslouchání lžím populistů všech barev, dívání se jinam, mimo problém, mimo riziko, není statečnost, ale zbabělost.

V duchu tohoto zajímavého sémantického a sociologického jevu se nyní tábor popření problému zvaného SARS-CoV-2 zaklíná hysterií, panikou, strachem, strašením lidí, kdykoli dojde na racionální, střízlivou snahu řešit reálný, a nadevši pochybnost existující problém.

Každý, kdo se bojí a neumí se svým strachem naložit, si milerád vyposlechne libovolnou popkulturní nebo lékařskou autoritu, která mu „dosvědčí“, že se není čeho bát. Tyto falešné autority, téměř vždy zcela mimo svůj obor kompetence, nepřinášejí zdravé psychologické zpracování strachu, ale pouze jeho potlačení lží iluzivními sliby a strkáním hlavy do písku. Říkají – bubák pod postelí není. A lidé, kteří ho vidí, tomu přesto rádi věří. Dospělá reakce skutečných autorit je – ano, je tam bubák, ale stačí na něj houknout a on zmizí.

Stejné zmatení panuje v chápání kognitivních biasů pesimismu a optimismu. Nejsem zastánce centrismu a vím, že zlatá střední cesta je často alibistickou fikcí a nepřiznaným příklonem k extrému, za který se mluvčí stydí. Nicméně v tomto případě činím výjimku, která se nazývá realismus. Mezi extrémy optimismu a pesimismu nebývá obvykle vůbec vnímána, natož přiznána.

V tomto rozložení věcí a jevů je pak jako optimista vnímán ten, kdo popírá, lže si do kapsy, problémy neřeší, ignoruje a bláhově doufá, že je za něj vyřeší někdo jiný. Obvykle bývá doprovázen defétismem, uvozovaným prohlášeními jako „co je, to je; nějak bylo, nějak bude, uvidíme“, tedy rezignací na osobní i kolektivní snahu věci zlepšit vlastním přičiněním.

Jako pesimista bývá vnímán člověk, který angažovaně na problémy upozorňuje, kritizuje, hudrá, remcá a chce je změnit k lepšímu. Už jen samotné pojmenování a reflexe nějakého problematického jevu bývají ze strany tábora popření chápány jako černobrýlý pesimismus, rámovaný větami jako: „Vidíš to moc černě; to je příliš pesimistické; určitě to nebude tak zlé“, které defétisticky a právě pesimisticky hoví pasivitě, založení rukou v klín a čekání, jak se to vyvine.

Skalní naděje, že svět může být lepším místem, že problém, jakkoli hrozivý, má své řešení a my všichni dohromady i každý sám za sebe v tom můžeme něco udělat; pozitivního, kreativního, ku prospěchu věci, bývá hodnocen jako temnota sama, pesimismus, před kterým si každý správný maloměstský šosák načichlý ezo-afirmacemi, sugescemi a jinými překroucenými technikami načichlý „duškovník“ odplivne, pokřižuje se a v lobotomickém klidu dojí svoji večeři.

Další lidové klišé říká – po ovoci poznáte je. Rozdíl mezi statečností, optimismem a zbabělým úkrokem stranou, pesimismem a defétismem poznáte podle výsledků a chování a jeho dopadů nejen na aktéra, ale zejména na okolí, společnost, druhé lidi.

Lhostejno pak, jak hlasitě ostatním nadává do vystrašenců, panikářů, mluví o rozumu, myšlení vlastní hlavou a právu na názor, kdo se chová tak, že ohrožuje ostatní, aby tak potvrdil svoji domnělou osobní statečnost a svobodymilnost, je všechno jiné, než to, co o sobě tak pyšně tvrdí.

Zařazeno do kontextu aktuální druhé pandemické vlny, jednou z primárních příčin současné situace v ČR nejsou obvyklí podezřelí z řad kolotočářské, chaotické vlády, ani chybějící přívlastkové gramotnosti, ale prostá absence znalosti základů duševních pochodů člověka, práce s emocemi a psychohygieny.

Dokud bude na základních školách důležitější z paměti citovat letopočty bitevních masakrů, jména králů a výčty ekonomických atributů jednotlivých zemí napříč historií, jména hlavních měst, vzorečky chemikálií nebo znalost seznamu děl kdejakého písmáka, než toho, jak naložit s vlastními emocemi, jako je strach, sociální dovednosti, budování a udržování vztahů, schopnost kvalitní komunikace a třeba kritické myšlení, budeme se stále potýkat s nekonečnou řadou problémů. Problémů, které budou mít jiné kostýmy, ale stále ty samé herce. Dokud bude důležitější biflování než zvládnutí úzkostného potu prvňáčka prvních dnů ve škole, budeme stále barbary v rouškách bederních, s tlačítky ke spuštění jaderných zbraní.

(Dodatek: protože nepíšu podobné remcání poprvé, znám nejčastější reakce a námitky, uvádím preventivně: z výše uvedeného neplyne, že základní znalosti a jistá porce drilu jsou zbytečné nebo škodlivé, neplyne z toho ani, že nepotřebujeme kvalitní všeobecné vzdělání, mediální gramotnost či jiné konkrétní kognitivní umy, plyne z toho, že nám celá jedna oblast, taktéž základní, esenciální a velmi důležitá, ze všeho toho učení zcela vypadla, ku škodě jednotlivce i celé společnosti).

2
Vytisknout
3311

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2020