Lekce metafyziky pro malé děti
8. 6. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
3 minuty
Rozálka a velké otázky
Jednoho dne se Rozálka dívala na pavouka v koutě pokoje.
„Tatínku, proč existují pavouci?"
„Nevím," řekl tatínek.
„A proč existují vosy? Ty přece jenom píchají."
„To také nevím."
Rozálka chvíli přemýšlela.
„A kdo je vymyslel?"
„Někteří lidé si myslí, že je stvořil Bůh. Jiní si myslí, že vznikli sami během velmi dlouhé doby. Ale jistě to neví nikdo."
Rozálka se zamračila.
„A proč vůbec něco existuje? Proč není místo světa prostě nic?"
Tatínek se usmál.
„To je jedna z největších otázek na světě. Ptali se na ni králové, mudrci, vědci i děti. A pořád na ni nemáme úplnou odpověď."
Rozálka se podívala na strom za oknem.
„Takže ani dospělí nevědí všechno?"
„Naštěstí ne."
„Proč naštěstí?"
„Protože kdybychom už znali všechny odpovědi, nebylo by co objevovat."
Rozálka chvíli mlčela.
Pak se podívala na svou ruku.
„A proč jsem vlastně já já? Proč nejsem kočka?"
Tatínek se rozesmál.
"Povím ti jeden příběh."
Štěňátko v botě
Bylo jednou jedno štěňátko, které sedělo ve staré botě.
Každý den se dívalo vzhůru.
Nad ním pluly mraky. Svítilo slunce. K obzoru táhla hejna ptáků.
„Jaké to asi je tam nahoře?" povzdechlo si.
Jednoho dne dostalo nápad.
Od boty vedly dlouhé tkaničky.
Štěňátko je popadlo do tlamičky a začalo za ně tahat.
Tahalo a tahalo.
Funělo.
Snažilo se ze všech sil.
Ale bota se ani nepohnula.
Štěňátko bylo smutné.
„Proč to nejde?"
Kolem šla stará želva.
"Protože sedíš uvnitř té boty," řekla.
„Kdybys stál vedle ní, mohl bys ji zvednout. Ale nemůžeš zvednout sám sebe i s botou, ve které sedíš."
Štěňátko chvíli mlčelo.
Pak se zeptalo:
„A znamená to, že nikdy neuvidím mraky zblízka?"
„To ne," usmála se želva.
„Možná jednou najdeš kopec. Nebo tě někdo vezme do balónu. Jen touto cestou se tam nedostaneš."
---
Večer o tom Rozálka přemýšlela v posteli.
Napadlo ji:
„Možná jsem trochu jako to štěňátko."
„Jak to myslíš?" zeptal se tatínek.
„No... se pořád snažím zjistit, proč jsem tím, co jsem.
Jak vlastně víme, že vidíme
Jak vlastně víme, že víme."
Tatínek se usmál.
„To je velmi stará otázka."
„A nejde to ze stejného důvodu? Protože jsme uvnitř?"
Tatínek se chvíli zamyslel.
„Možná
trochu ano. Když zkoumáme hvězdy, díváme se na něco jiného než jsme my
sami. Když ale zkoumáme vlastní vědomí, je to jako by se oko chtělo
podívat samo na sebe bez zrcadla."
„Takže to nejde?"
„To nevím," odpověděl tatínek.
„Možná
některé věci nikdy nepochopíme úplně. A možná jen ještě neznáme
správnou cestu. To štěňátko také nevědělo o kopci ani o balónu."
Rozálka chvíli přemýšlela.
Pak se podívala z okna na hvězdy.
A napadlo ji, že některé otázky nejsou krásné proto, že mají odpověď.
Některé jsou krásné prostě jen proto, že nás nutí dívat se vzhůru.
0
190
Diskuse