Ty jeden liberální demokrate!

23. 6. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut

Některým členům Rady Českého rozhlasu vadí liberálně demokratická orientace Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Podle nich liberálně demokratická orientace není "nezávislostí" - a kritizována jsou dokonce i transparentní opatření v rámci fungování fondu.

Víte co spojuje někdejšího předního amerického konzervativce Billa Kristola s uruguayským exprezidentem Josém Mujicou? Kristol se rozešel s Republikánskou stranou USA a veřejně podporuje Demokraty, když se jeho partaj začala stále více posouvat k Trumpově kultu osobnosti, k diktátorství, mimo rámec liberální demokracie. A Mujica, bývalý představitel městské guerilly Tupamaros, se zase během své kampaně veřejně distancoval od jistého "levicového" politického stylu - jmenovitě od velkohubého chavézování a moralesování - který nezná nic lepšího než snahu udržet se u moci zuby nehty, za každou cenu.

Mnohým československým reformistům z konce 60. let trvalo celé dekády, než došli k poznání, že komunistický experiment podniknutý s tolika nezměrnými oběťmi ve skutečnosti rozhodně ničím nepřekonal "zastaralý" liberálně demokratický rámec bezstarostně odhozený v roce 1948. Že liberální demokracie je vlastně synonymem slušné politiky, v níž se toleruje nesouhlas a političtí odpůrci se nezavírají do pracovních kolonií ani do koncentráků - natož aby se vraždili.



Platí to dodnes. Veškeré pokusy o "překonání" liberální demokracie, ať se podíváte kamkoliv, nepřinesly bohužel "lepší demokracii", ale utlačitelské režimy mnohem horší. Od Caracasu po Peking, od Havany po Ankaru, od Moskvy přes Harare až po Teherán, nikde demontáž liberálně demokratických institucí nevyústila ve "skutečnou vládu lidu", jak se vesměs slibovalo, ale v nějaký ten systém opřený o zákulisní manipulaci a klíčová rozhodnutí přijímaná nikým nevolenou oligarchií. "Lid" má v Číně, na Kubě, v Rusku či Íránu fakticky mnohem menší slovo a vliv než v "zastaralých" liberálně demokratických režimech.

***

Žena může samozřejmě vždycky sáhnout po muži, který není gentleman. Pak si ovšem bláhově stěžuje, jestliže je zneužívána. Protože tohle přesně chtěla, i když si to třeba ze začátku neuvědomila; nakonec případně musejí nastoupit mocenské instituce právního státu, aby jí zajistily základní lidskou úctu a respekt.

Komu tak strašně vadí, že v liberální demokracii existují politický pluralismus, svoboda projevu, ochrana lidských práv a všechny další "buržoazní přežitky", kdo se touží pasivně přivinout k mocnému patronovi a očekávat od něj vykoupení z "obyčejné" politiky, chová se ovšem jako žena, které gentleman připadá příliš nudný a touží si užít cosi divočejšího.

Liberální demokracie je v politice takovou soft verzí gentlemanství. Společný základ obojího představuje Orwellova "common decency", kterou můžeme do češtiny také přeložit jako "obyčejnou slušnost".

Být nezávislý na slušnosti samo o sobě nepředstavuje žádný morální ani intelektuální výkon. Než případně v budoucnosti uspěje nějaký poctivě míněný pokus o překonání liberální demokracie čímsi skutečně lepším - nikoliv systémem jednoduše pohodlnějším pro "alfa samce" zoufale neschopné oddělit se od politické moci, jakmile se jí jednou dotkli - velmi se doporučuje dál se liberální demokracie držet.

Vládnoucí populisté v Česku ovšem záměrně nominují do mediálních rad mimořádně exotický lidský materiál, často s názory, které by se spíše hodilo předvádět v pouťovém panoptiku spolu s dvouhlavým teletem či hadí ženou. Veřejnost by se neměla nechat zmást. 

Plivance směřující na Nadační fond nezávislé žurnalistiky, výtky, že ctí liberálně demokratický rámec (když skutečná svoboda tisku v žádném jiném rámci nikdy neexistovala), pouze ukazují hloubku degenerace české politické kultury od zahájení jejího mimořádně prudkého sešupu v prezidentské kampani roku 2013.

Tento sešup byl mimochodem často omlouván "levicovostí" licoměrně stavěnou nad liberální demokracii, případně i nad demokracii vůbec. Po osmi letech vidíme, že základní institucionální rámec liberální demokracie se ještě v ČR jakžtakž drží - kdežto národně socialistická levice pomalu dodělává zakuklena v kokonu z čínských nudlí, aniž si toužíme byť jen představit, co hnusnějšího by se z jejích ostatků nakonec ještě mohlo vylíhnout.

Bill Kristol a José Mujica se bezesporu v politice neshodnou takřka na ničem. Spojuje je vlastně pouze vědomí, že není dobré podporovat politické systémy, v nichž špatný vládce držící se moci navzdory všemu a všem nemůže být odstraněn jinak než ozbrojeným povstáním či občanskou válkou.

Oba jsou dnes zkušenými a zasloužilými liberálními demokraty, o něž se obskurní postavy dosazované do českých mediálních rad za účelem zničení veřejnoprávních sdělovacích prostředků nemají co otírat.

A ovšem, že se nemají co otírat ani o Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

0
Vytisknout
21559

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2021