Elegantní dáma

7. 3. 2023 / Soňa Svobodová

 

Paní Burianová, jak se vlastně vůbec zrodila vaše myšlenka pustit se do dané knihy?

Rozhodující bylo získání předmětů manželů Benešových od jejich dědiců. Byly mezi nimi totiž i oděvy a doplňky, hlavně klobouky paní Hany. V té době jsem již nějakou dobu pracovala na výzkumu módy prvorepublikových elit, ve kterém měla paní Hana samozřejmě hrát také významnou roli. Po získání tak unikátních předmětů jsem se ale rozhodla soustředit se přímo na ni a výzkum využít jen pro zasazení do širších souvislostí.

Hana Benešová na ateliérové fotografii za války v Londýně, 1940. (Archiv Národního muzea, fond Hana Benešová dodatky)

Vzhledem k tomu, že pracujete jako kurátorka sbírky novodobé módy a sbírky domácnost, tak to asi nebyl takový velký problém s dohledáním podkladů k jejímu vytvoření, ale přesto, jak dlouho jste na ní pracovala?

Máte pravdu, že jako kurátorka Národního muzea mám usnadněnou práci. Předměty mám tak říkajíc doma v muzeu, kolegové v archivu mi vyšli maximálně vstříc, máme špičkové restaurátorské dílny a profesionální fotografický ateliér. Přesto jsem na knize pracovala skoro pět let. Oproti čistě vědeckým pracovištím totiž patří mezi naše povinnosti hlavně péče o sbírku a její popularizace formou výstav. A protože příprava výstav je skvělá kreativní práce, která mne opravdu baví, za těch pět let jsem jich udělala šest. Takže jsem paní Hanu neustále opouštěla, zase se k ní vracela a knihu dokončila až letos.

O Edvardu Benešovi je známo, že měl velmi uzavřenou povahu a že jeho vztahy k lidem byly neosobní, takže slečna Hana na něj musela udělat velký dojem?

K tomu mnoho pramenů není. Podle jeho korespondence z Paříže bratru Vojtěchovi byl po seznámení vůči její kamarádce Aťe Oličové až kousavý a denně jí připomínal minulé hříchy jejího otce. Zpočátku tedy určitě k dívkám nijak s obdivem nevzhlížel. Ovšem o půl roku později už bylo všechno jinak a on se s Hanou, tehdy ještě Annou Vlčkovou, zasnoubil. Takže ano, musela na něj zapůsobit.

Klobouk Hany Benešové, tzv. toka, zdobený textilními květy a francouzským závojíčkem, značeno: Tombo modes, asi 1940. (Národní muzeum, H8-26.174, foto Olga Tlapáková)

A také se říká, že na roli první dámy se připravovala roky, nejdříve jako manželka ministra zahraničních věcí, která doprovázela manžela i prezidenta Masaryka při řadě společenských událostí, takže se dá konstatovat, že se za pochodu učila distingovanému vystupování a oblékání. Je to tak?

Je to přesně tak. Ale nebyla jediná, kdo se po vzniku republiky učil. V čele státu se ocitla řada osobností, které nebyly zvyklé pohybovat se ve vybrané společnosti. Oblíbeným námětem kritiky to bylo například pro Stanislava Gutha-Jarkovského. Ovšem paní Hanu vždy jen chválil.

Hana Benešová při prohlídce sídla britské královské rodiny Balmoral, 11. 11. 1941. (Archiv Národního muzea, fond Edvard Beneš, 1941)

Přispělo k získání jejího vytříbeného elegantního vkusu i časté cestování po boku manžela do Paříže a Švýcarská?

Cit, empatii a touhu učit se měla vrozené. Ale to, co její osobnost a vkus formovalo nejvíce, byly skutečně cesty do zahraničí. Skoro rok žila po skončení války v Paříži. Zatímco Edvard Beneš trávil svůj čas na jednáních mírové konference, ona navštěvovala muzea, galerie, chodila na procházky a do divadla. Všude kolem sebe viděla umění, ať už ve výstavních síních nebo ve výkladních skříních. Pařížské obchodní domy byly galeriemi elegance a luxusu. To muselo být nesmírně inspirativní prostředí, které ovlivnilo vztah k módě i jinak velmi skromné paní Hany.

Kožich Hany Benešové z hnědého persiánu, asi 1938, (Národní muzeum, H8-26.168, foto Olga Tlapáková)

Ano, traduje se, že paní Hana stála po boku svého manžela v dobrém i zlém, a když za ním v roce 1919 po více, jak třech letech odloučení odjížděla do Paříže, tak měla prý jen jedny šaty a jeden kostým?

Tak to sama napsala svému muži a vyjádřila obavy o stav svého šatníku a ostatně i vlastní vzhled. Ptala se ho v dopisech, kde je výhodnější nakupovat, zda v Praze či Paříži. A jindy nad podobné problémy povznesený Beneš ji láskyplně uklidňoval, že vše potřebné si pořídí až v Paříži, že je vše zařízené, a dokonce jí jako dárek poslal látku, aby si přeci jen mohla nechat ušít něco nového.

A určitě tak učinila v módním salónu paní Hany Podolské, u níž se také oblékaly filmové hvězdy té doby - Adina Mandlová, Nataša Gollová a Jarmila Novotná, ale když si slečna Hana u sv. Ludmily v Praze, Edvarda Beneše brala, měla svatební róbu, též z jejího salónu?

Ne, to určitě ne. Domnívám se, že dokonce ani neměla svatební šaty. Benešovi se brali v roce 1909. Svatba se konala v 7 hodin ráno a neměli ani hosty. Po obřadu odejel Edvard na obchodní akademii, kde učil, aby nezmeškal výuku. Nezašli si ani na oběd do restaurace, uvařila ho sama paní Hana.

To je dosti nezvyklé, ale i z tohoto důvodu se asi často traduje, že lidé paní Hanu, tak zbožňovali, že ji srdečně zdravili, někteří si prý před ní i klekali, když jí spatřili, že kráčí po chodníku, a když ji potkali v tramvaji, demonstrativně povstali. Bylo to dáno jejím elegantním vzhledem, nebo tou obrovskou lidskostí, která z ní vyzařovala?

Bylo to dáno tím, že ztělesňovala hodnoty minulosti. I když se k politice nevyjadřovala, její osobnost byla silně spojena s první republikou, se ztracenou demokracií, svobodou, slušností a noblesou. Proto si jí lidé vážili.

Národní muzeum má ve své sbírce více jak 20. 000 000 předmětů. Z toho je jich ve sbírce novodobého textilu a módy, kterou spravujete, přes 10. 000. Kolik oděvů a doplňků se dochovalo přímo po paní Haně?

Nyní je ve sbírce Národního muzea uloženo z pozůstalosti paní Hany 17 oděvů, 15 klobouků, 8 kabelek, 5 párů rukavic, 3 páry bot, 5 šálek a šátků, dále kožešinové doplňky a řada dalších drobností a doplňků Edvarda Beneše. Nedávno Českou republiku navštívila dcera praneteře paní Hany a darovala muzeu další klobouk, rukavičky a kapesník paní Hany. Ty bohužel tedy v knize nejsou.

Na výstavě 2 x 100, kde muzeum v roce 2018 představilo 200 nejcennějších předmětů ze svých sbírek, byl vystaven kožich, který je ušit z dlouhých černých chlupů dvoukilové opice chvostana bělolícího, ten je také ze salónu Hany Podolské?

Paní Hana nosila kožichy ráda a dlouhá léta. Proto mají všechny tři kožichy, které se dochovaly, nepůvodní podšívku, některé jsou i upravované, například zkrácené. V módním závodě Hany Podolské kožešiny rovněž šili, ale vzhledem k absenci etikety i jakékoli zmínky v dokumentech, kde si je paní Hana koupila, není možné jejich původ doložit. Díky fotografiím se dá určit, kdy přibližně si je pořídila a kam je nosila. Například její oblíbený hnědý persiánový plášť měla již před válkou. Poprvé je v něm zachycena 18. února 1938 na mistrovství světa v ledním hokeji, které se hrálo v Praze. Spolu s Edvardem Benešem se tehdy zúčastnili zápasu Československa se Švýcarskem, kdy Československo vyhrálo 3:2. Vezla si ho sebou do exilu v Anglii, doprovázel ji na cestě do USA v roce 1939 a nosila ho ještě v 50. letech.

Kromě toho, si prý také velmi potrpěla na anglické kostýmy smokingového střihu, které oživovala řadou doplňků..?

Jak už jsem zmínila, měla velmi ráda kožešiny. Kožešinové přehozy z celých zvířat byly dlouhodobě módním a zároveň velmi praktickým doplňkem. V případě chladu si je totiž majitelka mohla obtočit kolem krku, jinak je dámy nosily jen přehozené přes rameno, kolem ramen, anebo v ruce. Paní Hana měla takové přehozy z lišky, sobolů, norků, tchořů i karakulské ovce. Samozřejmě nosila šátky, rukavičky, textilní brože a další doplňky, které jednoduchému kostýmu dodaly svou barevností šmrnc. Nejvýraznějším doplňkem ale byl klobouk.

Při příležitosti položení základního kamene Národního Památníku na Vítkově v roce 1928, si oblékla plášť s bohatým kožešinovým límcem. Byly všechny kožešiny, jimiž své oblečení doplňovala – pravé?

Ty dochované po paní Haně jsou pravé. Ale v době první republiky již existovaly i napodobeniny. Máme například ve sbírce persiánový kožich, u kterého jsem dárci nechtěla věřit, že není pravý. Samostatnou kapitolou jsou imitace exotických usní, nejrůznějších krokodýlů, hadů, ještěrek apod.

Paní Hanu napodobovala nejen řada obyčejných žen, ale i Marta Gottwaldová, které se to prý, ale moc nedařilo?

Marta Gottwaldová a Hana Benešová návštěvou na zemědělské výstavě, 3. 4. 1948. (Archiv Národního muzea, fond Edvard Beneš, 1948)

Problém Marty Gottwaldové nebyl v tom, že by nosila nemódní a nekvalitní oděvy. Elegance je odvislá od více faktorů. Tím prvním je kvalitní dobře padnoucí oděv. Druhým vkus, tj. schopnost výběru a kombinování. Třetím a nejdůležitějším je osobnost majitele. Oděv a jeho nositel spolu musí souznít. Navíc i lidské tělo a vzhled jsou nemilosrdnou součástí elegance. Paní Hana také nebyla od přírody obdařena dokonalou postavou. Ale když se stala manželkou ministra, cíleně zařadila do svého každoročního programu pobyt v lázních a pravidelný pohyb. I díky tomu se jí podařilo zhubnout a váhu si pak držela další desetiletí.

Po Martě Gottwaldové následovaly, Marie Zápotocká, Božena Novotná, Viera Husáková, Olga Havlová, Dagmar Havlová, Livia Klausová a Ivana Zemanová, ale paní Hanu asi v tomto směru nepřekonaly?

Paní Hana měla proti svým následovnicím několik výhod. Byla první, neboť Charlotta Masaryková byla vážně nemocná a veřejně nevystupovala. Nikdo ji tedy s nikým nesrovnával. Navíc se stala první dámou v době první republiky, kterou si idealizujeme, stejně jako její módu.

Musím přiznat, že jsem velkou milovnicí prvorepublikové módy, a kdybych tak měla kouzelný prsten přenesla bych ji zpět. A jak vy?

První republika trvala 20 let a každé to desetiletí bylo z pohledu módy značně rozdílné. Rozverná dvacátá léta s jednoduchými šaty rovného střihu byla odlišná od elegantních třicátých, kdy se šaty prodloužily a jemně kopírovaly postavu. Přiznám se, že ženskost toho druhého desetiletí se mi líbí víc. Kdybych však měla kouzelný prsten, přála bych si vrátit do módy klobouky. Když se žena oblékne a vezme si na hlavu klobouk, chová se jinak, noblesněji, ženštěji.

Nelze jinak, než souhlasit...

Leží na vašem pracovním stole opět nějaký další zajímavý námět na novou knihu?

Já jsem typický případ rozpracovanosti na X frontách. Dlouhodobě se věnuji více tématům, jak se říká do šuplíku. V příštím roce mám v plánu katalog k výstavě o módě prvních dam. A v dalším roce by snad mohla dostat svoji knihu další osobnost, jejíž výjimečné šaty máme ve sbírce. Tentokrát se ale ponořím hlouběji do minulosti, protože se jedná o šaty z roku 1810 a vezla si je do Francie mladičká arcivévodkyně Marie Luisa Habsburská, kterou v tomto roce provdali za císaře Napoleona Bonaparta.

Děkuji za rozhovor.

Autorka knihy Miroslava Burianová na výstavě Sokolská brannost, 2022. foto Andrej Halada