Neal Ascherson: Skotská nacionální strana může po Sturgeonové čelit katastrofě. Ale plamen nezávislosti stále hoří

13. 3. 2023

čas čtení 12 minut
Obrázek z roku 2019: Vítejte ve Skotsku. Borisi, ty můžeš jít do prdele
 
"Chlípný a krvavý tyran, zabitý svými šlechtici v osmém roce své vlády." (Ane lecherous and bluidy Tyrant, slain be his nobillis in the viij yeare of his reign.) Tak to staré kroniky zaznamenávají o nemálo skotských králích. Nástupnictví u moci nebývalo ve Skotsku často hladkou záležitostí a soutěž o nástupnictví Nicoly Sturgeonové, ač nekrvavá, se odehrává v krajině plné nejistot, píše nestor britských komentátorů, Skot Neal Ascherson.

Kate Forbesová se Sturgeonové podobá svou odvážnou sebejistotou, nikoli však svou výrazně konzervativní politikou - daleko napravo od sturgeonovské sociální demokracie. Humza Yousaf, zkušený "kandidát kontinuity", je sympatický muž, který je poněkud nespravedlivě zesměšňován jako skutečný nekompetent (ačkoli čekací doby na operace jsou za jeho působení ve funkci ministra zdravotnictví příšerné - mnohem horší než v Anglii). Ash Reganová, zaostávající za ostatními dvěma, si užívá svobody kritizovat SNP a širší hnutí za nezávislost za nedostatek energie. Pokud by ona nebo Forbes zvítězili a stali se prvním ministrem, vládní koalice se Zelenými by se téměř jistě rozpadla. SNP by tak zůstala zdaleka největší stranou ve skotském parlamentu, ale chyběla by jí absolutní většina.

 
Sturgeonové náhlá abdikace zasáhla jak její pověst, tak hnutí za nezávislost. Jak silný zásah to bude, se ukáže v příštích několika týdnech. Historicky se skotská stranická politika náhle přehoupla z jednoho téměř monopolního postavení do druhého: v 19. století vládli liberálové, pak unionističtí toryové, následovala téměř totální kontrola labouristů nad celostátní i místní politikou od 60. let do roku 2007, pak přišel příliv vítězství SNP na všech úrovních až do současnosti. Je tedy možné, že se karta opět obrací a že v příštích parlamentních volbách a volbách do edinburského parlamentu v Holyroodu dojde k dalšímu masovému odlivu voličů od SNP. Je to možné - ale nepravděpodobné. Koneckonců, migrace kam? Jestli je skotská demokracie nemocná, pak je to šokující slabost unionistických opozičních stran: zběsilí, nesoudržní a upadající konzervativci; skotští labouristé, kteří jsou stále ochromeni svou "pobočkovou" podřízeností Londýnu; malý zbytek Lib-Dem, jejichž vůdce veřejnost téměř nezná.

Skotsko a ostatní Spojené království se pomalu rozcházejí a skotské státnosti dříve či později nebude možné odolat.

SNP se tak stále prezentuje jako "strana Skotska", která se staví za národ a má docela rekordních  100 000 členů. SNP je však v Edinburghu vládou již 15 let - příliš dlouho na to, aby se jakákoli strana udržela u moci bez rozkladu. Skotská média, silně unionistická ve svém zpravodajství, šíří názor, že SNP groteskně selhala téměř ve všech resortech: školství, zdravotnictví, doprava, posilování místních pravomocí v protikladu k nervózní centralizaci všeho. Mnohé z toho je nespravedlivé. Důležité skotské reformy - zákon proti dětské chudobě a přídavky na děti, "baby box" pro novorozence, lepší platy zdravotních sester, zachování bezplatného vysokoškolského studia a bezplatné sociální osobní péče v domácnosti - inde ve Spojeném království Skotům závidí. Nejhorší neúspěchy se týkají veřejných zakázek a infrastruktury: skandál s opotřebovanými nebo nepostavenými trajekty na skotské ostrovy, promarněné šance skotských podniků podílet se na příležitostech v oblasti obnovitelných zdrojů energie a především neustálé odčerpávání skotského vlastnictví nebo kontroly nad průmyslem i financemi do zahraničí.

Pokud jde o nezávislost, která je samotným jménem duše strany, samotná popularita SNP ji dostala do klasické pasti. Alex Salmond a Sturgeonová vsadili na to, že dobré řízení decentralizovaného Skotska přesvědčí pochybovače o tom, že SNP může vést národ ke šťastné a prosperující nezávislosti. Tato logika se však může vymstít. Příznivci si mohou oddechnout a říct si: "Jistě, SNP je zřejmě jedinou stranou pro nás. Ale vedou věci poměrně dobře, takže není třeba zoufale riskovat pád do úplné nezávislosti." V Québecu voliči stále volili Parti Québécois, aby vládla provincii. Když však došlo na referenda, nedokázali se přimět k tomu, aby nezávislosti dali většinu. Něco podobného se stalo i ve Skotsku v roce 2014. Strana "ano" prohrála referendum o nezávislosti o 10 %, ale SNP dál hromadila obrovská volební vítězství. Nyní, když Sturgeonová odchází, aniž by se nezávislost přiblížila, lze očekávat, že se proti SNP, dodržující zákony,  prodere drsnější a netrpělivější síla - jakási nenásilná Sinn Féin. To se zatím nestalo. Salmondova malá strana Alba, která argumentuje radikálně, nezískala významnou podporu. Ale uvidíte, co se bude dít.

Existují dvě představy o tom, jak lze dosáhnout skotské nezávislosti. Jedna se opírá o akčnost: nedojde k ní, pokud nebudeme bojovat. Druhá je geologická. Skotsko a ostatní Spojené království se od poloviny 20. století politicky a kulturně pomalu rozcházejí a dříve či později bude skotská státnost neodolatelná. Myslím, že Sturgeonová byla tak trochu geoložka. Chtěla čas na to, aby se to odkoupilo.


 s
SNP může po Sturgeonové čelit katastrofě. Ale plamen nezávislosti stále hoří
Neal Ascherson
 
"Chlípný a modravý tyran, zabitý aristokratem ve viijém roce své vlády." (Ane lecherous and bluidy Tyrant, slain be his nobillis in the viij yeare of his reign.) Tak to staré kroniky zaznamenávají o nemálo skotských králích. Nástupnictví u moci nebývalo ve Skotsku často hladkou záležitostí a soutěž o nástupnictví Nicoly Sturgeonové, ač nekrvavá, se odehrává v krajině plné nejistot.

Kate Forbesová se Sturgeonové podobá svou odvážnou sebejistotou, nikoli však svou výrazně konzervativní politikou - daleko napravo od sturgeonovské sociální demokracie. Humza Yousaf, zkušený "kandidát kontinuity", je sympatický muž, který je poněkud nespravedlivě zesměšňován jako seriózní nekompetent (ačkoli čekací doby na operace jsou za jeho působení ve funkci ministra zdravotnictví příšerné - mnohem horší než v Anglii). Ash Reganová, zaostávající za ostatními dvěma, si užívá svobody kritizovat SNP a širší hnutí za nezávislost za nedostatek energie. Pokud by ona nebo Forbes zvítězili a stali se prvním ministrem, vládní koalice se Zelenými by se téměř jistě rozpadla. SNP by tak zůstala zdaleka největší stranou ve skotském parlamentu, ale chyběla by jí absolutní většina.

Sturgeonové náhlá abdikace zasáhla jak její pověst, tak hnutí za nezávislost. Jak silný zásah to bude, se ukáže v příštích několika týdnech. Historicky se skotská stranická politika náhle přehoupla z jednoho téměř monopolního postavení do druhého: v 19. století vládli liberálové, pak unionističtí toryové, následovala téměř totální kontrola labouristů nad celostátní i místní politikou od 60. let do roku 2007, pak smazávající příliv vítězství SNP na všech úrovních až do současnosti. Je tedy možné, že se karta opět obrací a že v příštích parlamentních volbách a volbách do Holyroodu dojde k dalšímu masovému odlivu voličů od SNP. Je to možné - ale nepravděpodobné. Koneckonců, migrace kam? Jestli je skotská demokracie nemocná, pak je to šokující slabost unionistických opozičních stran: zběsilí, nesoudržní a upadající toryové; skotští labouristé, kteří jsou stále ochromeni svou "pobočkovou" podřízeností Londýnu; malý zbytek Lib-Dem, jejichž vůdce veřejnost téměř nezná.

    Skotsko a zbytek Spojeného království se pomalu rozcházejí a skotské státnosti dříve či později nebude možné odolat.

SNP se tak stále prezentuje jako "strana Skotska", která se staví za národ se 100 000 členy a na jih od hranic nevede žádné nitky. SNP je však v Edinburghu vládou již 15 let - příliš dlouho na to, aby se jakákoli strana udržela u moci bez rozkladu. Skotská média, silně unionistická ve svém zpravodajství, šíří názor, že SNP groteskně selhala téměř ve všech resortech: školství ("attainment gap"), zdravotnictví, doprava, posilování místních pravomocí v protikladu k nervózní centralizaci všeho. Mnohé z toho je nespravedlivé. Důležité skotské reformy - zákon o dětské chudobě a přídavky na děti, "baby box" pro novorozence, lepší platy zdravotních sester, zachování bezplatného vysokoškolského studia a bezplatné osobní péče v domácnosti - nám jinde ve Spojeném království závidí. Nejhorší neúspěchy se týkají veřejných zakázek a infrastruktury: skandál s opotřebovanými nebo nepostavenými trajekty, promarněné šance skotských podniků podílet se na příležitostech v oblasti obnovitelných zdrojů energie a především neustálé odčerpávání skotského vlastnictví nebo kontroly nad průmyslem i financemi do zahraničí.

Pokud jde o nezávislost, která je samotným jménem duše strany, samotná popularita SNP ji dostala do klasické pasti. Alex Salmond a Sturgeonová vsadili na to, že dobré řízení decentralizovaného Skotska přesvědčí pochybovače o tom, že SNP může vést národ ke šťastné a prosperující nezávislosti. Tato logika se však může vymstít. Příznivci si mohou oddechnout a říct si: "Jistě, SNP je zřejmě jedinou stranou pro nás. Ale vedou věci poměrně dobře, takže není třeba zoufale riskovat pád do úplné nezávislosti." V Québecu voliči stále volili Parti Québécois, aby vládla provincii. Když však došlo na referenda, nedokázali se přimět k tomu, aby nezávislosti dali většinu. Něco podobného se stalo i ve Skotsku v roce 2014. Strana "ano" prohrála referendum o nezávislosti o 10 %, ale SNP dál hromadila obrovská volební vítězství. Nyní, když Sturgeonová odchází, aniž by se nezávislost přiblížila, lze očekávat, že se přes zákony dodržující SNP prodere drsnější a netrpělivější síla - nenásilná Sinn Féin. To se zatím nestalo. Salmondova malá strana Alba, která argumentuje radikálně, nezískala významnou podporu. Ale sledujte tento prostor.

Existují dvě představy o tom, jak lze dosáhnout skotské nezávislosti. Jedna se opírá o dějinnost: nedojde k ní, pokud nebudeme bojovat. Druhá je geologická. Skotsko a zbytek Spojeného království se od poloviny 20. století politicky a kulturně pomalu rozcházejí a dříve či později bude skotská státnost neodolatelná. Myslím, že Sturgeonová byla tak trochu geoložka. Chtěla čas, aby se toto oddělování rozvinulo, a bála se "předčasného" druhého referenda, které by její věc zhatilo a nezávislost oddálilo o celou generaci. Ale čas jí nebyl dopřán. Místo toho se ocitla v situaci, kdy v podstatě žádala o povolení dalšího referenda u Nejvyššího soudu, protože věděla, že její případ nemá proti westminsterské doktríně parlamentní suverenity téměř žádnou šanci.

Kauza nezávislosti není mrtvá, jak hlásají někteří unionisté. Možná se na nějakou dobu odloží, možná na dlouho.. Ale kampaň před referendem v roce 2014 upevnila "indy" jako solidní a věrohodnou alternativu pro budoucnost Skotska. A unie již nefunguje jako partnerství. Je to velkobritský unitární stát.Londýnský parlamenty je nyní hlavně shromážděním zabývajícím se anglickými záležitostmi; Whitehall upravil své priority. Nebylo za tím nic zvlášť "anglicky nacionalistického": je to uznání reality, že v Anglii žije 85 procent obyvatelstva Spojeného království. Ale unie nerovných, založená nyní spíše na zákonech než na souhlasu, se nutně rozpadne. Její členové by snad mohli spočinout v "konfederaci nezávislých států".

Nakonec nezávislost je tu od toho, aby se o ni žádalo. Pokud bude řekněme 65 % skotských voličů po dobu šesti měsíců neustále požadovat odchod ze Spojeného království, žádná britská vláda jim v tom nezabrání. Pro budoucnost jsou rozhodující tisíce opatrných lidí mimo SNP, kteří jsou myšlenkou Skotska jako "normálního malého národa" motivováni, ale zatím nejsou přesvědčeni o její praktičnosti. Mezitím naprostá neomalenost současných londýnských vlád nadále vyvolává znechucení. Jak nedávno řekla novináři jedna žena z Glasgow: "Člověk má prostě chuť vzít Skotsko a odejít!"

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3507

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2023