Nové konzervativní argumenty pro nemoderní Ameriku

7. 8. 2023

"Než začneme analyzovat jakoukoli konkrétní formu liberalismu," napsala v roce 1989 harvardská politoložka Judith Shklarová, "musíme určitě co nejjasněji říci, co to slovo znamená." To není snadný úkol, neboť liberalismus se chlubí dlouhým seznamem zarputilých imitátorů. Jeho kritici jej ztotožňují s myšlenkami sahajícími od technokratické politiky současné Demokratické strany až po mrazivý racionalismus filozofa 17. století Reného Descarta. Shklarová varovala, že jeho oponenti jsou také zvyklí ztotožňovat jej s "modernitou", čímž mají na mysli miasmickou mlhu "technologie, industrializace, skepticismu, ztráty náboženské ortodoxie, rozčarování, nihilismu a atomistického individualismu". Liberalismus je Evropská unie, ale jsou to také votivní svíčky Ruth Bader Ginsburgové. Je to politická platforma, ale v očích jejích kritiků spíše společenská atmosféra.

Ukázalo se, že varování Shklarové byla jasnozřivá, ale také marná, protože sílící skupina konzervativních myslitelů trvá na definování liberalismu jako všeho a ničeho. Ústřední osobnosti hnutí – harvardský profesor práva Adrian Vermeule, novinář Sohrab Ahmari a politický teoretik Notre Dame Patrick Deneen – pocházejí z katolické pravice, ačkoli samozvaná postliberální koalice zahrnuje také některé Židy, jako je izraelský nacionalista Yoram Hazony, a symbolické představitele jiných denominací, jako je řecký ortodoxní obrazoborec Rod Dreher. Tato nesourodá parta mohla sloužit jako reklama na oddanost liberalismu náboženské toleranci, kdyby ji nespojovala sdílená nechuť ke globalismu, sexuální revoluci a údajným latté srkajícím elitám.

Jestliže Milton Friedman a další fetišisté volného trhu byli vzorem dřívější generace osobností Republikánské strany, nastupující konzervativci se zabývají vymýšlením alibi a omluv pro lidi jako maďarský premiér Viktor Orbán (jemuž radili) a republikánský senátor J.D. Vance z Ohia (s nímž se přívětivě objevili na veřejných panelech). Vermeule, Ahmari a Deneen se od svých předchůdců ostře liší jak otevřeností vůči vládním zásahům do ekonomiky, tak chutí na lehce zastřené autoritářství. Představují hrozbu jak pro fusionismus – smířlivou konzervativní filozofii, která posledních 60 let v nejisté alianci zápasila s libertariány a sociálními reakcionáři – tak pro liberální konsensus.

Ačkoliv postliberálové vyčítají svým soupeřům, že nedokázali vykreslit pozitivní obraz toho, jak by se měl žít život, dosud jen gestikulovali ohledně politického řádu, který upřednostňují. Dvě nové knihy, "Změna režimu: Směrem k postliberální budoucnosti" od Deneena a "Tyranny, Inc.: Jak soukromá moc rozdrtila americkou svobodu – a co s ní dělat" od Ahmariho, slibují představit komplexnější program. Oba začínají portrétem současného života, který zní hrozně - a pravdivě. Deneen a Ahmari popisují churavějící společnost, v níž bují nerovnost, vykořisťování dělníků je rozšířené a komunitní život se rozpadá.

Postliberalismus je svůdný, protože mnohé z problémů, které se snaží řešit, jsou skutečné. Znamená to ale, že bychom měli akceptovat jeho pokusy o řešení?

Na první pohled mohou postliberálové vypadat jako lákaví spojenci liberálů. Jsou hlasitými kritiky několika nejzakořeněnějších šibalů Republikánské strany: Dreher například přiznává, že se rozešel s hlavním proudem republikánství, když ho unavovalo přehlížení zhoršování životního prostředí a "nekritické nadšení pro trh". Pro postliberály jsou jak republikáni, tak demokraté ve spolku s nepřítelem: Liberálním leviathanem.

Podle jejich představ je jedním z charakteristických znaků tohoto strašáka jeho amnézie. Deneen píše, že "minulost je pro liberální elity do značné míry irelevantní". Ale navzdory údajné úctě jeho kádrů k historii nabízejí nestydatě schematickou genealogii našich současných nesnází. Drama současného života má dvě dějství: Nejprve přišla předmoderna (táhnoucí se od úsvitu věků do roku 1685), což bylo dobré; pak přišla modernita (začínající v roce 1685 a pokračující až do současnosti), která byla horší. Dreher jednou napsal: "Během sedmi století došlo k pěti významným událostem, které otřásly západní civilizací a zbavily ji víry jejích předků." Může se zdát, že sedm století obsahovalo více než pět událostí, ale pět je příliš mnoho pro Ahmariho, který v předchozí knize "Nepřerušená nit" napsal, že "osvícenství se uchytilo". O tři století později většina z nás považuje za samozřejmé, že svoboda znamená možnost vybrat si, jak budeme žít, z nejširší možné škály možností.

Ve vyprávění této skupiny se skutečně stala jen jediná důležitá věc: Modernita zapustila kořeny. Předmoderní lidé chápali, že skutečná svoboda spočívá v "samosprávě, sebekázni a sebeovládání", jak se domnívá Deneen, ale liberální modernisté ji katastrofálně přetvořili na "osvobození od omezení uvalených právem narození". Člověk nemusí přimhouřit oči, aby viděl středověkého nevolníka, žvýkání kaše a vychutnávání její osvobozující chuti. Je pravda, že tento podvyživený exemplář byl někdy předmětem svévolných rozmarů svých aristokratických pánů, ale byl také kolébán ve vřelém objetí pevně semknutého společenského řádu. Pokud byl negramotný, byl alespoň ušetřen námahy spojené s navštěvováním "probuzené" univerzity s katedrou genderových studií. Celkově vzato se měl lépe než dnešní liberálové, kteří jsou hedonističtí, individualističtí, relativističtí, vykořenění (a kosmopolitní), vehementně sekulární, usilující o vykořisťování přírodního světa (koneckonců maří Boží plán používáním antikoncepce) a co je nejdůležitější, horlivě investují do pokroku pro něj samotný.

"Moderní myšlení," píše Deneen, "spočívá na základním předpokladu: Transformační pokrok je klíčovým cílem lidské společnosti." Avataři "moderního myšlení" a "lidské společnosti" (dvě oblasti, které, přiznávám, shledávají znepokojivě širokými) jsou zřídka jmenováni nebo citováni. Deneenovo ignorování detailů, mezi něž patří i trapná skutečnost, že nikdo ve skutečnosti nehájí pozici, kterou přisuzuje prakticky všem, je bohužel charakteristické. Postliberálové jsou dramatičtí, dokonce hysteričtí stylisté, náchylní k paušálním prohlášením o celé kultuře od úsvitu věků. "Cílem moderní liberální civilizace je individuální expresivismus a sebetvorba," hřímá Deneen. "Moderní Západ" – pokud si přečtete dost postliberálů, začne se to zdát jako polovičaté místo – "je nesvobodný, protože je nezodpovědný, nespoutaný, nepřipoutaný," hřímal jednou Ahmari v katolickém časopise First Things.

Pokud postliberálové bojují za více sociálních služeb, není to kvůli nějakému nezávislému zájmu o oběti volnotržního kapitalismu: Je to jen proto, že doufají, že uniknou této přebujelé obludnosti, "modernímu Západu" a vrátí se do doby před rodinami se dvěma příjmy a kontrolou porodnosti.

Deneen se od tohoto nostalgického modelu příliš neodchyluje. Hlavním předpokladem "změny režimu" je, že všechna politická zřízení jsou nutně rozdělena na dvě části: Množství a hrstku. Tato teorie je pozůstatkem "tradice 'smíšené ústavy'", kterou nejslavněji obhajoval středověký katolický filozof Tomáš Akvinský, jenž rozpoznal, jak píše Deneen, "že atributy vyplývající z těchto různých postavení byly současně zdrojem odlišných neřestí, stejně jako potenciálních ctností, které byly endemické pro každou třídu". Následují roztomilé karikatury, ne nepodobné výsledkům osobnostního testu v časopise pro teenagery.

Příslušníci většiny mohou být "hrubí a provinční", ale v nejlepším případě mají "lokalistický temperament" a projevují obdivuhodnou "prostotu". Na rozdíl od v oblacích se vznášejících elit jsou "zakotveni v realitě světa limitů a přírodních procesů, v souladu s cyklem života a rytmy ročních období, přílivu, slunce a hvězd". Mají sklon pěstovat "instinktivní konzervatismus", protože chápou, že omezení zrušená liberalismem – zákazy předmanželského sexu, sociální sankce, které nás odrazují od stěhování daleko od našich rodišť – ve skutečnosti chrání jejich zájmy: "Vládnutí kulturním formám a normám je nejlepším prostředkem k zajištění vyhlídek na rozkvět, zejména slabších a znevýhodněných." Například zhroucení instituce manželství nepřiměřeně poškozuje "lidi z dělnické třídy", u nichž "je mnohem pravděpodobnější, že budou vykazovat různá měřítka sociální patologie, jako je rozvod".

Nezasvěcení by se mohli ptát, zda se Deneen neměl poradit alespoň s jediným představitelem "většiny", než učinil tolik sebevědomých tvrzení o tom, "co většina obyčejných lidí instinktivně hledá" – ale ukazuje se, že vyvolení jsou kvalifikováni k tomu, aby vnímali skutečné přesvědčení lůzy z pohodlí svých křesel. U hrstky je "pravděpodobnější, že dosáhne kultivovanosti a vytříbeného vkusu" a vzhledem k jejich zvláštním darům je na nich, aby vládli "rytířsky".

Rozdíl mezi několika a mnohými "nespočívá ani tak v diferenciaci bohatství, jako spíše v reputaci a přístupu k opěrnému bodu a úspěchu v manažerské ekonomice". Jinými slovy, není to otázka hmatatelných materiálních výhod, ale citlivosti. Prestiž samozřejmě není pro kulturní kapitál irelevantní, ale bez teorie o tom, jak se status mění v moc, není třídění podle sociálních signifikantů ničím jiným než politikou identity jinými prostředky. Ve "Změně režimu" jsou hrstka a množství vymezeny pouze z hlediska přikrášlování: Mnozí jsou "zákazníci Walmartu", jak Deneen napsal v předchozí knize "Proč liberalismus selhal", zatímco "elity" tvoří "třídu notebooků". Tato povrchní taxonomie není třídní analýzou; je to astrologie. Hodí se k online kvízům: Máte "vytříbený vkus", nebo jste v souladu s "přílivem, sluncem a hvězdami"?

Logickým vyústěním tohoto způsobu uvažování je, že charakter je skutečnou měnou politiky, a Deneen skutečně dochází k závěru, že to, co potřebujeme, není "ekonomika, která údajně usiluje o vyrovnání příjmů", ale étos, který produkuje ctnostnější elitu – takovou, která se méně stydí za svou roli de facto aristokracie. Zatímco existuje několik vlažných, i když nečekaně přesvědčivých politických návrhů nacpaných do zadní části "změny režimu" (například, že bychom měli distribuovat pobočky federální vlády po celé zemi, místo abychom je soustředili v D.C.), skutečný výsledek není o politické reformě, ale o sebezdokonalování: Zbabělí liberálové u moci by měli být nahrazeni elitami oddanými starobylému umění "noblesse oblige,", abychom si mohli vychutnat plody řádně "smíšeného režimu", nevábného boje, který Deneen opakovaně a trýznivě přirovnává k salátu. Je ironií, že někdo, kdo běduje nad úpadkem svobodných umění a studia klasických jazyků, zjevně nelituje zavedení portmanteau "aristopopulismu" – aristokracie/populismu – do moderního slovníku, jistého posla civilizačního úpadku. Deneen se snadno odvrací od své politiky osobnosti a svého terminologického ponížení. "Tyranny Inc." může být složitější případ.

Ahmari je nejlépe známý jako pacient nula, čímž myslím, že to byl on, kdo původně rozdmýchal paniku ohledně příběhu drag queen. V až příliš vlivné tirádě z roku 2019 proti názoru "žij a nech žít", který prosazovalo mnoho jeho kolegů konzervativců, napsal, že pravice musí "vést kulturní válku s cílem porazit nepřítele a užívat si kořisti ve formě veřejného prostranství přeskupeného v obecné dobro a nakonec v nejvyšší dobro". Toto volání do zbraně je mrazivé, zejména pro ty z nás, kteří pravděpodobně patří mezi postliberály, ale Ahmari dává jasně najevo, že jeho nová kniha není zamýšlena jako další fusiláda v kulturní válce (nebo znepokojivější snaze nahradit kulturní válku autoritářskou represí). "Tyranie Inc." nezmiňuje se o "kulturních záležitostech". Místo toho útočí na morální skandál amerického kapitalismu. Existuje několik přeřeknutí – teskné výzvy ke "starověkému státníkovi", zlověstné chvalozpěvy na "obecné dobro" – ale z větší části je "Tyranny Inc." tak rozumná, jak je inzerováno.

Jejím hlavním argumentem je, že "soukromí aktéři mohou ohrožovat svobodu stejně jako samolibé vlády" a že "nezpochybnitelná tržní síla může oslabit naše práva a svobody". Nejedná se o nové návrhy – již dříve a podstatně sofistikovaněji je předložila filozofka Elizabeth Andersonová ve své monografii z roku 2017 "Soukromá vláda: Jak zaměstnavatelé vládnou našim životům (a proč o tom nemluvíme)" – ale stojí za to je zopakovat. Pokud "Tyranny Inc." nedosahuje intelektuálních výšin morální filozofie, je často přesvědčivá jako dílo narativní žurnalistiky.

Setkáváme se s čerstvou matkou, jejíž šéf jí na poslední chvíli přiděluje směny, ženou, které restriktivní dohoda o mlčenlivosti brání v tom, aby o sexuálním obtěžování ve své kanceláři veřejně informovala, a s oběťmi nesčetných dalších nespravedlností na pracovišti. Krev se vaří, když Ahmari vysvětluje, že komicky prokorporátní soudci a administrátoři dovolili zaměstnavatelům "vést kampaň proti odborům na pracovišti" a "děsit dělníky na shromážděních zaujatého publika tím, že jim říkají, že odbory by znamenaly ztrátu pracovních míst a zavírání továren", i když je nezákonné propouštět zaměstnance kvůli odborům.

Ahmari jasně říká, že ani elity s dobrými úmysly se nemohou vyrovnat systému tak nekontrolovatelnému a vychýlenému ve prospěch šéfů: Zaměstnavatel jednoduše proto, že je zaměstnavatelem, "čelí ekonomickému nátlaku, který ho nutí nutit dělníka, bez ohledu na jeho kulturní názor". Na několika místech se zdá, že "Tyranny Inc." přináší téměř přímé repliky na Deneenův "kulturalismus", "představu, že vše, co potřebujeme, jsou zdravější kulturní normy". (Kulturalismus je neřest, k níž jsou progresivisté se svou mánií pro mezilidské moralizování také velmi náchylní.)

Jistě, "Tyranny Inc." není vzorem pojmové přísnosti. Její nejjasnější argumenty se týkají lidských nákladů mocenských rozdílů mezi prací a kapitálem. Ostatní trestné činy, které dokumentuje – privatizace veřejných služeb, jako je hašení požárů, ničení místních novin predátorskými soukromými investičními společnostmi – jsou tragédie, ale různého druhu. Kapitalismus je viníkem v každém případě, ale kapitalismus se objevuje v mnoha podobách a pochybuji, že všechna jeho selhání a urážky jsou nejlépe analyzovány v jedné relativně krátké knize, nebo nejlépe pochopeny jako akty "tyranie".

Přesto jsou Ahmariho výzvy na rozloučenou fundamentálně zdravé: "Cílem by měl být trh práce, na němž se většina sektorů sdružuje v odborech." Mezitím by "rovnější distribuce příjmů" měla "výhody přesahující materiální blahobyt pracujících a nemajetných jako třídy, ačkoli to je samo o sobě nejcennějším cílem. Může také kontrolovat kompenzační sílu hrstky bohatých na aktiva, aby donucovali mnoho lidí v oblastech mimo pracoviště." Toto hodnocení je nejen přesné, ale i naléhavé.

Ti, kdo se zajímají o vyhlídky americké pracovní síly, by neměli být příliš rozpačití, aby spolupracovali s kýmkoliv, kdo podporuje odborářské úsilí a přerozdělovací projekty – ale člověk by se stále mohl divit, proč Ahmari napsal tak anomálně rozumnou knihu. Ačkoliv možná získal upřímnou touhu rozšířit olivové ratolesti i na drag queens vykořisťované v práci, mám podezření, že následuje Deneena v předpokladu, že "většina" je v podstatě konzervativní – že jakmile budou masy zmocněny utvářet společnost, modernita se zhroutí a převládne maloměstské kamarádství.

Ale "lid", pokud vůbec něco takového existuje, obecně neupřednostňuje pravicovou politiku. 71 % Američanů podporuje manželství osob stejného pohlaví. 61 % si myslí, že potrat by měl být legální. 81 % si myslí, že rozvod, Deneenův zvláštní strašák, je "morálně přijatelný". Deneen nám radí, abychom důvěřovali moudrosti "zdravého rozumu", ale celá premisa amerického dobrodružství spočívá v tom, že zdravý rozum jednoho člověka je katastrofou druhého.

Hluchota postliberálů k realitě a nevyhnutelnost politických třenic souvisí s jejich hlavními rozpaky, totiž s tím, že se mýlí v tom, co je liberalismus. Jejich zmatení odhaluje jejich skutečnou námitku vůči modernímu životu: Jejich fetiš homogenity.

Přinejmenším od roku 1971, kdy byl zveřejněn urtext hnutí, monumentální "Teorie spravedlnosti" filozofa Johna Rawlse, je liberalismus specificky politickou doktrínou, nikoliv všezahrnující etikou. Jeho ústřední tezí je, že stát vyjadřuje respekt ke svým občanům tím, že jim umožňuje určovat a prosazovat své vlastní hodnoty – což je proces, který má povinnost částečně usnadnit, podle Rawlse a jeho levicově liberálních stoupenců, prostřednictvím štědré sociální politiky a přerozdělování bohatství.

Hlavním tvrzením liberalismu není, že pokrok by měl být sledován za každou cenu nebo že já má přednost před společností: Ve skutečnosti se jedná o druh specifických rozhodnutí o tom, jak žít, kterým se liberální stát vyhýbá. Základním krédem liberalismu je naopak, že každá komunita – a každý člověk v každé komunitě – má výsadní právo vymyslet a realizovat své vlastní pojetí dobra.

Liberálové se však nesnaží bránit lidem v tom, aby bránili náročné etické systémy jako členové církví, klubů a dalších občanských sdružení. Neexistuje žádný rozpor v přesvědčení, jaké se zdá, že chovají Deneen a Ahmari, tedy že lidé by se měli rozhodnout pro bílé ploty, a přesvědčením, které chová Rawls, že by k tomu neměli být tlačeni. Výmluvné je, že komunity, po nichž postliberálové volají, již existují: Existují Amišové v Pensylvánii (které Deneen pochválil jinde) a chasidi v Brooklynu, abychom jmenovali jen dvě.

Skutečným problémem z postliberální perspektivy není to, že liberalismus ruší komunitní život, ale to, že umožňuje nesprávnému druhu lidí vytvářet komunity. Mnohé ze symptomů, nad nimiž postliberálové hlasitě bědují – hodina příběhů drag queen, androgynní mládež oznamující svá zájmena na večírcích – jsou důkazem, že mnoho komunit se organizuje kolem určitých ideálů. Vezměme si Provincetown, podivné přímořské útočiště v Massachusetts nebo univerzitní kampus, kde se studenti a učitelé rozhodli žít v souladu s feministickými principy. Postliberálové však netouží jen po zakořeněné, historicky informované a komunitně smýšlející veřejnosti: Požadují solipsistické uspokojení ze života ve světě, v němž se vždy setkávají pouze s variacemi na sebe sama.

Zdroj v angličtině: ZDE