Zdeněk Hřib a Piráti coby strana pořádku

14. 11. 2024 / Matěj Metelec

Hřib chce prý stranu „vycentrovat“, už v době, kdy oznamoval svou kandidatur na předsedu, mluvil o tom, že chce prosazovat politiku „opřenou o expertizu a data“. Zatímco snaha zdůraznit technokratická řešení k Pirátům vždycky do jisté míry patřila, ostatně vycházela ze zkušeností ajťáků a profesionálů, kteří stranu zakládali, není zcela jasné, co myslí Hřib oním posunem do středu. Piráti se za dobu svého vládního angažmá „vycentrovali“ natolik, že vůbec nebylo snadné si vzpomenout ani na to, proč se strana vlastně jmenuje pirátská. Název, který odkazoval k radikálním představám o svobodě internetu (a také odmítnutí zachovávat tam posvátnost soukromého vlastnictví) dnes působí podobně adekvátně, jako když sedmdesátiletý rocker křičí „je třeba žít rychle a zemřít mladý!“ Dredy bývalého předsedy Ivana Bartoše představovaly jednu z mála připomínek někdejší pirátské svébytnosti.

Ta spočívala v jisté umírněné populistické antisystémovosti a (v české politice u nových stran poměrně tradičnímu) odporu proti tradičním stranám a tradiční stranické politice, vedené principem „něco za něco“ a plné zákulisních jednání. Piráti nikdy nebyli levicová strana, ale v tom poměrně vágním vymezení toho, co „pirátství“ znamená, se mohli levičáci najít – stejně jako se v tom mohli najít libertariáni. To, že strana dokázala několik let působit jako projekční plátno, na něž si kdekdo mohl promítat své politické naděje a touhy, tvořilo ostatně značnou část jejich volebních úspěchů (jež byly z evropského hlediska aberace). 

Je paradoxní, že odpor k „levicovým Pirátům“, kterým se na odchodu z potápějící lodi rozloučil ministr zahraničí Jan Lipavský, když Pirátům doporučil zbavit se „komoušů“ a „vypnout fórum“, sdílel také Andrej Babiš, který na obviněních Pirátů z levičáctví postavil velkou část své volební kampaně v roce 2021. A sdílejí jej i pravicoví komentátoři, kteří léta doporučovali Pirátům, aby dospěli – a pak neuměli adekvátně popsat, proč čím víc Pirátí „dospívají“, tím horší mají volební výsledky.  

Piráty má podle Hřiba zachránit liberální voličstvo, který jim pomůže stát se „hegemonem středu“. Tato skupina je ovšem v českém prostředí poněkud mytologická. Problém je, že v České republice je pramálo skutečných liberálů, aspoň v běžné populaci. Celý český polistopadový liberalismus je na rovině praktické politiky polymorf, který se snaží uspokojit často obtížně slučitelné představy „liberálů“ mezi voličstvem o tom, co je a co není vpravdě liberální. Přitom v celém polistopadovém vývoji nenajdeme stranu, jíž by „liberální“ voliči zůstali věrní, charakteristické je pro ně spíše hledat vždy novou a lepší variantu toho, co si zrovna aktuálně představují jako liberální politiku.

Jasně vymezené hranice politických směrů se sice v praxi vždy stírají, v českém kontextu je však slabost všech třech hlavních tradic moderní politiky (liberalismu, socialismu a konzervatismu) vinou našich dějin plných diskontinuit, obzvlášť zřetelná. Snad jediné, na co se lze spolehnout, je skutečnost, že představitelé celého politického spektra s postupem času tíhnou ke konzervatismu, který ale není konzervatismem politickým (a už vůbec ne intelektuálním), ale nereflektovaným konzervatismem představy, že za našich mladých let býval svět jako květ, a pak přišel někdo, kdo jej zkazil. Což je na každý pád smutná bilance pětatřicet let české demokracie.