Rusko a Ukrajina projevují malý zájem o skutečný mír

5. 6. 2025

Ukrajinské memo, předložené před jednáním, stanoví „úplné a bezpodmínečné příměří ve vzduchu, na zemi i na moři jako nezbytný předpoklad a podmínku pro mírová jednání“. Rusko to již odmítlo a bude v tom pokračovat – což je pochopitelné, protože by to znamenalo, že by se vzdalo svého hlavního trumfu, aniž by za to dostalo jakoukoli protihodnotu. Křehké a nestabilní příměří není v zájmu Ukrajiny ani Západu. Pokud má Ukrajina zahájit nesmírně náročný proces hospodářské rekonstrukce a demokratických reforem, potřebuje stabilní a trvalý mír.

Ukrajinská nota rovněž uvádí, že „nesmí být uložena žádná omezení počtu, rozmístění nebo jiných parametrů ozbrojených sil Ukrajiny, ani rozmístění vojsk spřátelených cizích států na území Ukrajiny“. Rusko již prohlásilo, že za žádných okolností nepřijme přítomnost západních vojsk na Ukrajině, protože to považuje za členství v NATO -jen bez názvu. Evropští lídři rovněž prohlásili, že evropské síly mohou být nasazeny pouze s garancí podpory ze strany USA, což je podmínka, kterou Trumpova vláda odmítla.

Ukrajinská nota pokračuje: "Některé sankce vůči Rusku mohou být zrušeny, ale pouze postupně a s mechanismem pro jejich obnovení v případě nutnosti (snapback). Zmrazená ruská státní aktiva budou použita na rekonstrukci nebo zůstanou zmrazena, dokud nebudou zaplaceny reparace." Moskva samozřejmě nebude souhlasit s konečným mírem bez zrušení sankcí nebo pevných záruk, že budou zrušeny.

V jednom klíčovém bodě ukrajinská zpráva ponechává prostor pro kompromis: “Ukrajina není nucena být neutrální. Může se rozhodnout být součástí euroatlantické komunity a směřovat k členství v EU. Členství Ukrajiny v NATO závisí na konsensu v rámci Aliance." Rusko již ve skutečnosti veřejně prohlásilo, že Ukrajina má suverénní právo usilovat o členství v EU. A pokud jde o členství v NATO, memorandum správně uvádí, že to nezávisí na Ukrajině, ale na jednomyslném souhlasu (nikoli pouze „konsensu“) stávajících členů.

Trumpova vláda (nebo jakákoli evropská vláda) je proto v pozici, kdy může blokovat členství Ukrajiny v NATO bez ohledu na přání Kyjiva. Problémem pro Moskvu však je, že Polsko a další evropské členské státy NATO nadále deklarují svou podporu členství Ukrajiny a pokud v roce 2028 vyhrají americké volby demokraté, mohli by Trumpovo veto zvrátit. Rusové proto trvají na ústavním závazku Ukrajiny k neutralitě a/nebo na uzavření smlouvy mezi USA a Ruskem v tomto smyslu, což Kyjiv odmítá.

Mezitím zprávy o ruské depeši předložené v Istanbulu, jak informovala ruská média, obsahují podmínky pro příměří, o nichž Moskva musí vědět, že jsou pro Ukrajince zcela nepřijatelné – i když to samo o sobě nevylučuje možnost, že Rusko bude ochotno v konečném urovnání v některých bodech ustoupit, pokud dosáhne svých cílů v jiných oblastech, zejména v bilaterálních vztazích s Washingtonem.

Mezi tyto podmínky patří „úplné stažení ukrajinských ozbrojených sil z Donbasu, Chersonu a Záporožské oblasti. Druhou možností pro příměří je zákaz významného přesunu ukrajinských ozbrojených sil, zrušení mobilizace a stanného práva a zastavení dodávek zahraničních zbraní“.

To se nestane, pokud Rusko nezvítězí na bojišti. Ukrajina nesouhlasí s odevzdáním území, které stále drží, a evropské země nesouhlasí s ukončením všech dodávek zbraní.

Výměnou za příměří ruský dokument podle zpráv požaduje „mezinárodní uznání těchto regionů a Krymu jako součásti Ruska“. To je naprosto nesmyslné. Nejenže Ukrajina ani západní země ruské anexe právně neuznají, ale odmítly to i Čína, Indie a Jižní Afrika a budou v tom pokračovat. To nejlepší, v co může Rusko doufat (jak bylo skutečně prozatímně dohodnuto na jednáních v Istanbulu v březnu 2022), je odložení právního statusu těchto území pro budoucí jednání.

V rámci konečného mírového urovnání Rusko zřejmě také požaduje, aby:

· Kyjiv oznámil datum prezidentských voleb a voleb do Rady, které se musí konat nejpozději 100 dní po zrušení stanného práva;

· omezení velikosti ukrajinské armády;

· zákonný zákaz nacistické a neonacistické propagandy; rozpuštění „nacionalistických“ stran a organizací;

· obnovení práv ukrajinské pravoslavné církve;

· mírová smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou musí být schválena právně závaznou rezolucí Rady bezpečnosti OSN;

· je nutné zajistit plná práva, svobody a zájmy rusky mluvících obyvatel;

· zřeknutí se vzájemných nároků vůči Ukrajině v souvislosti se škodami způsobenými vojenskými operacemi.

Formální schválení mírové smlouvy Radou bezpečnosti OSN dává velký smysl. Ostatní ruské podmínky však budou pro Kyjiv pod tlakem Kremlu mimořádně obtížné splnit – mimo jiné proto, že v několika případech by vyžadovaly právní schválení ukrajinským parlamentem. Je velmi nepravděpodobné, že by je udělil.

Pouze Washington může Rusku nabídnout kompromisy v jiných oblastech (například v otázce rozmístění amerických vojsk v Evropě), které by mohly Moskvu přesvědčit, aby tyto podmínky zmírnila na rozumnou úroveň; a pouze Washington by pak mohl vyvinout tlak na Kyjiv a evropské metropole, aby je přijaly. Některé ruské podmínky (včetně práv menšin) jsou nejen legitimní, ale také nezbytné, má-li poválečná Ukrajina pokročit směrem k případnému členství v EU, ale je třeba najít formulaci, na které se Ukrajina bude moci shodnout jako na výchozím bodu procesu přistoupení k EU, a nikoli na kapitulaci před Moskvou.

Trumpově administrativě lze odpustit její rozčarování nad stavem mírového procesu. Nicméně by bylo chybou – z hlediska vlastních zájmů Ameriky – aby se USA od tohoto procesu distancovaly. Kromě toho, že by se Washington dříve či později nevyhnutelně musel vrátit, tři nedávné události jasně ukázaly, jaké vážné riziko pro USA představuje prodloužení války.

Víkendový ničivý útok Ukrajiny na ruskou flotilu bombardérů schopných nést jaderné zbraně tak podkopává jadernou bezpečnost mezi USA a Ruskem.

Dvoustranný návrh zákona, který bude příští týden předložen Senátu USA (s podporou předsednictví EU), navrhuje 500% cla na dovoz ze zemí, které nakupují ruskou ropu a plyn. Senátoři pravděpodobně myslí na Čínu. Zdá se, že zapomněli, že to zahrnuje i Indii (a další partnery USA). Indie nemá v úmyslu podřídit se diktátu USA, který by radikálně zvýšil její náklady na energii a podkopal její ekonomiku; a uvalení 500% cel na Indii by zničilo důležité vztahy USA v Asii.

Nakonec EU přijala nový balíček sankcí proti Rusku, který zahrnuje opatření zaměřená na takzvanou „stínovou flotilu“ tankerů plujících pod mezinárodní vlajkou, které přepravují ruský energetický export. To je také urážka zemí, jako je Indie, které tuto energii nakupují – a domnívají se, že na to mají podle mezinárodního práva plné právo, protože západní sankce proti Rusku nebyly schváleny Organizací spojených národů ani jimi samými.

Pokud obě strany zůstanou na svých pozicích, budou námořní střety nejen možné, ale i jisté. Je také zřejmé, že tyto členské země NATO by se nikdy nezapletly do tak bezohledného jednání, pokud by nevěřily, že v případě střetu jim přijde na pomoc americká armáda. Trumpova administrativa je musí velmi důrazně zkrotit. Musí však také pokračovat v úsilí o ukončení války na Ukrajině, protože dokud válka bude pokračovat, bude existovat nebezpečí lokálního střetu mezi Ruskem a členy NATO, od kterého se USA nebudou moci držet stranou.

 

Celý text v angličtině ZDE