Budou Izraelci litovat genocidy v Gaze? Obnovení lidskosti vyžaduje odvahu

5. 6. 2025

čas čtení 6 minut

V době, kdy píšu tyto řádky, genocida v Gaze pokračuje nezměněným tempem. S opožděním začalo několik Izraelců odsuzovat hladomor a masové vraždy, které jejich armáda páchá od října 2023. Tyto činy, podporované většinou židovského obyvatelstva země, překračují svou krutostí a brutalitou násilí, které IDF běžně používala proti Palestincům již před jednostranným vyhlášením nezávislosti v roce 1948. Vyvlastnění, deportace a smrt byly jejich tragickým osudem, píše Yakov M. Rabkin. 

Rozdíl tentokrát není jen v míře násilí. Izraelští vůdci se již neskrývají za diplomatickými frázemi a eufemismy. Jejich plán je jasný: vytvořit Velký Izrael *goyimrein*, očištěný od nežidů. Obyvatelé Gazy a Západního břehu budou nuceni opustit svou zemi a přestěhovat se jinam. Tento plán již dlouho diskrétně připravovaly jednotlivé izraelské vlády, ale strach z mezinárodních sankcí jim bránil v jeho realizaci. Dnes 82 % Izraelců podporuje definitivní vyhnání Palestinců. Nicméně důsledné snahy Američanů a Izraelců podplatit země, aby přijaly vyhnané Palestince, zatím nepřinesly ovoce.

Nelze si nevzpomenout na mezinárodní konferenci v Evianu v roce 1938, která byla svolána za účelem přesídlení evropských židů vyhnaných nacisty. Západní delegáti vyjádřili soucit s židy, ale pouze Dominikánská republika souhlasila s přijetím 100 000 lidí (v praxi se na vzdálený karibský ostrov dostalo jen několik stovek lidí). Jelikož žádná země nebyla ochotna židy přijmout, nacistické úřady vypracovaly plány na „konečné řešení židovské otázky“. Mezi lety 1941 a 1945 byly systematicky zavražděny miliony evropských židů spolu s dalšími „podřadnými“ lidmi.

Nadšení stoupenci národního judaismu (hebrejsky „dati-leumi“) a jejich spojenci v jiných vrstvách izraelské společnosti věří, že mohou Palestincům vnutit svou vůli. Tato relativně malá část izraelské populace, jejíž jádro tvoří osadníci na Západním břehu, se stala nejdynamičtějším a nejneústupnějším aktérem při tvorbě izraelské politiky vůči Palestincům. Mnozí z těchto „nositelů pletených jarmulek“ zaujímají klíčové pozice v izraelském státě. Ocas úspěšně vrtí psem.

Většina Izraelců si nadále užívá života. Hladovění a masakr desítek tisíc civilistů – převážně žen a dětí – v Gaze a stovek lidí na Západním břehu, které ve jménu své víry zabíjejí jejich manželé, otcové a sourozenci, většinu z nich nechává lhostejnými. Izrael po desetiletí dehumanizoval a démonizoval Palestince a tato dehumanizace se po útoku Hamásu v říjnu 2023 stala bezostyšnou.

Max Blumenthal nedávno charakterizoval izraelskou společnost jako „satanistickou“. Izraelci se však jednoho dne možná probudí ze svého morálního spánku a uvědomí si, že Palestinci jsou lidé. Vzhledem k tomu, že úplné zničení Gazy Izraelem znemožňuje ubytovat dva miliony přeživších v jejich bývalých domovech, které se proměnily v „demoliční staveniště“, měli by je Izraelci v rámci kolektivního pokání přijmout. Měli by s nimi zacházet jako s lidmi a pomoci jim vyléčit strašlivá traumata způsobená izraelskou armádou. Měli by Palestincům nahradit ztracený majetek a umožnit jim postavit se na vlastní nohy, místo aby byli závislí na charitě. Tento dlouho očekávaný akt pokání by měl vytvořit společnost, ve které budou všichni – od řeky až k moři – požívat stejných práv.

Tato rehumanizace je výzvou, ale je to jediný scénář, který by osvobodil jak utlačované, tak utlačovatele od břemene neustálé brutality. Mnoho lidí bude navrhovaný akt pokání považovat za sebevražedný. Peter Beinart ve své nedávné knize Being Jewish after the Destruction of Gaza (Být židem po zničení Gazy) poukazuje na jiné historické příklady – Irsko, americký Jih a samozřejmě Jižní Afriku – a uznává, že vládci často vnímají rovnost jako existenční hrozbu: „Bílí Jihoafričané se báli být hozeni do moře stejně jako se dnes bojí izraelští Židé.“ Podle četných studií však útlak podněcuje násilí, zatímco rovná práva a možnost politické změny ho zmírňují.

Od konce 19. století si židovští intelektuálové uvědomovali, že arogance a drzost sionistických osadníků vytvoří smrtící past jak pro kolonizátory, tak pro kolonizované. Ahad Ha-Am byl ikonou kulturního sionismu, který se postavil proti jeho politické podobě, která nahradila všechny ostatní. V roce 1891 zveřejnil následující varování:

"Nedávno jsem přijel do země Izrael a na vlastní oči jsem viděl, že jsme zde nenašli prázdnou zemi, ale národ plný života, který zde žije a miluje zemi Izrael stejně jako my. ... Jsme zvyklí si myslet, že Arab je divoký Izmaelit... a nevšímáme si, že i Arab je člověk s city a velmi dobře cítí, že mu je jeho země násilím odnímána."

Kritické hlasy uvnitř i vně Izraele vykreslují sionistický experiment jako tragickou chybu. Čím dříve skončí, tím lépe pro celé lidstvo. V praxi by to znamenalo zaručit rovnost všem obyvatelům a transformovat stávající diskriminační režim ve stát všech jeho občanů. Izraelská společnost je však podmíněna vnímat takové projekty jako existenční hrozbu a odmítnutí „práva Izraele na existenci“. Obětování desítek tisíc civilních životů za zajištění tohoto práva tuto ideologickou mantru nezviklalo. Beinart poznamenává, že „v dnešním židovském světě je odmítnutí židovského státu větší kacířství než odmítnutí samotného judaismu. ... Postavili jsme oltář a hodili na něj celou [palestinskou] společnost.“

Je pravda, že Beinart v New Yorku a autor těchto řádků v Montrealu si mohou dovolit snít o rovnosti. Nejsme to my, kdo čelí následkům. Ale v Izraeli je stále více lidí, kteří vidí morální a praktickou slepou uličku v pokračování útlaku a vyvlastňování.

Židovská tradice učí, že nikdy není pozdě změnit směr, litovat a napravit chyby. Samozřejmě, že takováto radikální změna vyžaduje odvahu. Známý židovský výrok o tom hovoří zcela jasně: „Kdo je největší hrdina? Ten, kdo z nepřítele udělá přítele.“ Většina lidí v Izraeli tuto tradiční židovskou moudrost, která klade mír na první místo, vehementně odmítá jako ‚exilovou‘. Vidí v ní pouze „útěchu slabých“. Ve skutečnosti však právě v tom spočívá skutečná síla.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

 

 

 

1
Vytisknout
831

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2025