Pozvolna do hlubin tajemství
11. 6. 2025 / Pavlína Antošová
čas čtení
10 minut
WILLIAM STYRON (11. 6. 1925 – 1. 11. 2006)
Bestseller
se málokdy zařadí mezi knihy skutečně kvalitní – natož zásadní.
Americký prozaik William Styron – rodák z Newport News ve Virginii –
patřil mezi autory, kterým se to povedlo. Zdálo se, že má nakročeno ke
spokojenému životu, jeho cesta však byla daleko méně přímočará – a
neskonale bolestnější.
Vyrůstal jako jedináček.
Maminka mu zemřela na rakovinu v jeho čtrnácti letech. Otec – strojní
inženýr – trpěl depresí. Synovi v literárních sklonech nebránil, zřejmě
jej i těšily. Mladík vystudoval angličtinu na Duke University v Severní
Karolíně, a pak – v polovině čtyřicátých let – vstoupil do armády.
Druhá světová válka ale skončila, než se mohl zúčastnit boje. Odešel do
New Yorku a nějakou dobu vykonával neuspokojivé zaměstnání v
nakladatelství McGraw-Hill. Práci na prvním románu zpomalil povolávací
rozkaz – pro změnu do korejské války.
Už zmíněná prvotina – Ulehni v temnotách (Lie Down in Darkness,
1951) si získala přízeň čtenářů i vlídné ohlasy u většiny kritiků.
Styron se tvůrčím způsobem přihlásil k odkazu Williama Faulknera a
částečně i Thomase Wolfa – jeho raný text je inspirovaný, ale nikoli
epigonský. Zobrazená tragédie – rozpad středostavovské rodiny – se
odehrává převážně v místech, odkud autor pocházel. Vrcholí však v New
Yorku sebevraždou krásné mladé ženy, která dusno v domě svých rodičů
nakonec neustála. Své rozhodnutí nepřímo zdůvodňuje slovy: „Neopustil on
mě, ale já jeho" – přičemž může mít na mysli neuchopitelný koncept
boha, nekriticky milujícího otce, rozdurděného manžela, nebo všechny
dohromady. Její skok z mrakodrapu je uveden vnitřním monologem v lehce
faulknerovském stylu, avšak daleko srozumitelnějším. Titul románu
odkazuje nejen k jejímu zoufalému činu, ale i k otci a matce, kteří sami
sebe odsuzují ke dvojí samotě.
Americká nakladatelství často vydávají v jednom svazku Styronovu novelu Dlouhý pochod (The Long March, časopisecky 1952, knižně 1956) a divadelní hru Na triplárně (In the Clap Shack,
1973). Obě tato díla ukazují, jak snadno držitel moci – zde
představované vysokou armádní hodností – přijde o schopnost vcítit se...
i o umění pochybovat. Novela předvádí krajní meze vzteku, jemuž
ustupuje i pud sebezáchovy, a ničivý dopad osamocené, od začátku do
konce živelné vzpoury. Závěr ponechává otázku, do jaké míry se buřič
nenáviděnému mechanismu bezděčně přiblížil. Drama naznačuje, že vlastní
snaha (v tomto případě úsilí zbavit se hypochondrie) se může mašinérií
sice urychlit, ale naprosto absurdním způsobem. A že tváří v tvář
molochovi se hlas objektivně zdravého jedince snadno stává voláním na
poušti.
Výrazně naturalistický román Zapal tento dům (Set This House On Fire,
1960) pojednává o amerických třicátnících, kteří z různých důvodů
pobývají v Itálii. Už v době, kdy tato próza vznikala, Styron
poznamenal: „Toto je věk dacanů. Jestli si nedáme pozor, stáhnou nás
dolů." Jejich nejvlivnější část zosobňuje milionář Mason Flagg. V
průběhu zápletky vychází najevo, že útěk před ničivými vlivy rodné země
může skončit fiaskem. Že ti bohatí, kteří žijí v absurdním carpe diem,
často zakrývají velkou nepřízeň osudu – která ale jejich nadřazené
jednání neomlouvá. Že opozice (kterou zde symbolicky představuje umělec,
a později také intelektuál) nemůže uspět ani rychle, ani snadno. V
závěru se autor zabývá hamletovskou otázkou a naznačuje, že lidská
bytost má volit život. Nakonec ani sám titul románu nevybízí prvoplánově
k ničení; evokuje ten druh požáru, z něhož by Amerika (přes nesporné
riziko) mohla vyjít očištěna zvenčí i zevnitř.
Vůbec největší kontroverzi způsobil román Doznání Nata Turnera (The Confessions of Nat Turner,
1967), který přitom obdržel Pulitzerovu cenu. Interpretuje vzpouru
otroků, k níž skutečně došlo roku 1831 ve Virginii. Styron tuto knihu
zároveň psal v letech intenzívního společenského pohybu. Kvůli částečně
freudovskému pojetí titulní postavy byl nařčen z rasových stereotypů;
nepomohlo, když se na jeho stranu postavil jeden z nejbližších přátel –
afroamerický prozaik James Baldwin. Literární portrét Nata Turnera jistě
zůstává subjektivní. Přesto román dodnes přesvědčivě ukazuje, jak se
může projevovat rozkol mezi dvěma lidskými rasami, ale také uvnitř jedné
i druhé. Jak ničivě i na velitele spravedlivé vzpoury zapůsobí jediný
sadista ve vlastních řadách – a jak snadno se takové nelítostné chování
může spustit dlouhodobým týráním. Také ale jak si někteří lidé v životě
pomáhají vírou... i jak přitom narážejí na její limity. Z dobových sporů
kolem románu dokonce vznikla svébytná antologie esejistických reakcí (William Styron's Nat Turner: Ten Black Writers Respond, 1968).
Poslední román Sophiina volba (Sophie's Choice,
1979) vyvolal na domácí scéně ostrou polemiku ohledně zobrazovaného
násilí. Část Američanů autora podezírala, že některé pasáže, jež se svým
zpracováním blíží literatuře faktu, jsou ve skutečnosti rafinovaně
pojatou fikcí. Ještě větší bouře než ve Spojených státech se však o
trochu později strhla v Praze. Komunističtí odpůrci neskousli množství
otevřených sexuálních scén, které v románu tvoří kontrast k hlavním
událostem. Snažili se na toto Styronovo dílo připlácnout nálepku
„americká pornografie." Jejich ukvapené hodnocení nakonec nejlépe
vyvrátil čas.
Styronův nejslavnější text
zdokonalil typickou metodu postupného odkrývání skutečnosti. Autor
tentokrát v reminiscencích úplně porušuje chronologii, aby na povrch
postupně vyplouvaly skutečnosti čím dál bolestnější. Polytematický (už i
postmodernismem částečně ovlivněný) román však také předkládá rozpor
mezi předválečným polským antisemitismem a Sophiinou osudovou láskou k
Newyorčanu Nathanovi. Prostřednictvím tohoto tragického mladého muže se
dotýká i křehkosti duševního zdraví. Nechává hrdinku, aby se kvůli svému
osvětimskému traumatu zřekla víry. A předvádí také naivitu řadových
Američanů, z nichž mnozí o Osvětimi ani neslyšeli.
Podobně
jako v autorově prvotině, i tady se objevuje téma sebevraždy, dokonce
znásobené. Tentokrát však zůstává přeživší autobiografický vypravěč
Stingo, kterému je dopřána katarze. Zatímco román Ulehni v temnotách
končí slovy „do /.../ nastávající noci" ("toward /.../ the oncoming
night"), Sophiina volba se uzavírá impresí i metaforou „Jitro: nádherné a
čisté" ("Morning: excellent and fair.")
Po následující přestávce se William Styron připomněl poněkud jinak. Esej Viditelná temnota. Memoáry šílenství (Darkness Visible. The Memoir of Madness,
časopisecky 1989, knižně 1990) přibližuje spisovatelův skutečný boj s
depresí, která vyvrcholila v polovině osmdesátých let. Uznávaný prozaik
tehdy uvažoval o sebevraždě. Při poslední možné příležitosti (a tím spíš
nezapomenutelně) se přesvědčil, že nezáleží na tom, jak řídkou výjimku
tvoří světlé okamžiky – záleží na jejich síle. Postupně zčásti vyvážily
bezpočet nejčernějších stínů – a nakonec rozhodly. Řadu pověr, které na
veřejnosti právě o depresi kolují, a nadto i nefungující pomoc první
instance, vynahradily telefonní hovory s člověkem, jenž mohl předat
vlastní zkušenost. Berličky (v podobě jednak alkoholu, jednak silného
hypnotika), které náhle selhaly, přebil nečekaný hudební zážitek, jímž
se začal uvolňovat psychický blok z dospívání. (Tato naprosto klíčová
část připomíná hudební odkazy napříč románem Sophiina volba). A nemožnost odpoutat se při zahraniční cestě zastoupil nemocniční klid, spojený se směřováním k jedinému cíli.
Autobiografické ohlédnutí, ceněné i v odborných kruzích, vyšlo během přelomové doby. Do spisovatelova úmrtí na zápal plic (na ostrově Martha's Vineyard, Massachusetts)
tehdy zbývalo šestnáct let. Styron tyto roky prožil s rodinou, a
sporadicky na pozvání cestoval. Podíval se také znovu do střední Evropy,
a podruhé navštívil i Prahu. Napsal a vydal povídkový triptych Ráno na pobřeží (A Tidewater Morning,
1995). Jedná se o semiautobiografické texty. Chronologii autor přeházel
– opět tak, aby se postupně dostal k té nejbolestnější ze všech
popisovaných událostí. Témata (očekávání bitvy; setkání se starcem –
živoucí kronikou; litera zákona a náboženská víra, konfrontovány se
smrtí) jsou vyhraněně existenciální. Tak jako v románu Sophiina volba,
i zde velmi záleží na zasazení do konkrétní historické doby (poslední
dny druhé světové války, úsilí zdolat hospodářskou krizi, předmnichovská
doba – ale vnímaná za oceánem). I tyto krátké prózy mohly napomáhat
spisovatelovu uzdravování. Rozhodně však nevznikly automatickým psaním –
jde opět o texty v ryzím slova smyslu mistrovské.
William
Styron se hned ve své prvotině představil jako svébytná literární
osobnost, a dále se umělecky vyvíjel. Po svém uplatnil metodu proudu
vědomí, kterou čtenářům velmi přiblížil. Později úspěšně propojil
postupy krásné prózy a literatury faktu.
V
tematice existenciální úzkosti postupně zvětšoval rozsah – od
regionálního k nadnárodnímu. Přispěl a stále přispívá k lepšímu
veřejnému přijetí pacientů s depresí. Nepřestává dokazovat skutečnost,
že pojem „americká klasika" není protimluv. Celým svým (nesmírně
populárním) dílem tento fenomén jedinečně reprezentuje.
Zdroj obrázku: Insidehook
928
Diskuse