Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Co ještě vlastně potřebujeme vědět?

13. 6. 2025 / Pavel Veleman

čas čtení 4 minuty

Nejen paní Zdislava Pokorná z Deníku N, ale například odborník na kryptoměny pan Týc a další osoby usvědčují dnes a denně české politiky a úředníky z infantilních lží, vyhýbání se odpovědnosti, účelové manipulace, zájmu jen o sebe a svoji kariéru. Ukazuje se nám tak hodinu po hodině stále hlubší dno lidských charakterů.

Troufám si tvrdit skoro po 14 dnech děsivých informací, že valná většina vyšších úředníků, prakticky veškeré politické vedení a také dotčené organizace o této miliardové transakci museli vědět. V této zemi, kde se prakticky “vykecá” vše, je nemožné, aby tyto političky a tito politici nevěděli o této miliardové operaci. Zdrcující pro tento stát je skutečnost, že veškeré fyzické i právnické osoby, pakliže rovnou skupině kolem Blažka neposkytovali součinnost při této operaci, v nejlepším případě jen tiše mlčeli…

Je v této zemi opravdu někdo, kdo by nevěděl, že bývalý ministr spravedlnosti je dlouhá léta součástí toxických mocenských skupin, která prakticky ovládají vše podstatné nejen v Brně? Jeho vliv, nedotknutelnost a arogance překrytá strýcovskou žoviálností, to je vše tak dětsky průhledné...

Pravda tohoto skutku je však neúprosná. Ukazuje se, že nejen česká justice, ale i další instituce státu, jsou hluboce zasaženy metastázou korupční rakoviny českého státu, která zde probíhá desítky let.

Ty jednotlivé kroky českých soudů po převzetí případu zejména obhájce klienta, pana Titze, při snaze o navrácení nabobtnalého pokladu v bezcenném železe, jsou pro každého občana s průměrným kritickým rozumem tak jasně účelové, že náhoda je zde prakticky nemožná

S úzkostí sledujeme, jak většinová politické reprezentace a její smečky žijí vlastně v jiné ČR, v jiném čase, v jiném prostoru, chodí vlastně k jiným soudům, vyslýchají je jiní policisté a daří se jí změnit legislativu přesně v čase potřeby (vše zkrátka běží jak po másle, pakliže se objeví to správné bratrstvo).

Potvrdilo se nám tak vše, co víme nebo tušíme. Politické strany jsou uzavřené partičky stále se přeskupujících jednotlivců bez skrupulí, které si s lobbisty časem unesli stát pro své řídící orgány, které nazýváme oligarchií. Hýbají prakticky vším (nejen) ekonomicky důležitým v této zemi. Pakliže si dovolíte třeba jen upozornit na jejich praktiky, jsou schopni vás soudně zničit.

Tyto skupiny zjistily, že si mohou dovolit prakticky vše. Celková atmosféra ve světě nahrává této naší velmi omezené demokracii, občané se prakticky vůbec nebouří, sice tiše pohrdají svými politiky, avšak požírají se sami mezi sebou. Na víc nestačíme. Strach ovládá naše jednání. Oligarchie tak vše udržuje v chodu systémově, ekonomicko/občanskou vyhladovělostí a postupující pauperizací části obyvatel, každý bojujeme o udržení se na praskající větvi. Podařilo se přerámovat politický strach v ekonomický.

Milan Kundera ve své knize Nesmrtelnost v roce 1990 naprosto prozíravě popsal nástup tzv. imagologů (technicistní roboti, kteří nám ničí zbytky pravdivých emocí našeho konání, smyslu pro spravedlnost a již nepatrnou - skoro poslední - naději v zastavení stroje zkázy. Ty naše tak těžko sdělující pravdy překlápějí do karikatury účelovosti a my v jejich smrtelném tanci svá slova nepoznáváme. V jejich ústech jsou to úplně jiná slova.)

Domnívat se tak na základě těchto informací, že primárním cílem této kauzy může být něco jiného než odklon obrovské finanční kořisti na anonymní účty, je urážka intelligence občanů. To si nemyslí ani paní Pazderková.

Co nám tak zbývá, třeba všem těm deprimovaným ženám a mužům v sociální oblasti, která nás již absolutně neuživí a pomyslná větev již praská. Napadá mne poslech koncertu Bruce Springsteena, od kterého lze slyšet třeba tuto větu: Poslední pojistkou, když všechny tzv. kontrolní mechanismy selhaly, jsou lidé – Vy a já.

Bůh s námi, držme při sobě.