Po více než tři desetiletí Kolumbijci bojovali – v soudních síních i na bojištích, volebními lístky i kulkami – aby se vymanili z noční můry politického násilí, která definovala 80. a počátek 90. let. Tehdy byli prezidenští kandidáti, soudci, novináři i odboráři vražděni s naprostou beztrestností. Duchové té doby se dnes znovu probouzejí. Tento okamžik působí jako ozvěna let, o nichž Kolumbijci doufali, že jsou definitivně za nimi.

Mezi lety 1986 a 1990 bylo zavražděno pět prezidentských kandidátů – levicovými guerillami, pravicovými paramilitárními skupinami i chapadly drogových kartelů, které tehdy mnohdy působily mocněji než samotný stát. Medellínský kartel pod vedením Pabla Escobara vyhlásil válku demokracii; bomby explodovaly v centrech měst; politická řeč se stala aktem smrtelného rizika. Mluvit o této éře dnes již není pouhým historickým vyprávěním – stává se popisem nově se rodící současnosti.

Přesto by bylo zavádějící interpretovat dnešní násilí pouze jako opakování 90. let. Politická a kriminální krajina Kolumbie se proměnila – a to složitým a znepokojivým způsobem. Velké kartely minulosti – ty vertikálně integrované, mediálně dominantní narkomafie – jsou pryč. Ale na jejich místě zůstalo něco možná ještě zákeřnějšího: decentralizovaný ekosystém menších ozbrojených skupin, často hybridních formací, které propojují organizovaný zločin, politický vliv a kontrolu nad nelegální ekonomikou – od obchodu s kokainem po nelegální těžbu.

Skupiny jako ELN (Národní osvobozenecká armáda) stále operují v okrajových regionech, zatímco nové kriminální struktury, známé obecně jako „Bandas Criminales“ nebo BACRIM, ovládají rozsáhlá území, často financovaná obchodem s drogami a výpalným. Statistiky násilí tuto znepokojivou realitu potvrzují. Od mírové dohody s FARC v roce 2016 podle Human Rights Watch vzrostla míra vražd o více než 20 %, únosy o téměř 35 % a hromadné nucené vysídlení se zčtyřnásobilo.

Pokusy o atentát, jako byl ten na Uribeho, nejsou náhodné. Jsou pečlivě inscenovanými politickými akty – zprávami psanými krví, které mají zasít strach, narušit volby a posunout mocenskou rovnováhu.

Mírová dohoda z roku 2016, mezinárodně oslavovaná jako historický úspěch, slibovala novou éru politické participace a začlenění. Ale jako tolik podobných dohod v dějinách, i zde byl ďábel skryt v detailu realizace – nebo spíše v její absenci. Následné vlády nedokázaly splnit sliby rozvoje venkova, politické reformy ani přechodné spravedlnosti. Neřešené strukturální slabiny tak vytvořily prostor, kde se mohl znovu rozbujet nový typ násilí.

Současný prezident Gustavo Petro, sám bývalý guerillový bojovník, veřejně přiznal, že vláda pochybila v zajištění adekvátní ochrany opozičních politiků. V den útoku byla Uribeho bezpečnostní ochrana výrazně snížena – fakt, který nyní visí nad administrativou jako hořká obžaloba. Petro obviňuje transnacionální organizované zločinecké sítě. Ale pro mnohé taková prohlášení zní dutě na pozadí rostoucí nejistoty a přetíženého státního aparátu.

Nad tím vším se vznáší neúprosná polarizace kolumbijské politiky. Po léta si levice a pravice nevyměňují jen argumenty, ale doslova rétorickou munici. Od ideologických střetů kolem mírového procesu až po hořké spory o ekonomické a sociální reformy se politický diskurz země stal nebezpečně hrubým. Pokus o atentát na Uribeho se nyní stal palivem pro obě strany. Pravice obviňuje Petrovu vládu z nedbalosti – ne-li horšího – zatímco levice kontruje připomínkami vlastní kontroverzní minulosti strany Centro Democrático a jejích vazeb na paramilitární skupiny.

Dnešní ozbrojené skupiny postrádají strategickou centralizaci a masovou mobilizační kapacitu FARC, ELN nebo kartelů minulosti. Násilí ze základní úrovně přetéká směrem vzhůru – do národní politiky.“

Životopis samotného Uribeho je neoddělitelně spjat s násilnou minulostí Kolumbie. Jeho matka, novinářka Diana Turbayová, byla unesena a zabita během nepovedené záchranné operace z rukou Escobarova Medellínského kartelu v roce 1991. Toto trauma formovalo jeho pohled na svět – stejně jako nyní tento útok poznamená politickou představivost nové generace.

Kulky, které zasáhly jednoho člověka, hrozí, že se stanou jizvami na těle celé politické obce. Kolumbie opět stojí na nebezpečné křižovatce.