Ale pokud mluvíme o skutečných západních hodnotách – a ne o jejich pokřivených karikaturách – pak mluvíme o něčem jiném:

> O principech právního státu

> O ochraně menšin

> O svobodě slova a médií

> O možnosti o těchto věcech svobodně psát a protestovat – viz i samotný článek Daniela Veselého

> O právu na spravedlivý proces

> O možnosti střídání politické moci bez potřeby revolucí nebo pučů

> O transparentnosti, pluralitě a kontrole moci ze strany veřejnosti

To jsou hodnoty, které západní společnosti sice často zrazují – ale které si aspoň nastavily jako ideál. A když je poruší, je tu pořád mechanismus, jak to pojmenovat, řešit, nebo trestat. Což se o „alternativách“ typu Rusko, Čína nebo Írán říct bohužel nedá. Alternativa? Ruský model? Nebo snad čínský?

V Rusku dnes neexistují nezávislá média. Opozice? Buď mrtvá, nebo ve vězení. Demonstrace? Kriminální čin. Kritika armády? Rovnou pět let natvrdo. Korupce? Systémová a zabetonovaná. Právní stát? Směšný pojem – soudy rozhodují podle toho, co se hodí Kremlu. Svoboda tisku? Na úrovni severní Koreje.

A když už jsme u toho: Rusko je zároveň země s dramatickým poklesem životní úrovně, nízkou průměrnou délkou života a masovým odchodem vzdělaných lidí na Západ.
Proč asi?

V Číně? Mluvit o genocidě Ujgurů je trestné. Sledování obyvatelstva skrze kamery a sociální kredity je standard. Svoboda internetu? Zapomeňte. Cenzura? Na každém rohu.
Ano, Čína ekonomicky vyrostla, ale za cenu brutální kontroly, ničení životního prostředí a úplné absence politických práv. 

V Íránu? Veřejné popravy, policejní násilí na ženách, nulová svoboda projevu. Každý, kdo tam dnes bojuje za svobodu, by byl za „západní hodnoty“ ochoten riskovat život. Tamější disidenti by byli první, kdo by si přál trochu toho „západního pokrytectví“, kdyby s tím přišla svoboda projevu a právo demonstrovat.

Nejen svět, ale i Evropa má své „anti-západní“ experimenty. Stačí se podívat na Maďarsko Viktora Orbána. Tam už skoro žádná nezávislá média nejsou. Soudnictví pod kontrolou vlády. Opozice marginalizovaná. Kdo kritizuje vládu, riskuje existenční potíže. A Orbán? Hrdý spojenec Putina. S oblibou kritizuje „úpadek Západu“ a „liberální demokracii“, ale při každé žádosti o evropské fondy stojí v Bruselu první ve frontě.

A přesto, existuje i jiná „alternativa“, často idealizovaná právě pro svůj „duchovní“ či „tradiční“ charakter – pohled na hodnoty Dálného východu. Zatímco se Západ, i přes veškeré své selhání, alespoň snaží prosazovat ideály lidských práv a rovnosti, mnohé země Asie – ať už jde o Indii, části jihovýchodní Asie, nebo státy s buddhistickou či islámskou dominancí – často v praxi těmito ideály pohrdají. Práva žen, menšin, nebo LGBTI+ komunit jsou tam systematicky potlačována, pokud vůbec existují. Násilí proti nim je tolerováno, často i vládami a společenskými normami, což ostře kontrastuje s ideály, které si Západ alespoň na papíře stanovil.

Nemluvě o nábožensky motivovaných perzekucích, kastovních systémech, nebo absenci jakékoli skutečné svobody projevu, která by umožnila kritiku establishmentu bez obav z trestu. Zatímco v západním světě je kritika vládních politik a společenských norem, byť tvrdá, považována za základní právo, v mnoha těchto „východních“ společnostech je takové chování často vnímáno jako útok na samotnou podstatu národa či náboženství a je tvrdě postihováno. Realita je taková, že i přes všechna pokrytectví a chyby Západu, právě jeho hodnoty – svoboda, rovnost a lidská důstojnost – jsou těmi, které se snaží bránit ti, kteří jsou v autoritářských režimech umlčováni a pronásledováni.

Než budeme s plnou vervou odmítat „západní hodnoty“, měli bychom se podívat, kdo všechno zde na tomhle vlníčku pluje. SPD Tomia Okamury – stranická linka je naprosto jasná: tvrdý obdiv k Orbánovi, sympatie k Putinovu režimu, odpor k „liberální demokracii“ a „multi-kulti Západu“. Překlad: pryč s právním státem, sem s vládou silné ruky.

Trikolóra – nostalgie po „starých pořádcích“, kritika lidskoprávních organizací, antisystémová rétorika. A za tím vším: tichá tolerance autoritářských režimů.

Motoristé sobě – na první pohled recesistická parta s láskou k volantu, ale při bližším pohledu další hlas pro „boj proti EU, proti Západu, proti elitám“. A když se podíváme do volebních programů: opět obdiv k Maďarsku, Rusku, a hlavně silné ruce.

A ano, jsou i různé dezinformační weby, které nám denně servírují porce „alternativních pravd“, většinou importovaných z ruských trollích farem nebo od proruských think-tanků. Nepleťme si hodnoty a jejich nositele... Tohle je důležité: Západní hodnoty nejsou to, co dělají Trump, Macron nebo Brusel. Západní hodnoty jsou to, co dnes umožňuje lidem v Evropě a Americe tyto politiky kritizovat bez toho, aby zmizeli ve vězení nebo skončili s jedem v čaji.

Západní hodnoty nejsou NATO bombardování Bělehradu ani invaze do Iráku. Jsou to desetiletí boje za občanská práva, za volební právo žen, za rovnost gayů a leseb, za zrušení otroctví, za konec segregace, za lidskou důstojnost. A pokud má někdo pocit, že chce tyto hodnoty zahodit jen proto, že je jejich nositelé často pokrytečtí, pak by se měl vážně zamyslet, čím je chce nahradit.

Kritika ano, rezignace ne; pan Veselý má pravdu v popisu tragédie Gazy i v odhalení západního pokrytectví. Ale rezignovat na samotný koncept „západních hodnot“? To bychom pak mohli rovnou napsat lístek s omluvou vdovy Alexeji Navalnému, všem čínským disidentům i statečným ženám v Teheránu, že jejich boj za základní svobody vlastně nemá cenu.

Já říkám: Ano, kritizujme Západ za jeho války, za jeho dvojaký metr. Ale nehažme kvůli tomu přes palubu svobodu, právní stát a lidská práva. Protože alternativy jsou dnes bohužel ještě mnohem horší.

To, že můžu tenhle článek napsat, publikovat a vy ho můžete číst – a autor článku, na který reaguji, taky – to je samo o sobě západní hodnota.