Evropa musí jednat bez USA – ale nejnovější válka na Blízkém východě ukazuje, že nemá ponětí, jak na to

20. 6. 2025

 
V hlavních městech EU samozřejmě není íránský režim oblíbený kvůli porušování lidských práv a vojenské spolupráci s Ruskem, zejména ve válce na Ukrajině. Evropa navíc správně trvá na tom, že Írán by neměl mít jaderné zbraně. Zvláštní znepokojení vyvolává nejnovější zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii o porušování smlouvy o nešíření jaderných zbraní Íránem.

Tradici však máme v tom, že trváme na nutnosti vyřešit íránskou jadernou otázku diplomatickou cestou. Proto na počátku tohoto století evropští vyjednavači vytvořili „formát E3/EU“, který zahrnuje diplomaty z Francie, Německa a Spojeného království spolu s vysokým představitelem EU, aby zprostředkovali jednání o íránské jaderné otázce.

Dnes je tento svět pryč. Když Trump zahájil přímá jednání s Íránem, Evropa byla odsunuta na vedlejší kolej a vyloučena z jakéhokoli zprostředkovatelského procesu. Nyní, po izraelském vojenském útoku na Írán, se nám nepodařilo zaujmout dostatečně jasné stanovisko: kde je odsouzení bombardování jako porušení Charty OSN (článek 2) a dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám (článek 56), který výslovně zakazuje útoky na jaderná zařízení jiného státu? Jedna věc je hájit právo Izraele (nebo jakéhokoli jiného státu) na sebeobranu. Zcela jiná věc je legitimizovat preventivní údery.

Tato chronická impotence vyplývá z toho, že Evropa tradičně nahlíží na svět transatlantickou optikou. Ve většině mezinárodních otázek po desetiletí úzce spolupracovala s Washingtonem a prostřednictvím pomoci, obchodu, diplomacie, sankcí, obrany a integrace EU podporovala cíle zahraniční politiky USA, přesvědčena, že sdílejí stejné základní hodnoty a zájmy.

Evropské země se otevřeně postavily proti USA jen ve výjimečných případech – jako Francie a Německo vůči Bushově administrativě v souvislosti s válkou v Iráku v roce 2003. I v případě odlišného přístupu se Evropa snažila ovlivnit zahraniční politiku USA spíše zmírněním jejích ostrých hran než jejím zmařením. Evropské zprostředkování v otázce íránských jaderných zbraní například vedlo k přijetí společného komplexního akčního plánu v roce 2015. A jak se prohlubovala globální rivalita mezi USA a Čínou, vlády EU se distancovaly od amerických výzev k oddělení západních a čínských ekonomik a místo toho prosazovaly mírnější alternativu „snižování rizik“.

Trumpova destruktivní zahraniční politika však vytvořila svět, ve kterém musí Evropané stát na vlastních nohou. A oni se potýkají s obtížemi.

V případě Ukrajiny se Evropa poučila z tvrdých zkušeností a zaujala pevný postoj, přičemž Kyjevu nadále poskytuje finanční a vojenskou pomoc a zároveň hledá způsoby, jak zaplnit mezery v případě, že se USA stáhnou.

Ale kromě Ukrajiny jsme bezradní. Je pravda, že Evropa zaujala tvrdší postoj vůči Pekingu; již není zaslepená čínskou iniciativou „Pás a stezka“ a strategickým rizikem, které představují politiky Pekingu v Evropě. EU začala prověřovat čínské investice v Evropě a zvýšila cla na čínská elektrická vozidla.

Trumpovy smíšené signály však znamenají, že Evropa si musí sama ujasnit, co si myslí a co od Pekingu chce. EU si nemůže dovolit obchodní válku na několika frontách, zejména pokud se zhatí její vlastní obchodní jednání s Washingtonem.

Evropské vlády také vědí, že bez spolupráce s Čínou, která je lídrem v oblasti zelené ekonomiky, není možné dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, jak je nyní zakotveno v právních předpisech. I v nepravděpodobném případě, že by Trump a Si Ťin-pching uzavřeli komplexní „dohodu“, je těžké si představit, že by se Evropané vrátili ke starým časům, kdy byla Čína vnímána výhradně jako ekonomický partner a spojenec v obraně multilateralismu. Evropané musí vyvinout vlastní nápady a politiky nezávislé na nepředvídatelném Bílém domě, ale nevědí, jak toho dosáhnout.

Svým politickým váháním ohledně nejnovější války si Evropa nezískala přízeň Washingtonu ani nezlepšila své postavení vůči Izraeli. Mezitím ztratila veškerou důvěryhodnost jako čestný zprostředkovatel v jednání s Íránem. Třešničkou na dortu je, že se místo toho jako možný zprostředkovatel nabídlo Rusko, přičemž Trump na tento absurdní návrh přimhouřil oko.

Hrozí, že Evropa nyní zablokuje i vlastní cestu k morálně zásadovějšímu přístupu k hrůzám v Gaze: v nejbližších dnech se ukáže, zda EU pozastaví obchodní dohodu s Izraelem, nebo zda i to bude odloženo na druhou kolej.