Tradiční kina mají podle majitelů před sebou méně než 20 let, než nadobro zavřou oponu

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 10 minut
30753

Sdílený výdech v temnotě. Společná vlna smíchu. Tiché ticho, když paprsek promítačky osvětlí svět mimo ten náš. Tento rituál – společné prožívání kinematografie – se zdá být vtkaný do naší kulturní tkáně. Nedávný průzkum přinesl šok hodný thrillerové zápletky: přes polovinu amerických kin provozovatelů věří, že „tradiční kinematografický zážitek“ má jako životaschopný byznys před sebou méně než 20 let. 

 
Zpráva J. Kim Murphyho v časopise Variety, vycházející z průzkumu analytika Stephena Followse a Screendollars mezi 246 řediteli firem, nepůsobí jako pouhá obava, ale spíš jako seismický otřes. Obří multiplexy možná hledí do propasti, ale pro samotnou duši kina, zejména na místech, kde to má největší význam – v malých městech a komunitních centrech – příběh nemusí nutně končit. Jen vyžaduje radikální přepracování. Exhibition Execs Think 'Traditional Moviegoing' Has Less Than 20 Years

Průzkum vykresluje obraz odvětví, které se stále potácí po úderu pandemie. Ohromujících 90 % provozovatelů kin uvádí, že jejich tržby se trvale drží pod předcovidovou úrovní. Navrhovaným záchranným lanem? Exkluzivní „kinookénko“ alespoň šest týdnů pro nové tituly, zoufalý pokus o hráz proti přívalu současného streamování, který podle 77 % provozovatelů aktivně podkopává jejich základní byznys. A přesto i mezi těmito obhájci ztemnělých sálů přetrvává hluboká pesimistická nálada. Zatímco provozovatelé se naděje drží o něco pevněji než jejich kolegové z distribuce nebo televize (kde přes 60 % také předpovídá zánik tradice do dvou desetiletí), shoda je pochmurná: současný model praská ve švech.

Ale co přesně je ta „tradice“, jíž hrozí zánik? Jak poznamenává Follows, pojem je příjemně nejednoznačný. Znamená to rozlehlý, 16sálový předměstský multiplex, chrám dvousetmilionového blockbusteru? Nebo zahrnuje i secesní jednosálový skvost na hlavní ulici malého městečka? Průzkum naznačuje možnost evoluce – „tradiční“ zážitek možná zmizí, ale místa, komunitní duch, se mohou přetvořit v něco nového. Toto rozlišení je klíčové. Umíráček nezvoní nutně pro společné sledování filmů, ale pro konkrétní, kapitálově náročný podnikatelský model, postavený na masové homogenitě a drahých nemovitostech.

A právě tady se naděje mihotá, často nejsilněji na okrajích. Po desetiletí kina v malých městech a méně obydlených oblastech balancovala na hraně životaschopnosti, minula je vlna multiplexů a nejtvrději je zasáhla éra streamingu. A přesto přežila. Jejich existence, často poháněná vynalézavostí a urputnou lokální loajalitou, nabízí plán pro budoucnost, kde bude kino vzkvétat nikoli jako korporátní obr, ale jako odolný, přizpůsobivý kulturní tep.

Podívejme se za hranice bojujících multiplexních řetězců, a najdeme fascinující příklady odolnosti. Vezměme si komunitní kino, jako je Hebden Bridge Picture House v Anglii nebo legendární Lyric Theatre ve venkovském Maine, v USA. Zde přežití závisí na proměně diváků ve zúčastněné strany. Financované prodejem podílů, dary, granty a poháněné dobrovolníky, tato místa shazují kůži pouhého kina. Stávají se pulzujícími společenskými centry. Jejich životaschopnost stojí na hlubokých místních kořenech a na nabídce hodnot, které daleko přesahují poslední pokračování superhrdinského příběhu.

Mezitím kurátorsky vedené artové či repertoárové kino prosperuje díky vášni a vytříbenému vkusu. Tyto oázy pěstují oddané publikum nabídkou toho, co algoritmy nedokážou: odbornou kurátorskou péčí. Tématické cykly mapující film noir nebo japonskou novou vlnu, retrospektivy režisérů, náročné cizojazyčné snímky přehlížené velkými řetězci – tohle není jen promítání filmů, je to pěstování filmové gramotnosti a budování komunity cinefilů. Udržitelnost pochází z věrných členství, možná vyšší úrovně občerstvení, a strategických partnerství s uměleckými radami nebo místními podniky. Jejich síla spočívá v jedinečné identitě a intelektuálním zaujetí.

Situace českých kin kopíruje globální trendy, ale s místními specifiky. Po pandemickém propadu se návštěvnost sice zvedá, plně předcovidové úrovně však mnohá kina, zejména multiplexy ve větších městech, stále nedosáhla. Podobně jako jinde čelí tlaku streamovacích platforem a nákladům na energie. Avšak český trh vykazuje pozoruhodnou odolnost. Klíčem je kombinace silné domácí filmové tvorby, která pravidelně láme rekordy v návštěvnosti, a sítě menších kin a artových biografů, často podporovaných městy nebo fungujících v rámci kulturních domů, které udržují kino živé i v menších regionech. Tyto menší scény často kombinují promítání s dalšími kulturními a společenskými aktivitami, čímž naplňují model komunitního centra. Zároveň zde najdeme všechny zmíněné alternativní modely odolnosti.

V srdci české filmové kultury pulzují kina, jež proměnila umění kurátorství v životní filosofii. Světozor, Lucerna, Bio Oko, Aero, MAT, Bio Atlas či brněnské Art Kino představují mnohem víc než prostory pro projekci – jsou to kulturní laboratoře, kde každý program je esejem o kinematografii. 

Světozor v centru Prahy se specializuje na evropské autorské snímky a dokumentární perly, často doprovázené diskuzemi s tvůrci. Palác Lucerna, s dechberoucí secesní atmosférou, kombinuje české retroklasiky s nezávislými světovými tituly. Bio Oko v Holešovicích drží prapor nonkonformismu: od experimentálních filmů po queer kino, vše v industriálním prostoru s lehátky a pivním barem. 

Kino Aero na Žižkově, skryté nad starým autosalónem s hypnotizujícím neonem, buduje kult kolem pečlivě řazených cyklů (kultovní midnight movies, baltské nové vlny) a živých hudebních doprovodů k němým filmům. MAT v Karlíně zase vytváří komunitu kolem osobních výběrů renomovaných režisérů a intelektuálů. A Bio Atlas u Florence, jako hybrid multiplexu a artového biografu, dokazuje, že i komerční prostor může dýchat pro náročné diváky – jeho menší sály hostí festivalové skvosty i české premiéry nezávislých děl. 

Brněnské Art Kino pak udržuje tradici středoevropské filmové eseje. Nebo olomoucké Metropol, který se soustředí na kurátorsky vedené programy, klasiku, evropské a autorské filmy, a tím budují si věrné publikum a spoléhají na členy a partnery z řad kulturních institucí. Tato kina nejen vybírají filmy – vyprávějí jimi příběhy, vytvářejí tematické cykly (od japonského jídrošu po postsovětskou nostalgii), propojují generace a vzdorují algoritmům. Jejich síla tkví v důvěře publika: divák sem nepřichází jen "na film", ale na zážitek z objevu, do prostoru, kde každý snímek je odpovědí na otázku, co kino ještě může být. Jsou živým důkazem, že v éře streamingu přežijí ti, kdo promítají s vášní a vizí.

Nezanedbatelnou roli v české kinematografické krajině hraje i světový význam Karlovarského mezinárodního filmového festivalu (KVIFF). Každoročně přiláká desítky tisíc návštěvníků (v posledních předpandemických ročnících přes 140 000), což je důkazem trvajícího hladu po výjimečném společenském zážitku a objevování nových filmových hvězd. Festival funguje nejen jako přehlídka špičkové světové kinematografie, ale také jako významný hospodářský a kulturní impuls pro celý region. Zároveň ukazuje, že chuť na kvalitní kino v mimořádném prostředí a atmosféře je silná. Sílu domácí tvorby pak dokládají fenomenální divácké úspěchy jako film Vlny od Jiřího Mádla. Tento film, jenž strhl skoro milion diváků, je jasným důkazem, že místní příběhy s vysokou uměleckou i produkční kvalitou dokážou konkurovat velkofilmům a přivést lidi do kin masově. Takové úspěchy jsou pro česká kina zásadní výživou a nadějí.

Příkré varování průzkumu o 20 letech pravděpodobně míří především na masový multiplexní model závislý na drahých nemovitostech a stále nejistějších velkofilmových franšízách. Jeho úpadek na mnoha místech se zdá možný. V českém kontextu však existují důvody pro opatrný optimismus. Kombinace silné domácí tvorby, existence funkční sítě menších a středních kin s komunitním či artovým zaměřením a kulturní tradice, do níž patří i takové giganty jako KVIFF, vytváří odolnější ekosystém než v některých jiných zemích. 

Globálně pak uvidíme krajinu s méně, ale o to spektakulárnějšími, cílovými multiplexy, soustředěnými výhradně na prémiové velkoformátové zážitky – Imax, Dolby Cinema, 4DX – nabízejícími smyslový zážitek skutečně nedosažitelný doma. Vedle nich lze očekávat rozkvět hyperlokálních, rozmanitých komunitních pláten, ztělesňujících alternativní modely, hluboce zakotvených ve svých čtvrtích a nabízejících mnohem víc než jen nejnovější studioový produkt. Technologie tuto decentralizaci umožňuje.

Prvotní magie shromáždění se ve tmě kvůli společnému příběhu přestála televizi, VHS a DVD. Dokáže přestát i příval streamování, ale ne beze změn, a ne všude v současné korporátní podobě.Tradiční podnikatelský model možná slábne, ale tlumené světlo sdíleného kinematografického údivu? To může dál hořet, živené trvalou lidskou touhou po společných příbězích a tichou vynalézavostí nalezenou daleko od jasu Hollywoodu i v srdci Evropy. 

0
Vytisknout
2811

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2025