Zelená ocel: Proč miliardové dotace nestačí

23. 7. 2025

Ocel je páteří německého průmyslu – ale také hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů, které představují téměř 7 % německých emisí CO₂.

Vzhledem k tomu, že se Německo zavázalo, že se do roku 2045 stane uhlíkově neutrálním – o pět let dříve než zbytek Evropské unie – musí ocelářský průmysl snížit emise CO_₂ až o 55 milionů tun ročně, což je zhruba 30 % všech průmyslových emisí, uvádí lobbistická skupina Německé ocelářské federace.

Aby byla německá výroba oceli výrazně udržitelnější, předchozí vláda složená ze sociálních demokratů, ekologických Zelených a propodnikatelské FDP se pustila do politiky podporující používání vodíku s obrovskými státními dotacemi.

Zelený vodík vyráběný z obnovitelných zdrojů energie má v průmyslu nahradit uhlí.

Proč ArcelorMittal stáhl plány na zelenou ocel v Německu

Jedním z ocelářů, kteří původně požádali o vládní dotace, byl lucemburský ocelářský konglomerát ArcelorMittal, a to v rámci podnikového plánu, jehož cílem bylo učinit dvě německé ocelárny do roku 2050 uhlíkově neutrálními.

Německá vláda tento plán podpořila a nabídla dotace ve výši 1,3 miliardy eur (1,5 miliardy dolarů), aby usnadnila přechod na výrobu oceli na bázi vodíku.

V červnu však ArcelorMittal oznámil, že zastavuje plány na dekarbonizaci ve svých závodech v Brémách a Eisenhüttenstadtu a že dotační grant vrátí.

"Ve všech aspektech energetické transformace došlo k pomalejšímu pokroku, než se očekávalo, včetně toho, že zelený vodík zatím není životaschopným zdrojem paliva a výroba DRI na bázi zemního plynu není konkurenceschopná jako dočasné řešení," uvedla společnost ArcelorMittal Europe v prohlášení.

Generální ředitel společnosti pro Evropu Geert Van Poelvoorde dodal, že evropský trh s ocelí je v současné době pod "bezprecedentním tlakem se slabou poptávkou a vysokou úrovní dovozu".

Miliardy dotací pravděpodobně nebudou stačit

Odstoupení společnosti ArcelorMittal od německého plánu pro zelenou ocel zdůrazňuje riziko, pokud se společnosti plně vydají na cestu zelené transformace.

Částka 1,3 miliardy eur z německých státních prostředků byla určena především na pokrytí masivních počátečních nákladů na výstavbu nových výrobních zařízení. Ale to je jen část problému.

Používání zeleného vodíku při výrobě oceli – vyráběné elektrolýzou vody s využitím obnovitelné elektřiny hlavně z větru a slunce – je stále dražší než šedý vodík na bázi zemního plynu nebo koksovatelného uhlí.

Zelená ocel však musí v konečném důsledku na globálních trzích konkurovat levnější, konvenčně vyráběné oceli. A zatímco změny světových cen uhlí ovlivňují všechny výrobce uhlí stejně, říká Stefan Lechtenböhmer, přechod na výrobu na bázi vodíku znamená "vstup na zcela jiný trh".

"Vodík se vyrábí lokálně a dálková doprava je i dnes velmi obtížná," řekl DW profesor na univerzitě v Kasselu v Německu a dodal, že zelený vodík vyžaduje velké množství elektřiny, což znamená, že místní ceny elektřiny přímo ovlivňují jeho náklady.

Německý vodíkový cíl jitrnicí rostoucí na stromě?

Problémem však nejsou jen náklady; Velkou výzvou je také zásobování. Němečtí oceláři budou potřebovat spolehlivé a dostatečné dodávky zeleného vodíku, jehož část by se měla vyrábět na domácím trhu.

Podle německé národní vodíkové strategie si země klade za cíl do roku 2030 vybudovat kapacitu elektrolyzérů o výkonu 10 gigawattů (GW) pro výrobu zeleného vodíku.

Tento cíl se však zdá být zbožným přáním, protože v únoru 2024 mělo Německo pouze 0,066 GW instalované kapacity elektrolyzérů, ukazují údaje z vládní zprávy o monitorování energetické transformace.

"Je nyní téměř nemožné splnit cíl pro rok 2030," řekl nedávno německé veřejnoprávní televizi ARD Martin Wietschel, energetický expert z Fraunhoferova institutu pro výzkum systémů a inovací.

Dovoz vodíku je nezbytný, ale neefektivní

Odborníci na energetiku se shodují, že většinu vodíku, který Německo potřebuje, bude muset dovážet z jiných zemí, a proto vláda přehodnotila svou strategii a nyní předpokládá, že 50 % až 70 % předpokládané poptávky v roce 2030 bude muset pocházet ze zahraničí.

Berlín nyní pracuje na tom, aby do té doby byly k dispozici jak zahraniční výrobní kapacity, tak rozsáhlá dopravní infrastruktura.

Na úrovni Evropské unie se připravuje řada projektů vodíkové infrastruktury, které mají být dokončeny do roku 2030 – včetně přeměny plynovodů na přepravu vodíku a výstavby zcela nových.

I zde je pokrok brzděn nezdary. Několik projektů plynovodů bylo například zrušeno nebo odloženo, včetně plynovodu do Severního moře do Německa, který plánuje norská společnost Equinor, a plynovodu z Dánska.

Současně s tím není přeprava vodíku přes oceány zatím ve velkém měřítku životaschopná. Vodík musí být zkapalněn pro lodní přepravu v procesu, který vyžaduje ochlazení na minus 253 stupňů Celsia.

Alternativně jej lze přeměnit na amoniak pro dopravu, což by však vedlo ke ztrátám energie přibližně 50 %, říká Lechtenböhmer.

V důsledku toho by náklady na dopravu vyrušily nákladové výhody zemí bohatých na vítr nebo slunce, jako je Namibie, Chile nebo Austrálie, dodal expert, které byly nabízeny jako slibní partneři pro zelený vodík pro Německo.

Někteří oceláři drží kurz

Vzhledem k prudce rostoucím nákladům a pomalým investicím na straně nabídky i poptávky studie Institutu energetické ekonomiky (EWI) na univerzitě v Kolíně nad Rýnem v Německu pochybuje, že cíle EU a Německa pro rok 2030 v oblasti zelené oceli jsou stále dosažitelné.

Navzdory výzvám však ArcelorMittal neopouští zelenou ocel úplně – pouze přesouvá výrobu do zemí s předvídatelnějšími a cenově dostupnějšími dodávkami elektřiny.

V květnu společnost oznámila, že postaví své první nové elektrické obloukové pece (EAF) ve francouzském Dunkerque – jedné ze zemí, které jsou "schopny poskytnout viditelnost a jistotu v oblasti levné elektřiny".

Současné ceny elektřiny v Německu, dodává se v prohlášení, jsou vysoké ve srovnání s mezinárodními cenami a s evropskými sousedy.

Vydržte a počkejte na trh s uhlíkem v EU

Naproti tomu němečtí výrobci oceli Thyssenkrupp a Salzgitter AG tvrdí, že zůstávají věrni Německu jako místu pro výrobu zelené oceli.

Po stažení ArcelorMittalu však obě společnosti vyzvaly k rychlejšímu rozvoji infrastruktury a lepším zárukám pro konkurenceschopné ceny energií.

Na rozdíl od společnosti ArcelorMittal, která vlastní ocelárny po celém světě, sídlí obě společnosti výhradně v Německu, takže postrádají flexibilitu při přesunu výroby do zahraničí.

Pomoci by jim mohly veřejné zakázky, zejména proto, že současná vláda plánuje masivně utrácet za modernizaci německé infrastruktury v rámci investičního plánu v hodnotě několika miliard eur.

Tyto peníze by mohly být také použity na podporu výroby zelené oceli, tvrdí Lechtenböhmer, ale vláda musí být "ochotna platit vyšší ceny za zelenou ocel".

V dlouhodobém horizontu ceny oceli v Evropě – ať už konvenční nebo zelené – pravděpodobně vzrostou v důsledku nového systému EU pro obchodování s emisemi, který vstoupí v platnost v roce 2027.

V současné době, říká Lechtenböhmer, dostává většina průmyslových podniků emisní povolenky zdarma. Nový systém EU však zavede trh s uhlíkem, který pravděpodobně zvýší ceny oceli na bázi uhlí ve srovnání se zelenou ocelí.

Studie společnosti Boston Consulting Group předpokládá, že konvenční ocel již nebude v Evropě po roce 2030 ekonomicky životaschopná.

Zdroj v němčině: ZDE