O původu jedné inklinace

4. 8. 2025 / Jan Jirásko

O palestinském etniku obecně nevíme, řečeno s mírnou nadsázkou, skoro nic, jeho obraz v našich myslích je značně plochý, černobílý. Viděno průměrnýma českýma očima: jako by uvízl v síti islámského terorismu, takřka bez rozlišování. Jako by se Palestinci pohybovali na pozadí linie od mnichovského olympijského vraždění (1972) až k hamásovskému šílenství z osudného října 2023. Jsou cizorodí, vzdálení, neznámí, hrubí a vypočítaví, jde z nich strach…

(Pozn., red.  V ČR se zjevně ne ví, že Palestinci jsou nesmírně vzdělaní. Podobně jako Češi  vdevatenáctém století totiž reagují na izraelský úlak svým vzděláváním a kulturou. Málo se také ví o tom, že v říjnu 2023 nabídl Hamás Izraeli, že okamžitě propustí všechny rukojmí, pokud izraelská vojska opustí Gazu. Netanjahu to odmítl.) )

O poznání lepší je situace ve vztahu k Izraeli a židovskému etniku. Ne že by těch faktických, určujících a objektivních poznatků v obecném povědomí byl nadbytek, ale je více na čem stavět. Židovské motivy jsou ve veřejném prostoru trvale přítomny a jejich účinek je – což je jistě v pořádku – pozitivní pro vytvoření příznivého a trvalého obrazu. Hilsneriáda. Nezměrná hrůza holokaustu, s ní spjatý Terezín. Mrazivá romantika židovských hřbitovů, které ztratily pozůstalé… Československá vojenská pomoc při vzniku židovského státu. Ale např. i stud za procesy 50. let (u většiny nevinných odsouzenců k smrti v Slánského procesu připomínán „židovský původ“). Permanentní zlobná nevraživost komunistického vedení k demokratickému Izraeli… Z nedávna i např. Zemanovo: „Jsem Žid!“ A samozřejmě kultura: biblické kořeny, kafkovský mýtus, dostatek působivých, v televizích často opakovaných filmů (Musíme si pomáhat, Smrt krásných srnců aj.), bohatá umělecká literatura reprezentovaná výraznými osobnostmi (od Poláčka a Ortena přes Lustiga třeba po Goldflama) atd. Ve výčtech by šlo bez problémů pokračovat.

Na pomyslných vahách je tedy ta palestinská miska nápadně lehčí. Zarážející disproporci by alespoň částečně mohla překlenout školská výuka. Její současná podoba – zvláště v rozhodující oblasti dějepisu – k tomu však zásadnější měrou přispět nemůže. Pak se tedy samozřejmě rozvírá prostor pro aktuální působení médií hlavního proudu. Zde je však kardinální problém. Dlouhotrvající jednostranné zpravodajství, opatrné, jednostranné komentování – v podstatě až do nedávných dní, kdy se přece jen začaly objevovat názory o trochu objektivnější, zejména v souvislosti s hrozbou hladomoru v Gaze. Plná podpora vládní zahraniční politiky, minimální prostor pro fundované oponenty, nechuť k jiným názorům. A neinformování o řadě podstatných skutečností, které se nehodí do aplikovaného „narativu“.

Mám-li se rozhodnout, přikloním se k tomu, o čem mám více vědomostí, čemu (zdánlivě) více rozumím. Na podezdívce vystavěné z různorodých, ale stále se upevňujících poznatků o židovství a Izraeli se dobře udrží sice spíše zdrženlivý a nepříliš halasný, ale zřetelný příklon většinového občana k takovému řešení letitého konfliktu, jak ho realizuje současná izraelská politická reprezentace, není na výběr; divák, posluchač, čtenář se k tomuto postoji nechal dovést médii. Naše vláda se o tuto skutečnost opírá. A média následně rovněž – stále dokola.

Bludná spirála nepochopení vesele rotuje dál.