Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (19) – Řeka

19. 9. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty
 
Na první pohled je Řeka (1933) skromný venkovský příběh o lidech žijících podél vody, o jejich každodenním zápase s přírodou i se sebou navzájem. Ale jakmile se film rozvine, ukáže se, že nejde o žádný folklorní obrázek ani o pastorální idylu. Josef Rovenský místo sentimentu volí vizuální poezii, která byla na počátku třicátých let v českém filmu bezprecedentní. V době, kdy většina domácí produkce spoléhala na konverzační komedie a divadelní manýry, přichází Řeka jako tichá revoluce – důkaz, že česká kinematografie může mluvit jazykem světového filmového modernismu.

 
Film sleduje drobné osudy rybářů, plavců dřeva a obyvatel malé vesnice, které spojuje jediný pulsující organismus: řeka. Děj není postaven na dramatických zvratech, ale na rytmu vody, na každodenních gestech a rituálech. Rovenský s kameramanem Janem Stallichem komponují záběry tak, aby proud vody určoval i tempo vyprávění. Kamera se pohybuje s kládami plujícími po proudu, klouže po hladině, zvedá se k nebi, a přitom vytváří pocit, že příroda má vlastní vědomí, které se lidskému dramatu jen shovívavě přizpůsobuje.

Řeka je především film o vztahu člověka k přírodě – vztahu, který není ani romantický, ani čistě utilitární. Voda je živitelka i hrozba, prostor práce i smrti. Postavy žijí v neustálém napětí mezi fascinací a strachem. Když se v jedné z nejpůsobivějších scén spustí povodeň, nejde o efektní katastrofu, ale o temnou připomínku, že lidský život je jen dočasná epizoda v nekonečném koloběhu.

Herecké výkony jsou zdrženlivé, téměř dokumentární. Rovenský obsadil převážně neherce, kteří přinášejí na plátno fyzickou autenticitu – mozolnaté ruce, unavené pohledy, těla zformovaná každodenní dřinou. Jejich přirozenost kontrastuje s tehdejšími ateliérovými hereckými konvencemi a dodává filmu syrovou pravdivost, která připomíná italský neorealismus, přestože ten vznikl o více než deset let později.

A právě v téhle kombinaci poetického obrazu a drsné reality se Řeka dotýká něčeho univerzálního. Rovenský dokáže z drobných epizod – záběru na ruce v proudu, z ticha po bouři – vytvořit emocionální oblouk, který mluví o pomíjivosti a nevyhnutelnosti. Film nemoralizuje, ale v každém záběru cítíme úctu k životnímu rytmu, který je větší než lidské ambice.

Řeka byla ve své době srovnávána s francouzskou školou „poetického realismu“ a není těžké pochopit proč. Její lyrická kamera, práce s přírodním světlem a neokázalé vyprávění ji řadí po bok děl Jeana Vigo nebo Jeana Renoira. Přesto si zachovává nezaměnitelně český charakter: melancholii, smysl pro detail a tichý humor, který se objeví v drobných interakcích vesničanů.

Dnes, kdy se český meziválečný film často redukuje na eleganci pražských salonních komedií, působí Řeka jako předčasný signál modernosti. Je to film, který by obstál na světových festivalech i dnes – ne pro svou historickou hodnotu, ale pro svou bezčasou obrazovou sílu. Sledujeme proud vody, který se nikdy nezastaví, a v něm odrazy lidských tváří, jež se mění a mizí. Rovenský nám připomíná, že film může být nejen příběhem, ale i proudem světla a pohybu, který v sobě nese cosi z věčnosti.

0
Vytisknout
246

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2025